Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (5)

„Pokud je to tak, pak to ale vrhá jiné světlo na první tezi – že jen malá část z celkového počtu všech prostředí je vhodná pro vznik života. Neboť spojením „vhodný pro vznik života“ míníme to, že je tu slušná šance, že se tu život skutečně vyvine. Ať už jde ale o prostředí jakékoliv, vždycky předpokládáme nějakou nenulovou pravděpodobnost, že život vznikne samovolně.

„A [je tu] ještě jedna, daleko menší – ale stále nenulová – pravděpodobnost, že se [život] vyvine spontánně, ať už je jeho míra obeznámenosti s prostředím jakákoliv. A proto je tu vždycky nenulová šance, že se život objeví v jakémkoliv prostředí a bude se mu tam dařit…“

„Pravděpodobným výsledkem je, že život, aby dostál svému jménu, někde v multiverzu existoval a vzkvétal už od samotného Velkého třesku. Také je ale pravděpodobné, že tomu tak nebylo.“

Některé teorie paralelních vesmírů vyrůstají z kosmologie, jiné z kvantové mechaniky. Všechny představují pokusy přesně vymodelovat náš vesmír, jestliže v něm musí fungovat známé fyzikální zákony. Problém ale je, že naše znalost těchto přírodních zákonů není kompletní a námi vymyšlené teorie těmito hluchými místy v našich vědomostech trpí. Neznáme podmínky a omezení při tvoření vesmírů. Příroda není omezena hranicemi našeho chápání. Naše teorie a modely nejsou přesné.

Jak se hranice empirického zkoumání posouvají stále dál a dál, donutily nedávné objevy vědce přemýšlet o mnoha paralelních vesmírech. Fyzikové naznačovali, že mnohé světy existují, některé možná i s jinými fyzikálními podmínkami, zákony a hmotou. Jejich existence, naznačená kosmologickými pozorováními, řeší některé složité paradoxy kvantové fyziky a kosmologie. Odmítnout je znamená fyziku ještě více zkomplikovat.

Královský astronom, astrofyzik Sir Martin Rees (viz. obr. vlevo), v letech 2000 a 2001 tvrdil, že „ve vesmírech, které trvaly jen krátkou dobu, se nemohly vyvinout žádné složité entity, které by byly v neustálém stavu teplotní rovnováhy, které by obsahovaly něco jiného než radiaci, nebo které by měly pouze dvě prostorové dimenze.“

Paralelní vesmíry mohou být úplně stejné jako ten náš, ale mohou v nich být různé částice (jako například zrcadlová hmota nebo temná hmota) a působit v nich různé síly. Možná jsou limitovány na membrány o více nebo méně rozměrech. Mohou mít shodné vlastnosti jako náš vlastní vesmír, ale mohou být poskládány tak, že se nám budou zdát velmi odlišné. Temná hmota se může skládat z běžné hmoty, dokonce i z normálních hvězd a galaxií, které budou ve svém prostředí svítit, ale v našem vesmíru nebudou vydávat světlo žádné…

Zvuk, úmysl a genetické léčení (Sol Luckman)

V poutavé pasáži své fascinující knihy nazvané The Cosmic Serpent: DNA and the Origins of Knowledge (Kosmický had: DNA a původ vědomostí) (vyšlo i v čeckém jazyku, poz. red.) francouzský antropolog Jeremy Narby (viz. obr. dole vpravo) útržkovitě zmiňuje i své zápisky z deníku, který si psal v době, kdy studoval léčebné praktiky medicinmanů v Amazonii. Jeden z těchto zápisků je pro populární téma genetického léčení extrémně zajímavý.

„Podle šamanů z celého světa,“ píše dr. Narby, je komunikace s léčivými duchy zajištěna „prostřednictvím hudby. Pro [šamany] je téměř nemyslitelné vstoupit do světa duchů a zůstat přitom zticha. Angelica Gebhart Sayer hovoří o vizuální hudbě, kterou duchové předestírají před šamanův zrak. Je tvořena trojrozměrnými obrazy, které se spojují ve zvuk, a ten šaman vyluzováním odpovídajících melodií napodobuje.“ V provokativní poznámce pod čarou si Narby říká – „měl bych zkontrolovat, jestli DNA vydává zvuk nebo ne.“

Jeden myšlenkový směr tvrdí, že lidé jsou ve skutečnosti tvořeni zvukem a sama DNA je také jakousi formou zvuku. Harvardem odkojený Leonard Horowitz vychází z pečlivého výzkumu a vysvětluje, že DNA vysílá i přijímá jak fonony tak fotony, neboli elektromagnetické vlny zvuku a světla. Podle Horowitze se v roce 1990 „trojici vědců, laureátům Nobelovy ceny, podařilo zdokonalit výzkum, který odhalil, že primární funkce DNA nespočívá v syntéze bílkovin… ale v říši bioakustické a bioelektrické signalizace.“ V posledních letech se tak začalo dařit novému uměleckému směru, nazvanému hudba DNA. Proto se zdá minimálně patřičné připodobnit DNA ke klaviatuře, která hraje hudbu života.

Co když ale doopravdy jsme alespoň částečně tvořeni zvukem? Co když na počátku skutečně bylo Slovo? Co když hudba sfér není jen mýtem? Co když jsme i my sami harmonickou konvergencí? Co když je holografická mřížka naší bytosti jazykovým a hudebním rozhraním mezi světlem z vyšší dimenze – které můžeme považovat za formu božské myšlenky nebo úmyslu – a zvukem oktáv z vyšších dimenzí? Konečně, teorie strun přece postuluje existenci různých teoreticky dostupných dimenzí, které jsou, jak se zdá, ve stejném symbolickém vztahu jako struny na kytaře.

