Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (13)

Svoboda projevu, volnost vyjádření a improvizace byly po tisíciletí naší spásou. Naše hudba vždycky odrážela lásku ke dvěma věcem: k řádu a spontánnosti. DNA, chemie života, se zdá být v hudební oblasti jako doma. Hluboko uvnitř našich bytostí a v našem naslouchání byla vždycky silná tužba, určité vědomí, že hudba je tím, čím jsme. Mystický básník súfizmu Rumi to řekl nejlépe: „Celý den a celou noc, hudba. Tichá hra na píšťalu. Když se vytratí, vytratíme se i my.“

Pokračujeme ve zkoumání vývoje hudebních forem z fyzikálních vlastností hmoty. Autorka spolu s filmovou tvůrkyní Dianou Hobson vytvořily zvuková schémata pro dva filmy – Into Being a The River a pro projekt nazvaný Zero Waiting, který je uměleckým ztvárněním energetického pole nulového bodu. Oba filmy využívají zásobárny tónů odvozených z frekvencí pulzarů, magnetických spinů atomových jader (Larmorových frekvencí) a jiných přírodních jevů. V tomto výzkumu s námi i nadále spolupracuje odborník David Deamer.

[Susan Alexjanderová má titul MA ze Státní univerziry v San Jose v oboru Komponování a teorie. Momentálně pracuje jako pomocný katedrový pracovník na Union Institute v Sacramentu a na Cogswell College v Sunnyvale v Kalifornii. Její skladby se hrály po celých Spojených státech, a na některých z nich pracovala i s tanečními skupinami. Sequencia je mezinárodně známý hudební počin, který se objevil na rádiích přidružených ke stanicím CNN, BBC, na Wisconsin Public Radio a byl ke slyšení i v institucích jako je bostonské Muzeum vědy, sanfranciské Muzeum moderního umění a Umělecké muzeum v Santa Barbaře. V roce 1995 jí bylo nabídnuto přidružení k Centru tvořivosti Aldena B. Dowa v Midlandu ve státě Michigan, kde měla začít zkoumat geometrii království nerostů z hlediska hudebních dat. Lze ji kontaktovat e-mailem na adrese xjander@got.net.]
_____________________________________________________________________________________________________________________________________

Od Biochemie k biofyzice

Co je to DNA? Odkud se vzala? Jak to funguje, že vytváří život, že vytváří nás?

Některé biochemické odpovědi už máme, ale pro naše další teorie se můžeme ponořit hlouběji do biofyziky. Domníváme se, že DNA funguje způsobem, který je podobný holografické projekci. DNA promítne předobraz organismu, který je převeden (přeložen) z elektrodynamické na molekulární úroveň. Další věc je, že výzkum silně naznačuje, že DNA funguje jako biopočítač. Biopočítač vlnění DNA čte a zapisuje genetický kód a vytváří holografické předobrazy biologických struktur. V podstatě jsme tedy spíše elektromagnetickými než chemickými bytostmi.

Odkud pocházíme? Představte si možnost, že život se na Zemi z plodného lůna vesmíru dostal jako malý stopující vetřelec, který využil jako přepravní zařízení meteor. Anaxágorás, starořecký filozof, přišel jako první s teorií, že semena života jsou rozptýlena po celém vesmíru. Věda zabývající se počátky a základy života potřebuje teorii. Jedna z teorií, s níž vyrukovala astrobiologie, odvětví vědy hledající život ve vesmíru, je žhavým kandidátem na vystřídání zastaralé teorie, podle které se život na Zemi zrodil z prvotní prapolévky („primordial soup“).

Myšlenka panspermie uvádí, že život existuje a je rozptýlen ve vesmíru rovnoměrně, ve formě aminokyselin, mikrobů, bakterií a spor. Pokud se život vyvinul mimo Zemi, pak naše planeta není uzavřeným systémem. Fosilní důkazy dokládají, že se život na Zemi zachytil tak brzy, jak jen to šlo. Jakmile se uklidnilo období těžkého bombardování Země a sopečné činnosti na jejím povrchu, planeta se ochladila a vytvořila se voda.

„Sémě života“ může mezi světy cestovat přirozeným způsobem, například může být vrženo proti povrchu některé z planet a narazit do ní, může se také uchytit na kometě. Vesmírný prostor může být doslova přeplněn kosmickým prachem a mikroby. Důkazy hovoří o tom, že některé bakterie mohou přežít i intenzivní ozáření a téměř absolutní nulu vesmírných dálav. Někteří výzkumníci (Hoyle and Wickramasinghe, 2000) se domnívají, že podobná semena života nám doslova prší na hlavu neustále, čímž potvrzují i náš vesmírný (nepozemský) původ.

Před čtyřmi miliardami let žádná DNA nebyla. Všeobecně se má za to, že naše DNA a buňky založené na bílkovinách jsou odvozeny až z mladší, již pozemské RNA, která je schopná jak replikovat informace tak katalyzovat chemické nebo metabolické procesy. V předbiotické éře byla samosestavovací RNA jak genetickou tak katalytickou bází. Jednoduchý genom spočíval v RNA – jeden jediný kruhovitý chromozom.

Stále ovšem nevíme, jak vznikla RNA (Poole, 1998). Možná se vyvinula z nějaké jednodušší sebereplikující molekuly. Stezka evolučního vývoje vedla ze světa RNA k těm nejprimitivnějším organismům: prokaryotám (bakteriím a archeám) a eukaryotám (jednobuněčným organismům).

