Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (4)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

13.09.2009 Exkluzivně

Mnoho badatelů a výzkumníků se dnes domnívá, že hypotéza existence mnoha světů je přesným obrazem reality, což podporují dobře otestované teorie jako je ta relativity a kvantové mechaniky. Naše přetrvávající paradigma pozorovatelného vesmíru díky tomu zastarává, přestože ještě před stoletím jsme nebyli schopni vidět dál než na okraj Mléčné dráhy ani do nitra atomu.



Mnoho světů; mnoho teorií

Teorie o paralelních vesmírech není pouze jedna, je jich tu celé spektrum, počínaje vesmíry bublinovými a zrychlujícími, a konče vesmíry rozpínajícími se a větvícími se. Jsme konfrontováni se sebeobnovujícími, miniaturními, alternativními a kvantovými vesmíry. Předivo našeho vesmíru je ploché, což je dokázáno zrychlením prostoru (Goldsmith).

Zdá se, že téměř každá významná osobnost v této oblasti vědeckých kruhů, od kosmologie po teoretickou fyziku, má nějakou svoji specifickou teorii. To je jen sotva překvapivé, uvážíme-li, že stejné množství různících se teorií máme i o elementární přirozenosti vesmíru, který známe a v němž žijeme. Různé teorie počítají s různými předpoklady a pozorováními, rozvíjejí různé prognózy a ve finále vedou k různým pojmovým a matematickým modelům.

Paul Steinhardt (viz. obr. vlevo) z Univerzity v Princetonu například zastává „ekpyrotický model“ vesmíru, což je jakési rozšíření jednoho z typů teorie strun – M-teorie. Podle M-teorie jsou základní objekty dvojdimenzionálními membránami existujícími v jedenáctirozměrném prostoročasu. Tato konkrétní teorie dokládá objekty v páté dimenzi. Podle M-teorie je náš vesmír i všechny ostatní výsledkem srážky membrán v tomto 11dimenzionálním prostoru. Na rozdíl od vesmírů v „kvantovém multiverzu“ mohou v těchto vesmírech fungovat diametrálně odlišné fyzikální zákony: všechno je možné, všechny možnosti mohou být uskutečněny.

Před Velkým třeskem sestával náš vesmír ze dvou dokonale plochých čtyřdimenzionálních povrchů. Jedním z těchto listů byl vesmír náš, druhým vesmír paralelní. Náhodné fluktuace v tomto neviditelném společníkovi našeho vesmíru způsobily jeho různá pokřivení a přiblížení se našemu vesmíru, až nakonec došlo ke kontaktu. Energie srážky byla přenesena do hmoty a energie Velkého třesku.

Podle teorie superstrun existuje 10 rozměrů, ale o většině z nich panuje názor, že jsou těsně svinuté. Vědci se dnes domnívají, že velikost těchto nezvyklých rozměrů není tak malá, jak si původně mysleli. Jeden nebo více z nich by mohlo mít napříč až jeden milimetr. Pokud ano, pak je náš viditelný vesmír jedním z „paralelních vesmírů“ vměstnaných do tohoto neviditelného prostoru. Ve 3D pohledu se nám může zdát obrovský, ale z hlediska více dimenzí čili rozměrů může být nepatrný. Mezi dimenzemi nemůžeme cestovat, protože hmota a energie našeho vesmíru je omezena pouze na naše standardní třidimenzionální prostředí. Do tak malého prostoru se může nacpat mnoho velkých vesmírů, podobně jako se na jednu hromádku dá dát hodně listů papírů.