Narby opakovaně upozorňuje na to, že šamani používali zvuk, protože jim to umožňovalo transformovat některé aspekty genetického kódu. Pokud je DNA skutečně textem, klaviaturou, hudebním zápisem; pokud je pravda, že tento zápis může být pozměněn tak, že vznikne úplně nová skladba; a pokud žijeme své životy nejen v holografickém, ale také v harmonickém vesmíru, pak se mi zdá pravděpodobné, že naše bioenergetická pole alespoň zčásti sestávají ze zvuků vyšších dimenzí.

Když jsme já a moje partnerka Leigh začínali s vývojem metody aktivace DNA, jíž jsme pojmenovali regenetika, objevili jsme díky kineziologii (testování svalstva), že každý z elektromagnetických neboli aurických obalů těla koresponduje nejen s určitou čakrou, ale také s trojrozměrným zvukovým projevem, tónem. Z energetického hlediska náš výzkum potvrdil, že lidé jsou vystavěni z vertikální řady světelných čaker, jež jsou uvedeny v soulad se soustřednými elektromagnetickými (a ve své podstatě zvukovými) poli, aby tak vytvořily trojrozměrnou holografickou matrici, která vytváří naše fyzické tělo.

Na genetické úrovni dává zvuk vzniknout světlu. V článku nazvaném „A Holographic Concept of Reality“, který se v roce 1975 objevil ve sborníku Psychoenergetic Systems, skupina vědců v čele s Richardem A. Millerem (viz. obr. vpravo) poprvé představila působivý model „ener-genetického“ vyjádření ústícího v „urychlenou realitu“: „Superponovaná spojitá vlnění různých typů v buňkách vzájemně reagují a vytvářejí ohybové obrazce, primárně v oblasti akustické [zvukové] a sekundárně v oblasti elektromagnetické [světelné].“ To vede k tomu, že fyzická podoba se manifestuje jako „kvantový hologram – převod mezi hologramem akustickým a optickým.“ Tento mechanismus převodu (doslova překladu) mezi zvukem a světlem je klíčový, neboť vytváří tělesné zakoušení skutečnostních funkcí v genomu.

V tomto článku ovšem není místo pro celkový popis všech tajemství kvantové bioholografie. Místo toho bych rád zdůraznil, že podle tohoto modelu – který nyní přitahuje více a více zastánců, jak se potvrzují stále další jeho teze – je čím dál zřejmější, že DNA řídí buněčný metabolismus a replikaci nejen biochemicky, ale i elektromagneticky skrze chromozomový mechanismus, jenž překládá zvuk na světelné vlnění a naopak. Zvuk a světlo, potažmo fonony a fotony, tvoří ve fyzickém organismu sofistikovanou komunikační síť, která přesahuje až do bioenergetických polí a zpátky na úroveň buněk a jejích částí.

Vzpomeňme si na předpověď Edgara Cayceho, podle níž „bude lékem budoucnosti zvuk“. Vzpomněl si na ni jistě i Jonathan Goldman (viz. obr. dole vpravo), když v knize Healing Sounds: The Power of Harmonics vymyslel nový podnětný vzorec: zvuk + úmysl = léčení. Když definujeme úmysl jako formu vědomé světelné energie, zhruba srovnatelné s myšlenkou – což je vize shodná s představami mnoha šamanistických skupin obyvatel, jako například kultury středoamerických Toltéků, pak můžeme Goldsmithův vzorec přepsat jako ZVUK + SVĚTLO = LÉČENÍ.

Schopnost zvukového a světelného léčení DNA byl nedávno vědecky zdokumentován i výzkumnou skupinou ruských genetiků a lingvistů. Ruští lingvisté objevili, že genetický kód, zejména jeho tzv. „odpadková“ část, se drží pravidel gramatiky a užívání, jejichž v podstatě identickými variantami se řídí i lidské jazyky. To ruší platnost mnoha moderních lingvistických teorií, protože je to důkaz, že se jazyk neobjevil náhodně, ale že odráží sdílenou genetickou výbavu lidstva. V knize The God Code Gregga Bradena se objevuje další důkazní materiál, podle něhož je starohebrejské jméno Boha (YHVH) ve skutečnosti kódem pro DNA založeným na jejím chemickém složení – na dusíku, kyslíku, vodíku a uhlíku. Toto tvrzení, jehož nedozírné následky vztahující se k DNA, jež tím pádem získává roli univerzálního božího jazyka promlouvajícího skrze tělo, bylo prověřeno a přijato řadou vědců – specialistů na hebrejštinu.

Výzkum Fritze Alberta Poppa, za který mu byla udělena Nobelova cena, potvrzuje, že každá buňka v těle přijímá, uchovává a vysílá spojité světlo ve formě biofotonů. Tyto biofotony udržují spolu s biofonony elektromagnetické frekvence ve všech živých organismech. Podle slov dr. Stephena Lindsteadta zajišťuje tato matrice, tvořená a udržovaná oscilačními frekvencemi, „rozvod energií pro všechny buněčné funkce, včetně přenosů mezi DNA a RNA. Buněčné membrány snímají a konvertují signály do elektromagnetické formy, zatímco bílkoviny v buněčné dvojvrstvě mění tvar na vibrace o speciálních rezonančních frekvencích.“ Lindsteadt uzavírá s tím, že každé „biochemické reakci předchází elektromagnetický signál,“ a že „buňky komunikují jak elektromagneticky, tak chemicky a tvoří biochemické kanály, které dohromady propojují všechny tělesné funkce.“