Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (12)

První velkou výzvou v rámci tohoto projektu bylo získání vibračních frekvencí přímo z říše molekul. Tyto frekvence pak byly uspořádány jako „stupnice“ tónů a použity jako podklad pro hudební skladbu. O dva roky později, v dubnu 1990, byla nahrána kazetová verze Sequencia a v roce 1994 vzniklo CD s doplňkovou hudbou. Sequencia se skládá ze tří původních hudebních děl, která nesou názvy Eikos, Sequencia a Pataphysical Thymine – v provedení tradičních nástrojů a elektronických kláves, jejichž tóny jsou kompletně odvozeny ze zvukových frekvencí, které se přirozeně vyskytují v DNA.

Problém jak dostat tyto frekvence do spektra slyšitelného pro lidské ucho byl vyřešen tak, že pokud se jakékoliv číslo udávající počet hertzů vydělí nebo vynásobí dvěma, přemění se tón na stejný, pouze o oktávu snížený nebo zvýšený, a to ať jde o zvuk nebo o světlo. Tak může být 8,7 x 1013 Hz neustále děleno dvěma a výsledkem budou stále nižší a nižší oktávy. Po 36 vyděleních se dostaneme k frekvenci, s níž už se dá pracovat, protože pokud se jedná o zvuk, lidské ucho už ho zachytí. Dostali bychom tak kupříkladu frekvenci 1266 Hz, která je pro ucho velice uklidňující a odpovídá (mírně zvýšenému) tónu D#.

Metody a materiály: věda

V DNA každé buňky lidského těla se nacházejí 3 miliardy dvojic bází. Kdybychom je vyňali a poskládaly za sebe, vytvořili by linii dlouhou asi metr. Přesto zůstává každá z těchto bází zcela soudržná, pokud jde o její chemické složení. Čtveřice bází DNA – adenin, cytosin, guanin a thymin – se každá skládá z uhlíku, vodíku, kyslíku a dusíku. Existuje řada chemických struktur, jejichž vazby se při absorpci infračerveného světla ohýbají, natahují a prohýbají – toto infračervené světlo má určitou specifickou frekvenci vztahující se k energii a síle vazby a k hmotě atomového jádra.

Pevnější, menší vazba, řekněme vodíková, absorbuje světlo o vyšším vlnovém čísle (tj. o vyšším počtu vln na centimetr) a vyšší „notě“ v infračerveném spektru. (Původní energie pro tyto pohyby pochází ze slunce ve formě infračerveného záření. Sluneční fotony způsobují zahřátí molekuly, jak se obíhající elektrony v orbitalech excitují – přecházejí na vyšší energetickou úroveň.) Systém ladění zvuků užitý pro Sequencii byl odvozen přímo z laboratorních chemických výsledků čtyř bází a s žádnými konkrétními geny neměl nic společného.

Proces „sbírání“ frekvencí z bází DNA začíná u spektrometru, zařízení velkého asi jako dvě dózy na chleba. Díky tomuto zařízení je do vzorku, v tomto případě do molekuly báze v DNA, vypuštěno infračervené světlo o frekvenci mezi 600 a 3000 vlnovými čísly (v jednotkách cm-1). Báze v DNA a RNA mají určité rezonanční frekvence související se schopností absorpce infračerveného světla. Je to běžná schopnost všech organických molekul. Infračervená spektra jsou ve skutečnosti používána jako hlavní diagnostické nástroje při analytických procedurách.

Jak světlo prochází vzorkem, je absorbováno na specifických frekvencích a přístroj vyhodnotí absorpční schopnosti vazby jako spektrum – je to proces analogický s tím, když udeříte do kovové ladičky. Například C-H vazba (uhlík-vodík) absorbuje infračervené světlo o vlnové délce přibližně 2900 cm-1. Jakmile je vlnové číslo určeno, k jeho převedení na hertzy se použije následující rovnice: Frekvence = rychlost (rychlost světla) x vlnové číslo. Pokud je tedy vlnové číslo například oněch 2900 cm-1, pak je frekvence rovna 3 x 1010 cm/s x 2900 cm-1 = 8,7 x 1013 Hz.

Tyto gigantické frekvence jsou problematické ze dvou důvodů. Zaprvé se jedná o světelné frekvence, nikoliv zvukové. A za druhé jsou příliš vysoké, než aby byly slyšet, i kdyby zvukové byly, jelikož naše uši dokážou zaznamenat pouze frekvence mezi 20 a 20 000 Hz. Vibrace nižší než 20 Hz spíše cítíme, než slyšíme. Frekvence nad 20 000 Hz jsou určeny citlivějším uším, než jsou ty naše.