Jiná teorie, „kvantová kosmologie“ se snaží propojit nesmiřitelné a neslučitelné teorie relativity a kvantové mechaniky a prý je aplikovatelná na celý vesmír, na všechno v něm, a to v jakémkoliv čase. Mezi pozorovatelem a pozorovaným není žádný podstatný rozdíl. Vlnová funkce celého vesmíru nemůže zkolabovat pokaždé, když je učiněno pozorování. V kosmologii je jen jeden systém, a ten je poměřován pouze jednou. V kvantové kosmologii vesmír vychází z neuspořádaného pohybu částic, prorazí si cestu ke své existenci a pak už se klasicky vyvíjí. Obě teorie – jak ta o neohraničenosti, tak ta o proražení si cesty k existenci předpovídají podmínky nezbytné pro inflaci (naplnění).

V součtu předpokládají teorie paralelních vesmírů jejich nepřeberné množství, dále i nepřeberné množství rozměrů, membrán, superpozic, deformací času a hyperprostorů. Rozdělují se a spojují, některé jsou blízko, jiné zase neskutečně daleko. Některé jsou podobné našemu vesmíru, jiné by nám připadali prapodivné.



Tegmarkovy kategorie

V roce 2003 rozčlenil kosmolog Max Tegmark (viz. obr. dole vpravo) teorie o paralelních vesmírech do čtyř kategorií:

1. KATEGORIE („Za vesmírným horizontem“) je kategorie vašich alternativních já. Některé z těchto světů s našimi duplikáty jsou od nás v našem vesmíru velice daleko. Jelikož se rozpínání vesmíru zrychluje, vaše alter ega nikdy neuvidíte. Téměř všechny vesmíry spadající do první kategorie mutliverza jsou prázdné a mrtvé.

I za stejných fyzikálních zákonů povedou různé vstupní podmínky k jiným výsledkům. Všechny verze historie, které nejsou nějak znemožněny platnými fyzikálními zákony, jsou v podstatě povinné – dojde k nim v oblastech, které nepopiratelně existují. Představte si, že naše životy mají nekonečné množství alternativních scénářů. Když se snažíme zjistit, o co jde, všechno se změní na alternativní možnosti.


2. KATEGORIE
(„Postinflační bubliny“) je kategorie Andre Lindeho a astrofyzika Trinha Xuana Thuana, kteří hovoří o sebeobnovujících bublinových vesmírech, které plodí stále nové a nové inflační vesmíry, které nemáme možnost kontaktovat. V nekonečném prostoru a čase je z těchto bublinových vesmírů utvořena bohatá pěna. Prostor jako celek se neustále a navždy rozpíná, ale některé oblasti se mohou zastavit a jako bubliny se vyčlenit.

V této nekonečné sestavě multiverz 2. kategorie se zřejmě kvůli různým poruchám vyskytují různé částice, fyzikální konstanty i odlišné počty prostoročasových rozměrů. Podle Steinhardtovy M-teorie je multiverzum vytvářeno cyklem rození a ničení vesmírů, což připomíná hinduistický mýtus o Višnovi, který sní o nekonečném řetězci Brahmů, z nichž každý je tvůrcem vesmíru.

Lee Smolin hovoří ještě o dalším druhu mulitverza, které podle něho mutuje a plodí nové vesmíry skrze černé díry a nikoli skrze trojrozměrnou fyziku. Náš vesmír je poklidnou bublinou v nekonečně velikém, chaotickém a navždy se influujícím vesmíru. Linde připodobňuje vesmír k rostoucímu fraktálu, jenž plodí sebeobnovující sféry, které se rozpínají a vyčleňují se jako samostatné vesmíry.


Andrei Linde                                     Trinh Xuan Thuan

Bubliny se tvoří z množství pěny „rodičovského vesmíru“. Bubliny mohou též pocházet z falešných vakuí, která se rozkládají tím, že neustále rychleji a rychleji tvoří nekonečný strom takových bublin. Náš vesmír je typickou boční větví tohoto stromu.


3. KATEGORIE („Kvantové mnoho-světy“) je Everettovou interpretací kvantové mechaniky, podle níž existují tzv. mnoho-světy. Tegmark tvrdí, že toto multiverzum nepřidává k první ani druhé kategorii nic nového, kromě většího množství nerozlišitelných kopií stejných vesmírů. Tegmark tuto kategorii přiřazuje k superpozici klasických světů, které se nacházejí „někde jinde“ a ztělesňují různé způsoby toho, jak se jednotlivé události mohly vyvíjet.

