Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (3)

To, co jsem několik let hledal, jsem konečně nalezl. Podle slov Iony (viz. obr. vlevo) a Richarda Millerových, dlouholetých výzkumníků v oblasti genetiky a autorů článku otištěného v časopisu Nexus, který byl částečně založen právě na Garjajevově práci a nesl název „From Helix to Hologram“ (Od spirály k hologramu): „… je život ve své podstatě elektromagnetický, spíše než chemický. DNA předloha funguje jako biohologram, jež slouží jako řídicí matrice pro uspořádání fyzické podoby.“ Revoluční důsledek pro genetickou vědu spočívá v tom, že DNA může být aktivována zvukem a (vyslovenou) myšlenkou, čímž dojde k přepsání lidského elektromagnetického pole, ježto je jako „tvůrce“ biologie schopné „opravit“ lidský organismus.

Leigh a já jsme tyto koncepce využívali, abychom vyvinuli techniku aktivace DNA o třech krocích, jíž říkáme metoda regenetiky (Regenetics Method). Mimo jiných dobrodiní, která tato metoda přinesla, se mi jejím prostřednictvím podařilo vyléčit své téměř celé desetiletí trvající chronické onemocnění a poradila si také s Leighiným astmatem, alergií na kočky a citlivostí na okolní prostředí.

Regenetika a podobné postupy jsou tak součástí nově se prosazujícího paradigmatu, které fenomenálně rozšiřuje dosah a efektivitu energetické medicíny. Tyto metody léčení prostřednictvím transformace potvrzují Einsteinův univerzální princip, podle něhož je energie uvnitř lidského těla něčím neoddiskutovatelným.

Gregg Braden, autor bestsellerů, mimo jiné i knihy The Isaiah Effect (2000), zakládá své výzkumy na studiu jednoho ze svitků od Mrtvého moře – známého jako Izajášův svitek. Tvrdí, že Essenští za dob Krista používali zvláštní typ modlitby, která dokázala ovlivnit kvantové dění tím, že doslova změnila výsledný obraz reality modlícího. Tento typ „aktivní modlitby“ speciálním způsobem využíval cíleného záměru uvádějícího v platnost to, za co se daný jedinec modlil, takže dané přání vlastně již bylo vyplněno.

„Než abychom vytvořili nebo zapříčinili změnu v našem světě,“ teoretizuje Braden, „využívali jsme možná naši schopnost zaměřovat jinam svoji pozornost. To mohlo být oním starověkým klíčem, o němž v dějinách hovořili mistři pasivních změn,“ jako například Budha, Gándhí nebo Ježíš. „Kvantová fyzika naznačuje, že přesměrováním naší pozornosti do místa, na které se chceme soustředit, se nám do zorného pole dostává zcela nový směr běhu událostí, zatímco starý běh událostí, jenž už nám nadále nemůže sloužit, opouštíme a vymaňujeme se z něho.“

Z perspektivy genetiky a podle kineziologických testů provedených editory je zajímavé poznamenat, že aktivní modlitba zahrnuje pětici interaktivních aspektů, které jsou dohromady schopné změnit kvantové děje. První tři z nich Braden označuje jako myšlenku, pocit a cit. Pokud se tato trojice využije harmonickým způsobem a zkombinuje s mírem a láskou, pak „náš svět účinky naší modlitby zrcadlí.“

Pro tuto publikaci je nejrelevantnější fakt, že tato pětice modalit (myšlenka, pocit, cit, mír a láska) energeticky koresponduje s pěticí nukleotidů kyselin DNA a RNA – které se v patřičném pořadí zarovnávají podle pěti samohlásek: A, E, I, O, a U. To znamená, že užitím řeči, jako například zformulováním modlitby, můžeme měnit realitu – činíme tak prostřednictvím našich těl, pozměněním našeho vědomí a aktivací naší božské genetické výbavy: naší kvantové biologie.

V multidimenzionální realitě sestávající z nekonečných paralelních vesmírů, z nichž kterýkoliv může náhle přistát v tom našem jako míček poskakující na roztočené ruletě, můžeme měnit budoucnost prostě tím, že si vytoužíme tu, o které chceme, aby se stala skutečností. „Spíše než tvoření vlastní reality,“ píše Braden, „bude přesnější, když řekneme, že vytváříme podmínky, do nichž díky zaměření vlastní pozornosti lákáme výsledky budoucích událostí, které jsou již v běhu.“ Barbara Marciniak tuto koncepci mistrovského ovládání svých úmyslů pojmenovává „přizpůsobování reality“ a chápe ji jako přirozeně energetické úsilí: „Přesměrováním vaší pozornosti na posílení výsledku vašich tužeb pozměníte frekvenci, jíž vysíláte, čímž neodvratně otevřete dveře pravděpodobnému výsledku, který jimi přijde.“

Univerzum je zastaralé: Galerie teorií multiverza (První část ze dvou) (Iona a Richard Alan Millerovi)

Žádné hranice

Tak vy myslíte, že máte „problémy s hranicemi“? Byli jsme vyzváni, abychom překonali provincialitu a naučili se přemýšlet regionálně, národně a globálně. Schopnost myslet globálně pro nás stále představuje výzvu. A nyní nás tajemný zpěv sirén láká prozkoumat hranice našeho vesmíru.