Otázka „převodu-překladu“ světla na zvuk je spíše filozofická. Urychlený zvuk samozřejmě nikdy nemůže být světlem, jelikož závisí na aktivitě molekul a světlo je určováno elektromagnetickým zářením. Dalo by se říci, že tu není ani tak důležitý samotný přenašeč, ale spíše dotyčné hodnoty: vztahy mezi frekvencemi. Ucho dokáže zachytit asi deset zvukových oktáv, zatímco oko může vnímat pouze něco málo přes jednu oktávu světla, tedy vlastně barev.

Světelná oktáva je stejný poměr jako oktáva zvuková – 2 : 1. Dokonalá pětina nebo vztah 3 : 2 funguje u světla stejně jako u zvuku a může být vztažen na svět geometrie, architektury, na pohyby planet a tak dále, a to tak dlouho, dokud tu budou periodické či pravidelné vibrace. Objevováním podílových vzorců ve světle ho vlastně překládáme do zvukové podoby, aby bylo možné „slyšet“ informace a vyhodnocovat vzájemné vztahy. Také by se dalo diskutovat o tom, že jak světlo tak zvuk odkazují zpátky ke společnému archetypu, který je nám doposud neznámý, podobně jako mají nějakého společného příbuzného dva vzdálení bratranci.

Abychom si to tedy shrnuli; byly měřeny čtyři molekuly bází. Poté, co byly vystaveny účinkům světla, vykázala každá z molekul 15 až 18 frekvencí – celkem jsme jich vzali 60. Jakmile byla tato data zaznamenána a shromážděna, byla přeložena do slyšitelného spektra a vložena do syntetizátoru Yamaha DX7 IID, který následně ze vstupních hertzových hodnot vytvořil sekvence zvuků. Byly nezbytné opatřit si speciální elektronické klávesy, protože téměř všechny získané tóny byly mikrotóny nebo tóny specifičtější než normální půltón (například mezi C a C#) na klavíru.

Příběh: umění

Než vám popíšu, jak tóny zněly, dovolte mi uvést důvod, proč jsme to vlastně vůbec celé dělali. O Pythágorovi, jemuž je připisováno záslužné vysvětlení nauky o harmonii západnímu světu, se tvrdilo, že prý i kámen popisoval jako nehybnou, ztuhlou hudbu. O fyzice nevěděl nic, ale intuice mu říkala, že matematické parametry frekvencí objevujících se v procesech jako byly rotace planet, střídaní ročních období, nebo i v nejmenším světě atomů nejsou jen bezduchá data, ale odhalují pohyby, rytmy, vztahy a významy, které mohly být volně přeloženy jako „příběhy“. Příběhy potom vytvářejí významy a umělecká vyjádření. Z etymologického hlediska se slovo matematika odvozuje od výrazu „mathema“, který pochází ze starofrancouzského „mathein“ – „být si vědom; uvědomit si.“

Umění tedy pomáhá ve „vyprávění příběhu“, který s sebou data přinášejí. Je to proces mytický stejně jako „matický“. Existuje tu slušná porce jistoty, že hluboko uvnitř molekul našich bytostí se jako ústřední téma vyjeví krása. Lze ji nalézt i ve všech ostatních hvězdných, planetárních a přírodních procesech, počínaje růstem květiny a konče vytvarováním říčního toku. Proč tedy ne v DNA? Vzato na jiné úrovni, pokud tělo pozná samo sebe podle zvuku, mohlo by to znamenat něco pro oblast našeho zdraví nebo by to alespoň mohlo inspirovat představivost k tomu, abychom porozuměli sami sobě v našem vibračním vztahu vůči okolí.

Svět mikrotónů

První poslech této šedesátičlenné stupnice podle infračerveného spektra nás nepovzbudil. Znělo to všechno tak cize, až si člověk začal zoufat, že z toho nikdy žádné krásné umělecké dílo nevznikne, o nějakém logickém „smyslu“ těchto tónů ani nemluvě. Celkový popis toho, co nám vyšlo, by mohl být „těsné poměry… nahuštěné mikrotóny s nezvyklými skoky.“

Čtyři samostatné nukleotidové báze jsou si, co se týče poměrných vztahů, velice podobné, stejně jako vzdálenosti mezi jednotlivými „členy“ v každé bázi zvlášť. Pokud jsou sestaveny jako hudební stupnice, tedy od nejnižší frekvence po nevyšší, pak tu pro všechny čtyři existuje rozsah 2 a půl oktávy se znatelnou mezerou či vzdáleností mezi velkou sextou a malou septimou u všech bází. Intervaly mezi jednotlivými klávesami jsou pojmenovány malé a velké sekundy, tercie, sexty a septimy, v závislosti na tom, kolik stupňů jsou vzdáleny od počáteční noty nebo základního tónu. Velká sexta na stupnici C by byla od C po šestou notu nebo po A nad ním, malá septima by byla od C po B nad ním snížené o půl tónu. Návdavkem k malým a velkým intervalům také rozeznáváme čistou kvartu (od C po F), čistou kvintu (od C po G) a tritón (od C po F#) – interval, který rozděluje stupnici přesně v polovině.