Na nedosažitelných kvantových větvích se odehrávají znovu a znovu ty samé příběhy. Každá příběhová linie, po které se vydáme, smysluplně propojuje nějakou samostatnou budoucí událost s událostí v minulosti. Budoucnost předpovědět nemůžeme, protože jsme si vědomi pouze té linie příběhu, která je ze všech nejpravděpodobnější. Je to obousměrná silnice: nejen, že existujeme ve více než jednom světě, ale také se nás týká každá událost ve vesmíru. Everest nikdy nevysvětlil, proč neustále zůstáváme jen na jedné větvi.

Pokud se na věci podíváme z jiného pohledu, vstupujeme do paralelního světa a znovu tvoříme sebe sama. Jediné, co se změní, je náš úhel pohledu, ale díky tomu se objeví i celý nový smysl. Nespočetné paralelní vesmíry, které jsou úzce a důvěrně spjaty s minulostí každého z nás, zajišťují všechny možnosti, které obsahuje kvantová fyzika. Jelikož obsahují všechny možnosti, jsou to vesmíry statické, takže změna a čas jsou pouhými iluzemi.

Pro ilustraci této interpretace bývá využíván paradox Schrödingerovy kočky. Když je učiněno pozorování, ze všech možných výsledků jsou stvořeny nové vesmíry. Když na sebe dvě části vesmíru spolupůsobí, všechny možné výsledky (superpozice) se uskuteční. Naše kopie zůstanou ve svých světech v nevědomosti a bez možnosti kontaktu. Jen jedna realita trvá natolik dlouho, abychom si ji všimli. Měníme reality v každém momentu, neboť naše vlnová funkce je opakovaně rozštěpována v důsledku interakce s kvantovými systémy, ale toho my si všimneme pouze v souvislosti s jakousi náhodnosti, (která je aktivně manifestována jako naše nejistota, co dál).


4. KATEGORIE („Jiné matematické struktury“) je kategorií čistě matematických konstruktů, připomínajících platónské paradigma o idejích (ideálních předobrazech), ale založených na jiných fyzikálních zákonech a zcela odlišných rovnicích. Matematické konstrukty, jako například dodekaedr (dvanáctistěn), jsou abstraktní, neměnné entity existující mimo prostor a čas.

Podle Tegmarka je každý matematický konstrukt paralelním vesmírem. „Prvky tohoto multiverza“ nicméně „nespočívají ve stejném prostoru, ale existují mimo prostor a čas.“ V říši abstraktní geometrie, manifoldů, vektorových prostorů, tenzorových prostorů a dalších rovnic. Podle Tegmarka si ve 4. kategorii mohou dostatečně uvědomělé entity subjektivně uvědomovat sebe sama jako entity existující ve fyzicky „skutečném“ světě.

Platón se domníval, že matematické formy jsou realitou skutečnou, ale že my, lidé, skutečnou realitu nevnímáme – pouze jakési stíny na stěnách jeskyně, jak to popisuje ve svém známém podobenství. Jeho teorie byla orientovaná shora dolů. Nakonec se nám může, ale také nemusí, podařit nalézt matematický konstrukt odpovídající našemu vesmíru. Místo toho se nám může povést najít hranice efektivity matematiky jako takové.

Rudy Rucker tvrdí, že tyto mentální konstrukty existují jako fyzická realita. Stejně jako Platón, i on věří v oblast idejí oddělených od všeho nehmotného i hmotného. Vědomí dokáže tuto oblast všech možných myšlenek prozkoumat stejným způsobem, jakým fyzické tělo zkoumá vesmír. Všichni sdílíme stejné představy, stejně jako sdílíme stejný vesmír.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly