Dr. Joseph Farrell: Tajemství III. Říše - Technologie Bell - Tajná věda (4)

BR:… a sice do míst, na něž už řada našich diváků pomýšlela.

JF: Mhm.

BR: Kdybych měl zopakovat co jste řekl na začátku našeho rozhovoru: Předpokládejme tedy, že Němci byli úspěšní při vývoji určitého technologického stupně jaderných zbraní.

JF: Ano.

BR: Předpokládejme, že Američané prováděli něco v rámci projektu Montauk.

JF: Ano.

BR: A populární verze je ta…

JF: Líčí ji jako…

BR:… kterou líčí jako zařízení připomínající hvězdnou bránu, která vyžaduje obří množství elektrické energie a která si také vyžádala mnoho experimentů na bázi pokus-omyl…

JF: Mhm.

BR… a dokonce se šeptá i o tom, Pánbůh mě netrestej, že brali děti z ulice a používali je jako pokusné králíky a strkali je do tohoto zařízení, aby zjistili, jestli to přežijí.

JF: Mhm.

BR: Je to jen podivné spojení myšlenek, nebo tu je skutečně určitá podobnost, kterou byste mohl nějak popsat nebo vysvětlit? Myslím mezi těmito technologiemi…

JF: Mezi Bellem a Montaukem?

BR: No, ano, protože jak se tu bavíme, nevyhnutelně se blíží otázka, co se s touto technologií stalo po válce. Jak se díváte na toto…a jak do toho všeho zapadá Kammler…

JF: Aha.

BR: A co se s ním stalo. A kam se poděla ta technologie?

JF: Ano.

BR: Od něčeho takového prostě nedáváte jen tak ruce pryč, není to přece zkrachovalý projekt?

JF: Ne, to není. [smích]

BR: Určitě ne, ještě pořád je tu dost chytrých lidí...

JF: Ovšem, samozřejmě!

BR:…, kteří se až příliš zajímají o hraní si s touto neuvěřitelnou hračkou.

JF: OK. Dovolte mi, abych se do povídání o Montauku zase tolik nepouštěl. To není projekt, kterým bych se zabýval do hloubky. Zkoumal jsem ho jen do té míry, že vím, že tam něco strašlivě nevyšlo a dále už bych to nerozebíral prostě proto, že o tom skoro nic nevím. Pamatuji si jednu dobrou knihu s touto tématikou, ale už si ani nemůžu vzpomenout na její název, takže tak.

Pro ty, kteří tu vidí určitou podobnost: ano, určitá paralela tu je, ale ne úplná. Takže jsem intuitivně nikdy Bell s Montaukem nespojoval.

Ale zpátky k tomu, kam se ubírá Bell. Jak o tom píšu i ve svých knihách, zdá se, že klíčovou osobou v této oblasti byl Martin Bormann. A ve všech případech, kdy jsme byli svědky, jak se němečtí vědci vzdávají spojencům, tak kupříkladu raketoví odborníci – a to ti nejlepší z nejlepších – zamířili rovnou do Ameriky, tedy sem k nám. Ale pokud jde o technologii Bell, tak podle mě se Martin Bormann postaral, aby spojenci i Sovětský svaz dostali každý stejný podíl, stejnou část technologické kořisti.

Podle toho, co se mi podařilo zjistit, se postaral o to, že Spojené státy získaly klíčové komponenty k atomové bombě. Štěpitelný uran U235, roznětky citlivé na infračervené světlo, které se velice hodí, když chcete nechat detonovat plutoniová jádra – to všechno Amerika dostala, o to se postaral. A Sovětský svaz zase z jeho přičinění dostal důležitého vědce, který vyvinul jisté technologie obohacování izotopů.

BR: Kdo to byl?

JF: Baron Manfred z Arjony, který používal cyklotrony a spektrometry hmoty, podobně jako to dělal Lawrence tady. Takže tohle se dostane na východ Sovětům – hopla – společně s technologií odstředivky. Takže, jak vidíte, veškerá technologie je rovnoměrně rozdělena oběma stranám.