Kratší, mikrotonální intervaly či poměry mají tendenci se o sebe otírat, když je člověk poslouchá, a vytvářejí rázy. Rázy se objevují, jestliže jsou dvě frekvence velice blízko u sebe – odlišuje je pouze několik málo hertzů, jako například 254 a 257 Hz (tj. dva mírně se od sebe odlišující střední tóny C). Oba tóny uslyšíme stejně vysoko jako C, ale mírně fázově posunuté. Fázování je výsledkem občasných hlasitých momentů neboli „wa-wa“ rázů (zvuků připomínajících přiklápění a odklápění trumpety, na kterou někdo hraje), když se jejich fáze sejdou. Lidskému uchu to silně připomíná kvalitu či „živost“ organického pohybu, který se vyskytuje v živých procesech.

Když byly tyto tóny obehrávány na syntetizátoru pořád dokola, začaly se pojednou objevovat velice poutavé a krásné kombinace. Otázkou ale zůstávalo, co s nimi?

Úvahy o skladbách

Mikrotóny představují pro hudební skladatele značné komplikace, o samotných interpretech a hudebnících ani nemluvě. Za prvé je téměř nemožné je zahrát na normální klaviaturu. Mikrotonální stupnice mohou díky procvičování zvládnout hráči na strunné nástroje, například houslisté nebo violoncellisté, kteří mohou na strunách zahrát tón jakkoliv vysoký, pokud přijdou na to, kde se nachází. Pro muzikanty hrající na nástroje s „fixními výškami“, jako jsou například klarinety nebo trumpety, je ale zahrát mikrotóny příliš složité. Nejsnáze se s mikrotóny dokáže popasovat lidský hlas. Pokud je zpěvákův či zpěvaččin sluch dokáže zachytit, pak je jeho či její hlas dokáže i vyprodukovat. A hráči na bicí (perkusní) nástroje, ty se nějakými mikrotóny nemusejí znepokojovat vůbec.

Kromě toho, že je těžké tyto mikrotóny vyloudit, dělají také neplechu pokud jde o ladění či tónování. Člověk musí pracovat se shlukem „náhodných“ zvuků bez jakéhokoliv zjevného pořadí nebo tónové organizace. Brzy se ale začalo projevovat něco velice zajímavého. Po týdnech experimentů s tóny syntetizátoru se počalo vyjevovat a krystalizovat tónické centrum. Zdálo se, jako by k sobě jeden tón přitahoval tóny jiné a propůjčoval jejich nahromadění soudržnost. Tento tón se ukázal být u všech bází blízko tónu C#, s průměrnou frekvencí 544,2 Hz.

Většina klavírů má C# naladěno přibližně na 554 Hz. Citlivé ucho by tento rozdíl nějakých 10 Hz dokázalo rozlišit – jde asi o čtvrtinu tónu. Je důležité zdůraznit, že tento objev byl ve skladbách poprvé učiněn pouhým uchem, nikoliv díky zkoumání dat. Je zajímavé, že toto C# se zdá být rovnovážným elementem celého spektra frekvencí bází DNA.

Tón, který se objevuje ze všech nejčastěji a měl by být označen za tón základní, či za tónické centrum, je tón F#. V každé z řad bází se objevuje nejméně třikrát. Místo toho je to ale jeho pětina – tón C#, který se chová jako organizující prvek.

První ze skladeb, Sequencia, byla napsána pro tabla neboli laditelné bubny, přičemž ty byly naladěny právě na notu C#. Bubny udržují během skladby trvalý rytmus, zatímco ostatní nástroje hrají hlavní motivy. Když hraje syntetizátor ostinato nebo opakující se motiv s původními zvukovými frekvencemi, přídatné nástroje: housle, cello a zpěv krouží okolo této pevně dané linie a snaží se, aby jejich vyladění odpovídalo její nosné melodické formě.