Žádná z variant primitivních organismů není kompletní buňkou, ale i prokaryota už mají nějakou volnou DNA a ribozomy pro tvorbu proteinů. Ribozomy „čtou“ genetickou informaci a vytvářejí cokoliv, co buňka právě potřebuje. Existovaly zřejmě déle než 3,55 miliard let, jak dokazují jejich zkameněliny a uhelná ložiska. I zastánci jinak soupeřících teorií o původu života se shodli, že ribozomy jsou staré přinejmenším 2,7 miliardy let (Doplet, 2003).

Celých 500 milionů let existovaly pouze organismy na bázi RNA. Primitivní život mohl existovat i v nehostinných podmínkách, v extrémním vedru, kyselém prostředí, nebo tam kde nebyl kyslík či dokonce ani světlo. Nedávné objevy prokázaly, že tyto formy života pocházejí z hloubi kůry naší planety a možná i planet jiných. Zdá se tedy, že život vůbec není tak slabý a křehký, jak jsme si dříve mysleli. Lůno našeho vesmíru je spíše plodné a život podporuje, než aby vůči němu bylo nepřátelské.

Jak se životu podařil kvantový skok do světa, v němž se ve finální fázi objevil život na úrovni člověka, to je stále záhadou. Abyste mohli něco nazývat životem, potřebujete buňku jak s jádrem tak s membránou. Záhada je vepsána v buňkách a molekulách všeho živého, co nás neustále obklopuje.

Eukaryota se vyvinula celistvá a objevily se u nich buněčné charakteristiky. Je dokázáno, že existují zkameněliny staré 3,8 miliard let, které měly aparát obsahující funkční molekuly, ribozomy a vlastní schopnost syntézy bílkovin. Bílkoviny vytvořily dílčí molekuly pro „prototyp“ budoucí složitější molekuly DNA. Později se již stabilní molekuly DNA staly nosiči genetické informace.

Sůl Země

„Rádi bychom představili strukturu soli deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Tato sůl má novátorské rysy, které jsou z hlediska biologie velice zajímavé.“ Takto oznámili svůj revoluční objev pánové Watson a Crick. Jeho dopad tehdy ještě plně nedocenili, ale byl značný – objevili vlastně DNA v čistě krystalické formě. Ale jakou roli hrála tato „sůl Země“ v dalším vývoji života na planetě?

Přechod k atmosféře bohaté na kyslík před dvěma miliardami let umožnil vytvoření buněk s jádrem. Eukaryota uchovávají struktury DNA ve svých jádrech. Mají této genetické substance desetkrát až tisíckrát více než prokaryota. Po miliardy let existovala pouze prokaryota (mikrobi) a jednobuněčné organismy, eukaryota. Jejich vláda pokrývá polovinu časové osy existence Země jako takové.

Buňky se vyvíjely a stávaly se složitějšími celé věky, až se vyvinuly v orgány a bytosti, které v sobě orgány obsahovaly. Objevily se ryby, obratlovci, rostliny, obojživelníci, plazi, savci, ptáci a květiny. Všechna zvířata, hmyz, rostliny, houby a řasy jsou eukaryotní, přestože prokaryotní organismy co do počtu život na buněčné úrovni dalece převyšují. Prokaryota jsou pro udržení života na Zemi neustále nezbytná a i RNA hraje stále klíčovou roli v buněčném životě a její nezastupitelná pozice zůstává neotřesena.

Život se možná vůbec nevyvinul na Zemi, pokud je přes 3850 milionů let starý. Možná ho to sem zaválo s nějakou intergalaktickou organickou sloučeninou, v níž byly extrémně odolné bakterie, spory a mikrobi z vesmíru, možná bezpečně uhnízděné v hloubi nějakého meteoru, komety, nebo planetárních trosek, které se odněkud odtrhly při nějaké srážce. Jakmile tyto sloučeniny z vesmíru dorazily, podle jedné z teorií uspořádaly samy sebe do formy bílkovin, poté aminokyselin a poté života schopného růstu a reprodukce.

DNA se stala aktivním úložištěm přírodních předvzorů pro životní formy, knihovnou bílkovin. Je to molekula kyseliny deoxyribonukleové, která programuje náš genetický potenciál. Je jako nekonečná a nesmrtelná červená nit, která nás všechny spojuje dohromady s veškerým životem, který kdy existoval. To, že jsme život rozkódovali, je něco, co poodhrnulo roušku záhadného přírodního procesu. Dnes už vědci dokážou DNA vyčistit, rozšířit a zreplikovat v laboratorních podmínkách. Dokáží také přepsat genetický kód a vytvořit tak nové organismy.

Óda na genetiku

Tajemství života! Jak dlouhou lidé toužili dozvědět se ho, aby si mohli prodloužit život a zlepšit zdraví? Objev dvojšroubovice DNA v roce 1953, se kterým přišli Watson a Crick, odhalil tvar této magické molekuly. Následujících padesát let výzkumu přímo vedlo k tomu, že jsme nyní schopní přečíst lidský genom. Můžeme ho rozluštit a napodobit jeho tvořivý vývoj. Genové inženýrství už není jen chimérou nebo sci-fi snem budoucnosti, ale tvrdou realitou.

Řečeno z hlediska genetiky, posouváme se od věku strojů do věku genů; vědu a medicínu zaplavuje a přetvařuje obrovská vlna nových informací z oblasti genetiky. Lineární řada nukleotidů tvoří DNA „kodony“, které dále specifikují aminokyseliny, jež tvoří všechny možné bílkoviny, které se skládají a tvoří tělo. Vyžádalo si to pět dekád mravenčí práce, než bylo možné identifikovat 3,3 miliardy nukleotidů, které kódují sekvenci lidského geonomu.