Kdybyste ale chtěli vytvořit něco jako poválečný nacistický stát mimo původní území, a chtěli byste, aby byl dobře organizován, tak pokud by se v něm mělo dlouhodobě zkoumat a bádat a vyvíjet, pak vám budou vždycky chybět dvě věci: Jednak nemůžete mít atomovou bombu, protože k tomu byste potřebovali olbřími haly na obohacování uranu, a ty by samozřejmě byly snadným cílem leteckých a jiných útoků. A taky nemůžete mít velké odpalovače raket, takže musíte vymyslet něco jiného, nějaký jiný projekt, který bude doopravdy něco a jeho výnosy budou obrovské, ale přesto se bude dát snadno utajit. A to není nic jiného, než Bell.

BR: OK.

JF: Takže, co se snažím říct je, že spojenci a Sověti dostanou tryskáče, rakety, infračervené zaměřovače, počítače, polovodičové čipy, a tak dál, tohle všechno, ale technologii, která byla označena jako klíčová pro výsledek války, si nacisti nechají pro sebe.

Myslím, že podle mých zjištění se dá souhlasit s tím, že poválečný projekt jaderné fúze, který probíhal v Peronově Argentině, v podstatě nebylo nic jiného než pokračování určitých aspektů projektu Bell. Takže se tam (v Argentině) museli vyskytovat všechny nacistické vědecké špičky – a jak to dokládám ve své knize – i sám Martin Bormann. Takže v Argentině pokračuje tajný vědecký projekt a na všechno tam dohlíží sám jeho velký šéf. Takže to tam nemá na povel Peron, ale Bormann. To on to vše financuje. Bell se tedy nedostal ani na Západ, ani na Východ Sovětům, ale do Argentiny. A teď zpátky ke Kammlerovi, kterého jste zmínili…

KC: Promiňte, ale chtěla bych se k tomu na něco zeptat…

JF: Prosím, ptejte se.

KC: Nemáte pocit, že to, co probíhalo v Argentině, bylo pod dohledem Spojených států? Protože řada nacistických pohlavárů se po válce dostala právě do Států, nebylo to tak?

JF: No, někteří ti nacisté tam skutečně odjeli, ale to nebyli ti důležití. Ale proč to říkám… Pokud si přečtete mou knihu SS Brotherhood of the Bell (Bratrstvo zvonu SS), zjistíte, že tam navazuji na myšlenku Igora Witkowského, kterou explicitně uvádí ve své vlastní knize a podle níž se zdá, že Spojené státy se zoufale snažily znovuobnovit vědecký tým expertů, který se podílel na projektu Bell. Jinými slovy se nám nepodařilo sehnat ty správné lidi, což znamená, že jsme nikdy nezískali dokumenty k projektu, což logicky vede k předpokladu, že jsme patrně ve výsledku nezískali ani to zařízení.

Kdybychom to zařízení měli, pravděpodobně bychom nepotřebovali tolik lidí. Takže jsme toho vlastně v součtu moc neměli. Podařilo se mi identifikovat pouze dva vědce z původního Bell týmu, kterým se podařilo dostat do Ameriky. Jedním z nich byl mimochodem dr. Hubertus Strughold, který se zabýval medicínskou stránku projektu. Tím druhým byl jeho kolega jménem dr. Kurt Debus.

Tento muž je velice zajímavou postavou, dalo by se říct, že jednou z nejdůležitějších, protože to byl on, který pro Bell navrhl a vyprojektoval onu elektrárnu. A teď proč byl tak klíčový. V knize SS Brotherhood of the Bell jsem otiskl jeho fotografii, kde stojí v NASA hned vedle dr. Wernhera Von Brauna [smích] a vy už přikyvujete, protože víte, kam tím mířím!

Stojí v NASA hned vedle von Brauna a oba ukazují kamsi za sebe do dálky. Von Braun už je tu v pozici staršího šéfa letů Apollo na Cape Canaveral. Čili má aktivně prsty v nejdůležitějším programu NASA, ale přitom to vůbec není raketový vědec, jenom elektroinženýr.

BR: To je dost divné, ne?

JF: Je to divné, ale vidím, že mě navigujete určitým směrem, takže to řeknu. Je to divné až do té míry, že se domnívám, že to naznačuje přítomnost nějaké jiné, alternativní technologie.

BR: OK.

JF: V programu Apollo.

BR: Přesně tak! Dovolte mi teď jednu vtipnou historku, která vás pobaví. Je to osobní, a myslím si, že ji ještě neslyšela ani Kerry. Můj otec byl expert na rozeznávání obličejů a pracoval pro britské Ministerstvo vnitra.

JF: Aha.