Je fascinující, že na tuto klíčovou notu je naladěna celá řada nezápadních gongů, zvonků a bubnů – což podporuje názor, že se my lidé a spolu s námi i planeta snažíme a pokoušíme „naladit“ na něco společného, kolektivního. Jedna z teorií pracuje s nedávno objeveným pulzarem nazvaným Veta X (PSR 0833), který se do stádia pulzaru zhroutil zhruba před 11 000 lety. Vysílá směrem k Zemi rádiové vlny o kmitavé frekvenci 11,24 Hz, což je ekvivalent tónu F#. Jeho pětina, C#, se ukazuje být frekvencí 16,86 Hz nebo 539,52 Hz… což je neobyčejně blízko frekvenci naší DNA – 544 Hz.

Jsou frekvence v bázích DNA uspořádány harmonicky?

S největší pravděpodobností ano. Porovnáním všech 60 tónů může člověk najít všechny přesné poměry, které jsou k nalezení v prvních 16 intervalech série harmonických tónů: oktávy, čisté kvinty, čisté kvarty, velké a malé tercie, velké a malé sekundy a septimy, dokonce i septima snížená o půltón. To, že by se toto dělo náhodně, je z matematického hlediska téměř nemožné. Autorka nevěnovala čas tomu proměřovat intervaly vyšší, ale Randy Masters z Aptosu v Kalifornii se snaží věnovat i této fázi procesu. Pokouší se nalézt fundament, který by mohl produkovat všechny frekvence DNA jako harmonické tóny. Tento objev by byl k nezaplacení pro všechny, kteří se zabývají zvukovým a léčebným uměním, stejně jako pro všechny ostatní vědce a umělce.

Jaké zakódované informace se v těchto poměrech bází DNA nacházejí, to zatím netušíme, ale zdá se, že jeden konkrétní vzor tu eminentně vystupuje. Výzkum odhalil zajímavou mezeru ve všech čtyřech bázích – od tónu F# až po tón D# nad ním, zhruba mezi velkou sextou a malou septimou. Interval mezi nimi, od G po D, neobsahuje vůbec žádné naměřené frekvence. Naproti tomu jeho zrcadlový obraz, prostor mezi G a D o oktávu níže, obsahuje sevřený a zhuštěný shluk 22 frekvencí, tedy více než třetinu celkového počtu všech naměřených frekvenčních hodnot.

Jakou má tato „zastíněná“ mezera funkci? Je to jen náhoda, nebo se díváme do nějaké anti-hmoty, fenoménu čtvrté dimenze? Čím dál více se dozvídáme, že věci obsahují doplnění sebe samých, své vlastní protiklady. Je to skoro jako nějaká vesmírná „zákonitost“. Výše zmíněná mezera může být důležitá, zejména proto, že je na své spodní i horní hranici vyvážená intervaly D# až F#: tedy 9 tóny ve shluku pod ní a 10 tóny ve shluku nad ní. Téměř dokonalá symetrie.

Možné fyziologické manifestace skrze kód DNA

Matematika zviditelňuje procesy. Dekóduje významy. Můžeme tak sledovat sílu vesmíru organizující sebe sama, a jelikož je vesmír komunitou, neustále komunikuje. Snaží se zvuky DNA nějak komunikovat i s námi?

Sequencia začíná komunikací toho, že dokážeme slyšet skrytou krásu života. To nám pomáhá získat určitou perspektivu a najít naše místo ve „Velkém Tónu“. Celé to vyvstává přímo ze starořecké definice vzdělání: účelem studia vědy a přirozeného světa je nalezení pravého místa v něm, což nám umožní naplnit naši roli v celé jeho nesmírnosti. V rámci takovéhoto „studia zaměřeného na studenta“ je hlavním učitelem samotný přirozený svět. Umělecké procesy, které překládají přímo z přírody, nám umožňují vstupovat do hlubších rovin bytí.

Další způsob, který Sequentia sděluje, je ten, že je to prostě hudba jako taková. To není jen tak obyčejné prohlášení. K hudbě jsme totiž přitahováni jako můra k lampě. Hudba sestávající z organizovaných zvuků je téměř dokonalá metafora života. Narodí se, prochází procesem vývoje a proměn, možná se i sama opakuje nebo vytváří nové přístupy k životu a pak zemře. (Pokud opravdu pozorně posloucháte hudební skladbu, která právě končí, pak ji pořád ještě nějakou dobu slyšíte.) Komponenty hudby vyjadřují touhu po rovnováze. Nashromáždí se energie k pohybu vpřed a pak je vypuštěna. Pulsy, krátké pro frekvence, delší pro rytmy a ještě delší pro frázování, ty všechny fungují ve shodě. Vztahy se neustále tvoří a přetvářejí, s tím jak nové tóny, rytmy a události vstupují do obrazu a jiné z něj ustupují.