Hranice námi pozorovaného kosmu (14 miliard světelných let a zhruba 100 miliard galaxií) přetekly přes okraj a pronikly i tím, co je nekonečně malé. Náš vesmír může být starší, ale čas, jak ho známe, kdysi neexistoval a my nemáme možnost proniknout před Velký třesk, abychom ho tam změřili.

Vesmír je charakterizován určitými interaktivními, život podporujícími aspekty (Rees):

• 1) intenzitou síly, která váže atomová jádra a umožňuje tak atomové vazby;

• 2) silou vazeb držících atom pohromadě;

• 3) hustotou materiálu, z něhož vesmír sestává;

• 4) kosmickou antigravitací, která kontroluje rozšiřování vesmíru;

• 5) amplitudou vln v rozšiřujícím se vesmíru, která dává vzniknout makrostrukturám jako jsou galaxie, sluneční soustavy a planety; a konečně

• 6) počtem rozměrů prostoru (3D).

Jak to tedy může být „uni-verzum“ (vesmír = anglicky universe, pozn. překl.), jestliže to naše je pouze jedním z mnoha? Vesmír, univerzum, kdysi znamenal ,vše, co je‘. Toto označení bylo nahrazeno termínem multiverzum, přestože technicky vzato existuje mnoho multiverz. Mnoho lidí se zdráhá uvěřit, že pravou podstatou přírody jsou paralelní vesmíry. Přesto jsme (spolu s myriádami našich virtuálních klonů a alter eg) vyzýváni, abychom tuto větší vizi přijali za svou. Naše vnímání multiverza je dnes obsáhlejší, než jaké bylo ještě před několika málo lety, protože se objevují důkazy o mnoha možných formách, které na sebe univerzum může vzít.

V prostoru o více rozměrech nebo v hyperprostoru je včleněno více než jedno kolektivní univerzum. Náš světonázor se musí změnit na vnímání multiverza, i když podržet v naší mysli tuto koncepci může být velice složité. Multiverzum je sada všech možných vesmírů v čase, včetně vesmíru, který máme možnost sami pozorovat. Fyzikové říkají, že multiverzum připomíná vařící vodu, v níž se tvoří rychle se zvětšující a rozšiřující bubliny.

Naše místo v historii vesmíru závisí na delikátní souhře nedozírně velkých a naopak velice malých věcí. Teorie chaosu a složitosti ukazují, že vzorce mají tendenci se opakovat a přetrvávat (stejně jako fraktály) na všech pozorovaných úrovních. „Jak nahoře, tak dole.“ Existuje hierarchie pozorovatelných úrovní: subkvantové, kvantové, fotonové, atomové, elektromagnetické, chemické, buněčné, úrovně organismů, planet, slunečních soustav, galaxií, vesmírů. Na obou koncích této otevřené škály si můžeme dovodit to, co nemůžeme pozorovat.

Mnoho příbytků

Jiné světy jsme našli při pohledu na oba konce, skrze optiku kosmologie i kvantové fyziky. Pozorování vyžadují to, abychom změnili náš světonázor a tyto paralelní vesmíry do něho zahrnuly. Ať už se tedy podíváme nahoru nebo dolů, vidíme náš vesmír s jeho 100 miliardami galaxií, který je součástí ještě větší skutečnosti – tzv. multiverza, s oddělenými a uzavřenými sekcemi prostoru a času.

Nekonečný prostor hranice námi pozorovatelného vesmíru dalece přesahuje. Sítě paralelních vesmírů jsou rovnocenně možné. Představit si je můžeme jako balónky, které jsou jeden s druhým spojené gumovými trubičkami prostoročasu, tzv. červími děrami. Oblasti vně balónků a červích děr jsou mimo prostoročas. Neexistují.

V televizních seriálech jako je Zóna soumraku, Star Trek, Quantum Leap a Sliders procházejí hlavní hrdinové červími a černými děrami, cestují časem, vstupují do alternativních dimenzí, kde bojují se svými vlastními alter egy, nebo tam začínají žít zcela nové životy. Mnohé z našich běžných představ o podstatě paralelních vesmírů pocházejí právě z těchto ohraných a klišovitých sci-fi zápletek. Napadá nás proto vize, v níž bychom tyto paralelní oblasti detekovali, sdíleli s nimi informace, vzájemně jedna na druhou působili a občas možná i tam či jinam zaskočili. Mnoho lidí přijalo za svou jednu jedinou představu o paralelních vesmírech, pokud alespoň to. Ale mezi různými pohledy na paralelní vesmíry neexistuje shoda.

Pravda o těchto teoriích je taková, že jsou ještě daleko komplikovanější a početnější než se snaží vypodobnit jakýkoliv sci-fi komiks nebo film– včetně snímku The One (Jedinečný) s Jetem Li, románu The Lathe of Heaven Ursuly LeGuinové nebo románu (a později i filmu) Contact Carla Sagana. Ve chvílích, kdy toto čtete, se může klidně dít, že se daný okamžik rozštěpuje na nekonečné množství různých alternativ, do neviděných světů, které si neuvědomují jeden druhý.

-pokračování-