IMPERIÁLNÍ STRATEGIE PRO NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK: Původ III. světové války (1)

Úvod

Tváří v tvář celkovému globálnímu ekonomickému kolapsu, vyhlídka na možný globální konflikt se podstatně zvyšuje. Historie nás poučuje o tom, že vždy s imperiálním úpadkem a hospodářskou krizí jsou spojené válečné konflikty a mezinárodní násilí. Úpadek velkých evropských říší byl ve znamení I. světové války i II. světové války.
V současné době jsme svědky pádu amerického impéria, které samo o sobě bylo zrozeno z II. světové války. Jako post-imperiální válečná hegemonie začala Amerika ovládat mezinárodní měnový systém a rozhodovala o politice globální ekonomie.

Tímto způsobem USA vytvořilo jednu z největších a nejmocnějších vojenských sil ve světových dějinách. Stálý dohled nad globální ekonomikou totiž vyžaduje stálou vojenskou přítomnost a akce. Nyní se nachází americká říše v úpadku a s ní vstupuje do úpadku a rozpadu i globální ekonomika. V této hře bohužel existují i velmi vážné vyhlídky k tomu, že americký imperiální věk může být ukončen násilným způsobem.

Tato má práce je rozdělena do tří samostatných částí. První část se týká geopolitické strategie Spojených Států a NATO od konce II. světové války v období, kdy lidstvo krok za krokem počalo vstupovat do systému „Nového Světového Řádu“. Zde také popíši „západní“ imperiální strategii, která vedla k válce v Jugoslávii a tzv. „válku proti terorismu“.

V druhé části se soustředím na analýzu povahy tzv. „měkké revoluce“ uvnitř americké imperiální strategii zaměřené na stanovení hegemonie nad východní Evropou a střední Asií.

V části třetí budu analyzovat charakter imperiální strategie v návaznosti na budování „Nového Světového Pořádku“ který je zaměřen na stupňování konfliktů v Afghánistánu, Pákistánu, Iránu, Latinské Americe, východní Evropě a Africe s tím, že tyto konflikty si v sobě držím potenciál zažehnout globální konflikt nové světové války s Ruskem a Čínou.

Definování nové strategie Impéria

V roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu potřebovala zahraniční politika USA-NATO rekonfigurovat svou roli ve světě. „Studená válka“ sloužila jako prostředek odůvodňující americkou expanzi prakticky po celém světě s cílem eliminovat sovětskou hrozbu. NATO samo o sobě bylo vytvořeno a existovalo pouze za účelem upevňování anti-sovětského spojenectví. S rozpadem bývalé SSSR neměla struktura NATO žádný důvod dále existovat a tak USA musela najít nový smysl pro svou imperialistickou strategii ve světě.

V roce 1992 americké ministerstvo obrany pod vedením ministra obrany Dicka Cheneye (a později s George Bushem Jr.) měl Pentagon s Paulem Wolfowitzem (pozdější náměstek ministra obrany a prezident Světové Banky) sepsat dokument určující nový směr zahraniční politiky Spojených Států po období studené války, který je nyní běžně označován jako „Nový Světový Řád“.

Metodický dokument obranného plánování svým způsobem alespoň částečně pronikl na veřejnost v roce 1992 a tak se ukázalo, že americké politické a vojenské mise po studené válce musí zajistit, aby žádná potenciálně soupeřící velmoc nemohla vzniknout v Evropě, Asii a ani na území bývalého Sovětského Svazu. V tomto vysoce utajovaném dokumentu se dále píše, že svět musí být ovládán pouze jednou velmocí. Od jejího postavení lze odvodit dostatečnou vojenskou moc, aby bylo zabráněno jakémukoliv národu, nebo skupině národů zpochybnit americkou geopolitickou suverenitu.

V uvedeném dokumentu také figuruje skica světa, ve kterém existuje pouze jedna dominantní vojenská síla, přičemž vůdce této síly musí dodržovat mechanismy odrazující potenciální „konkurenty“, kteří by aspirovali na větší regionální nebo dokonce globální roli. Mezi úkony nezbytné pro americkou nadvládu byla zařazena válka proti Iráku a také Severní Koreji.

Rusko a Čína byly definovány jako největší hrozba. Spojené Státy se měly dále usilovat o rozšíření své moci do oblastí národů střední a východní Evropy, přičemž tyto národy měly být co nejrychleji vnořeny do různých vojensko-bezpečnostních úmluv a závazků. Podobná strategie byla plánována pro státy v oblasti Perského Zálivu.

Nato a Jugoslávie

Válka v Jugoslávii po roce 1990 měla posloužit jako důvod pro další existenci NATO ve světě a měla rozšířit jeho zájmy ve východní Evropě.

„Světová banka“ a „Mezinárodní měnový fond“ připravují půdu pro destabilizaci Jugoslávie. Po dlouhé době vlády v roce 1980 umírá Josip Tito. V roce 1982 požádala USA v rámci strategie své zahraniční politiky „Mezinárodní měnový fond“ a „Světovou Banku“ o úvěry v rámci nově vytvořených programů strukturálních úprav (SAPS), tak aby byla úspěšně zvládnutá krize související s 20 miliardami dolarů dluhu USA.

Účinek půjček v rámci „SAP“ způsobil hospodářský a politický zmatek (hospodářská krize ohrožuje politickou stabilitu). Navíc hrozilo zhoršení doutnajícího etnického napětí.

V roce 1989 se stal prezidentem Srbska Slobodan Miloševič. Je třeba poznamenat, že Srbsko bylo největší a nejsilnější ze všech republik Jugoslávie. V tom samém roce odcestoval do USA tehdejší jugoslávský premiér, který se sešel s prezidentem George HW Bushem s cílem vyjednat nějakou finanční podporu.

V roce 1990 spěly výdaje Jugoslávie nezadržitelně k výraznému dluhu. V důsledku toho došlo k utlumení sociálních programů, znehodnocení měny, zmrazení platů. Výrazně také vzrostly ceny potravin. Tyto reformy vyvolaly separatistické tendence, které podporovaly i etnické rozdíly. To vše vedlo k postupnému rozpadu Jugoslávie.

V roce 1990 uvolnila americká zpravodajská komunita „National Inteligence Estimate“ (NIE) předpověď týkající se rozpadu Jugoslávie v ohni občanské války. V roce 1991 vypukl konflikt mezi Jugoslávií a Chorvatskem, které vyhlásilo samostatnost. Příměří bylo dosaženo v roce 1992. Přesto i nadále podnikali Chorvati malé vojenské útoky až do roku 1995. V roce 1995 vypukla „Operace Bouře“ v rámci které se Chorvatsko pokusilo znovu dobít oblast Krajiny.

Konec konců nedávno bylo Chorvatsko právě za tuto agresi souzeno za válečné zločiny v Haagu. Tato agrese totiž vyvolala hromadný úprk Srbů z Chorvatska stmelení chorvatské nezávislosti. Asi bychom měli vědět, že Spojené Státy tuto operaci podpořily a podle později dohledaných zpravodajských informací chorvatských vojenských sil došlo k odsunu asi 150 000 až 200 000 Srbů. Chorvatská armáda byla vycvičena americkými vojenskými poradci, zároveň byla podporována i ze strany CIA.