Hudba je aktivním způsobem, kterým žijeme své životy; způsobem, jakým chceme, aby naše životy vypadaly. Je to samotný proces života jako takového. Když hudba správně neplyne, jsme velice znepokojeni. Jak dlouho dokážete vydržet poslouchat přeskakující skladbu? Metafora je ještě posílena, když do hry vstoupí fyzika. Hudba doslova zrcadlí esenci přírody – její chaotické vzorce a matematiku.

Stejné matematické vzorce, které popisují příliv a odliv hudby, byly hojně nalézány i různě po světě: říční proud, tlukot lidského srdce, rozkmit zemské osy. Je to něco víc než jen obyčejný puls. Rytmy dokonale připomínají nepravidelné linie mořských pobřeží, mraků, horských hřebenů. Na určité úrovni musí mozek vnímat realitu jako hudební krajinu. A pokud to celé otočíme, pak nám musí hudba, již posloucháme, připadat jako náš pozemský domov. Není divu, že ji milujeme.

Je pravděpodobné, že přímo skrze kombinace a poměry spektrální hudby je nám sdělováno (komunikováno) něco neobvyklého. Atributy, které ji popisují a jež člověk slýchá nejčastěji, jsou tyto: uklidňující, osvěžující, prostorná, širá. Sequentia není hudbou „new age“ ani hudbou určenou pro představení, ani takovou, která by měla někoho „léčit“. Byla napsána, protože to je úděl skladatele na tomto světě – psát hudbu. Ale po deseti letech, co ji lidé poslouchají, po unikátně pozitivních reakcích a téměř žádných stížnostech prvoposluchačů si člověk nemůže pomoci, aby se nepodivil nad tím, co že to tu vlastně vychází najevo.

Někteří posluchači přiznali, že vůbec nikdy, nebo téměř nikdy hudbu neposlouchají, protože jim přijde příliš „vlezlá“. Mnoho z nich se ale zároveň zamilovalo do těchto zvuků DNA. Přibližně jeden ze čtyř až pěti jedinců na ni má hlubokou, někdy až devotní odezvu. Pohyboví instruktoři ji milují, tvrdí, že jejich studenti na ní úžasně reagují. Reagovali by lidé obdobně pozitivně na hudební skladby složené ze 60 náhodných mikrotonálních kombinací? Jistě, existují tu nekonečné možnosti, jak za sebou tóny poskládat, ale tyto tóny pocházející z poměrových hodnot DNA a mající původ ve světle jsou pro ucho neobyčejně poutavé. První z nich vybudí nervovou soustavu a dostane ji do fáze připravenosti. Co následuje, je poté vpuštěno do hlubin naší psýché. Lidé popisují, že vždy cítí jakousi soudržnost, důvěrnost. Je lákavé spekulovat o tom, že tělo vlastně poznává samo sebe a komunikuje s vlastní psýché.

Vliv zvuku na tělo

O tom, jak zvuk, surový produkt tvoření, ovlivňuje naše bytí a vědomí, se stále ještě vedou diskuse. Je záhadou, že dokážeme rozkódovat významy, jež k nám přicházejí ve zvukových nosných vlnách, a tyto vlny vnímáme jako celotělesný zážitek nejen ušima, ale i přímo skrze kosti, tkáně a orgány. Tělo vnímá zvuk jako tlak. Víme, že tělo je neustále piezoelektrické – že převádí tlak na elektrické signály podobně jako vnitřní ucho převádí a posílá signály do mozku. Zvuk tím pádem přímo ovlivňuje mnoho oblastí molekulárního světa a nějak si umí najít cestu k částem našich já, která vytvářejí významy.

Díky práci mnoha zdravotnických institucí víme zcela bezpečně, že zvuk může ovlivňovat hladinu hormonů a jiných fyziologických soustav. Dr. Valerie Huntová (autorka Infinite Mind: The Science of the Human Vibrations of Consciousness) se obsáhle zabývala měřením posilujících účinků zvuku na aurické pole – energetické pole obklopující tělo. Většinu svého výzkumu dr. Huntová prováděla, když byla profesorkou na UCLA.

Sofistikované vědomosti o rezonanci vedly mnoho praktických lékařů a výzkumníků z celého světa k tomu, aby zvuk mnoha různými způsoby úspěšně využívali. Zvuk může být tělu předložen prostřednictvím hlasu lékaře, hlasu prostředníka nebo strojově. Díky těmto metodám může vzniknout spojení, skrze které se spustí přirozené léčící schopnosti pacienta.

-pokračování-