Pochybuji, tedy jsem

Při příležitosti tvorby stránek jsem zjistil určitou záludnost, s jejímž odstraněním mně nepomohla ani technická podpora poskytovatele webhostingu a později mě napadla zajímavá souvislost s programy uloženými v našem vědomí.

Texty tvořené ve starší verzi textového editoru anebo případně odněkud stažené do nového textového editoru se snadno přeformátovaly do podoby mnou požadovaného typu a velikosti písma. Takže nic zlého netuše jsem pak vložil text do webové stránky a liboval si, jak to jde rychle. Při náhledu na stránku jsem však zjistil, že původní formátování zůstalo a musel jsem vše pracně přepisovat.

Podobnost s programy uloženými v našem vědomí vidím v tom, že mnohokráte jsme již přesvědčeni, že se nám určitý program v našem vědomí (vzorec chování, reakce na určitou situaci) podařilo přeprogramovat (přepsat a někdy zdánlivě docela snadno), což nás naplňuje určitým uspokojením. Pak se však dostaneme do situace, kdy zjistíme, že náš původní program je stále hluboce vryt v našem vědomí (či podvědomí) a my se tímto programem řídíme nebo jsme jím řízeni. A to ještě popisuji ten lepší stav, kdy si působnost starého programu uvědomujeme a jsme tím nemile zaskočeni. Mnozí si to ani neuvědomí a chybu (např. příčinu konfliktu) přisoudí svému okolí, protože oni přeci už problém špatného programu vyřešili. Někdy se tak dostávají ještě do horší situace než před započetím práce na sobě. Pro ty, kterým se podaří chybu objevit u sebe, pak nastává tvrdá práce pečlivého „přepisu“ textu starého programu.

Je obtížné najít obecný lék, ale doporučoval bych vždy v každém případě, kdy nejsme spokojeni s určitým naším programem (vzorcem chování, reakcí na určitou situaci), soustředit se na velmi důkladné odstranění starého programu, a to vždy před započetím ukládání programu nového. Je to trochu obdoba s počítačem. Tam také data nezmizí jejich odstraněním do koše a zmizí až jejich přepsáním v paměti počítače.

Jako pomůcka může posloužit vizualizace, kdy na duševní obrazovce si vybavím v písemné podobě starý program a po té písmeno po písmenu je z obrazovky vymažu. Případně pak i na uvolněné místo napíšu program nový.

Po této krátké odbočce se vracím k hlavnímu tématu článku a tou je pochybování. Základním podnětem k tomuto článku byla návštěva přátel. Při určitém mém sebehodnocení, z kterého plynula jistá pochybnost o tom, zda to co dělám, má smysl a dělám to dobře, jsem dostal dvě odpovědi. Od muže jsem se dozvěděl, že je dobře, že o sobě ještě pochybuji. Od ženy byla reakce přesně opačná - jak zrovna já ještě mohu o sobě pochybovat. Zvláštní bylo, že jsem cítil, že oba mají svým způsobem pravdu.

Začal jsem se tímto rozporem zabývat hlouběji a tak jsem začal pochybovat o tom, zda je správné, že pochybuji a zda by nebylo lepší pochybovat o tom, že nepochybuji. Tím jsem začal o celém problému uvažovat v širších souvislostech i v návaznosti na absolvovaný seminář, který se mimo mnoha jiných důležitých instrukcí zabýval i tématem pochyb.

Kde je hranice mezi zdravou skepsí( známé rčení důvěřuj, ale prověřuj) a ověřováním si poznaného a pochybnostmi, které nás jen zatěžují a brzdí.

Určitým rozborem jsem došel k závěru, že je nutno upřesnit za prvé, co se rozumí slovem pochybovat a za druhé o čem se pochybuje.

Když si ve wordu zadáte synonyma ke slovu pochybovat, dostanete jako nabídku – mít pohybnosti, váhat, nedůvěřovat a kolísat. Při zadání slova pochybnost se objeví skepse, nejistota. Myslím, že je zřejmé, že každý asi pocítí velký rozdíl mezi tím, zdali když pochybuji, tak váhám, nedůvěřuji, jsem nejistý nebo jsem skeptický. Naši všemi milovaní „Skeptici“ by se určitě cítili dotčeni, kdyby jim někdo tvrdil, že jsou váhaví nebo nejistí.

Vzhledem k této určité dvojznačnosti budu používat slovo pochybovat ve dvou významech vždy s upozorněním, v jakém slova smyslu je použito.

• 1. Váhám, jsem nejistý

• 2. Jsem skeptický – ve smyslu vše kriticky posuzuji a ověřuji

Toto rozdělení považuji za důležité pro správné chápání slova pochybovat v konkrétním kontextu.

Nyní se dostávám k druhé části, kterou je to, o čem pochybovat. Předmět našich pochyb nelze striktně oddělit od vymezení pojmu pochybovat, protože z určitého zorného úhlu je možné a v některých časových okamžicích našeho života i snad nutné pochybovat (význam 2) téměř o všem. Abych však neskončil jako totální skeptik, který má nedůvěřivý postoj bez jakýchkoliv pozitivních závěrů absolutně ke všemu, pokusím se této skepsi dát jistý rámec.

Při volbě svých základních životních cílů nepovažuji za rozumné se omezovat přílišnými pochybnostmi (ani v jednom slova smyslu), protože naše schopnosti a možnosti jsou ve velké většině případů daleko za hranicí, kterou jsme si sami schopni připustit. To, co nás v životě nejvíce omezuje, jsou omezení, která si stanovíme sami. Někdy se to zdá až neuvěřitelné, jaké hranice si pro sebe lidé sami stanoví, a to někdy s velice rozumným či spíše rozumovým zdůvodněním. Je možné, že Češi jsou mistři světa ve zdůvodnění, že a proč něco nejde. Samozřejmě vždy daleko lépe vidíme toto sebe-limitování u těch druhých než u sebe.

Mimo jiné i z těchto důvodů je doporučováno se při stanovení toho, co chceme dosáhnout, neomezovat rozumovými důvody (pochybnostmi). Jako příklad bych uvedl touhu bydlet ve vlastním rodinném domku s tím, že momentální rodinný příjem čistého je cca 15.000,- Kč. Možná by se naše přání měla pohybovat v rámci určitých možných pravděpodobných budoucností, i když ani toto omezení není absolutně nutné.

Je velmi důležité, aby po stanovení cíle či přání, po našem jednoznačném rozhodnutí o tom, co chceme, jsme nepochybovali o tom, že cíl dosáhneme. Jakékoliv pochybnosti v tomto smyslu negativně ovlivňují dosažení cíle.

Druhým a opačným pólem z pohledu našeho pochybování (ve smyslu významu č. 2) by měl být proces přijímání informací všeho druhu. Zdůrazňuji pochybování ve smyslu významu č. 2, tj. ne nedůvěře ke všemu přicházejícímu, ale ke kritickému přístupu a dle daných možností i ověřování a prověřování si informací, kterými jsme denně zaplavováni v ohromném množství.

Z množství informací, které nás obklopují, si vybíráme (vědomě či podvědomě) některé, které se nám pak skládají do naší mozaiky vnímání světa (smyslového i mimosmyslového). Ty informace, které se do naší mozaiky nehodí, pak považujeme za nepravdivé, nebo nevěrohodné. V podstatě je vyloučené, aby se k nám dostali pouze informace zapadající do naší mozaiky. Ale i kdyby se teoreticky dostávali (což by pravděpodobně muselo být pouze z jednoho zdroje), museli bychom nutně pochybovat, zda naše mozaika je úplná. Tím chci naznačit, že i informace, které nezapadají do naší mozaiky, jsou pro nás důležité.

Mezi těmito dvěma póly je široká škála jevů a procesů, ale naše pochybování ve smyslu č. 1 téměř vždy negativně ovlivňuje naše konání i nás samotné. Na druhé straně pochybování ve smyslu č. 2 nám může pomoct při korekci našeho myšlení a konání. Pro přesnost uvádím, že tyto korekce nemusejí být prováděny pouze na základě rozumových úvah, ale podnětem k nim může být i intuice či jiné mimosmyslové informace. Jednou ze situací, kdy je na místě kritické posuzování a ověřování, je i na začátku článku uvedené vymazávání starých programů, kdy bychom měli stále prověřovat, zda se nám starý program opětovně nenápadně nevloudil do našich myšlenek a činů.

Naše pochybnosti ve smyslu uvážlivé skepse mají své místo při volbě prostředků k dosažení cílů, při posuzování vhodnosti stanovených prostředků a při ověřování, zda dané prostředky nás k cíli opravdu blíží. Ač se to možná nezdá, je na místě i skepse ohledně toho, zda jsme určitého cíle již dosáhli, což platí možná dvojnásob při práci na vlastním duchovním vývoji. Téměř každý z nás bude znát někoho, kdo je o sobě přesvědčen, že dosáhl vyššího stupně duchovního vývoje než je skutečností. Pro toto posuzování jsou výborné informace v článku „O duchovní vytříbenosti“ Paula Bruntona.

Tak, jako někteří o sobě soudí, že jsou duchovní a dalo by se o tom s úspěchem pochybovat, tak jsou i tací, kteří sami sebe nazývají skeptiky, a dalo by se o tom s úspěchem pochybovat. Zvláštností české scény, ale pravděpodobně nejen české, je situace, kdy ti, kteří se sami nazývají skeptici, jsou všechno jen ne skeptici, protože oni o svých pravdách a zejména o nepravdách těch druhých vůbec nepochybují. A tato jejich „jistota“ o nepravdě těch druhých jde tak daleko, že neučiní sebemenší pokus o ověření či prozkoumání argumentů těch druhých. Z jejich pohledu je to však logické, protože přece nebudou zkoumat to, o čem vědí, že neexistuje. Nelze se však dopustit zjednodušování a předpokládat u všech těchto „skeptiků“ nevědomost, protože někteří z nich zcela nepochybně vědomě lžou a záměrně manipulují poznáním lidí.