Elegantní Bůh (22)

Variantních budoucností je tvořeno mnoho, ale zdaleka ne všechny jsou možným „pokračováním“ té jediné námi vnímané přítomnosti. Pro budoucnosti, které jsou možnými pokračováními vnímané přítomnosti, je používán název pravděpodobnostní budoucnosti. Ve stavu rozšířeného vědomí můžeme vnímat některou z pravděpodobnostních budoucností případně i více pravděpodobnostních budoucností.

Schopnost jasnovidectví je tak schopnost vnímat některou ze současně probíhajících variant budoucnosti. Schopnost dobrého jasnovidectví, je schopnost vybrat z vnímaných variant budoucnosti tu nejpravděpodobnější. Čím je situace před hledanou budoucností složitější, tím je více variant budoucnosti a každá z nich se tak stává méně pravděpodobnou. Proto nelze jasnovidce považovat za podvodníka, když se realizuje jiná varianta budoucnosti, než kterou on skutečně jasnovidně zřel. Mluvím o skutečném jasnovidci se skutečnými jasnovidnými schopnostmi a ne o podvodnících, kterých je taky dost. Rozhodující pro kvalitu jasnovidce tak jsou jasnovidné vidění pravděpodobných variant budoucnosti a intuice při výběru nejpravděpodobnější budoucnosti.

Z výše uvedeného plyne, že stále v každém okamžiku se paralelně současně s naší přítomností tvoří mnoho variant budoucnosti, z nichž jedna je tou budoucností, ke které zamíří naše přítomnost. I když je mnoho variant budoucnosti, jsou některé z nich pro nás pravděpodobnější. I když se asi nedá zcela vyloučit možnost, že se zítra ráno probudíme na druhé straně naší Galaxie, přece jen pravděpodobnost, že se zítra ráno probudíme doma ve své posteli, nepoměrně větší. A možnost, že se zítra probudím sice doma ve své posteli, ale na druhé straně Galaxie, také asi nebude nejpravděpodobnější.

Jak funguje princip vazeb mezi budoucností, přítomností a minulostí?

Vše se odehrává současně a vše se i vzájemně ovlivňuje. Co je rozhodující pro to, která z pravděpodobnostních budoucností se „bude realizovat“ jako pokračovatel naší přítomnosti? Rozhodující je rozhodnutí, kterou z alternativních přítomností a následně i budoucností zvolíme. Jedná se o mentální čin, o myšlenku, která tvoří realitu. Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne vždy musí nastat námi volená budoucnost, protože kromě naší volby budoucnosti jsou tu i volby budoucností ostatních bytostí, které mohou případně díky své větší síle a váze změnit tok událostí tak, že nenastane námi chtěná budoucnost.

Dalším zajímavým aspektem této konstrukce je i to, že můžeme svým rozhodnutím ovlivňovat (tvořit, volit) nejen nejbližší budoucnost, která bezprostředně následuje po přítomnosti, ale můžeme silou své myšlenky, která je tou skutečně tvůrčí silou vesmíru, ovlivňovat (tvořit, volit) i budoucnost vzdálenější. Výhodou tohoto řešení je, že tvůrčí představivostí tvoříme či volíme přímo obraz vzdálenější budoucnosti, který uspokojuje některé naše potřeby či přání, tj. představujeme si či volíme koncový stav a nemusíme tak detailně znát jednotlivé kroky, které povedou k požadovanému cíli. Vzhledem k tomu, že vzdálenější budoucnost ovlivňuje méně vzdálené budoucnosti a ty zase ovlivňují naší přítomnost, tak naše vize budoucnosti tvoří i naší přítomnost. Tvoří ji však na základě vyšších principů fungování vesmíru a ne na základě naší detailní znalosti věci a tím i volby přesných kroků a rozhodnutí, které by vedly ke kýžené budoucnosti.

Cestu životem lze připodobnit k cestě bludištěm, kde výchozím bodem je narození a koncovým bodem je smrt. Naše cesta životem a její alternativní varianty má svá omezení a hranice, tak jako bývají ohraničeny i bludiště. Tyto hranice omezují naše pravděpodobnostní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a tím do určité míry stanovují základní obraz našeho života. Mezi narozením a smrtí putujeme „bludištěm“ a dostáváme se na rozcestí, kde máme více variant rozhodnutí příštím směru naší cesty. Použití tohoto vizuálního modelu je možné pouze v třídimenzionálním časoprostoru, kde jsou dvě dimenze prostorové a jedna časová. Modrý bod je bytost.

Pro případné nedorozumění upozorňuji, že v tomto modelu bludiště nelze chápat nejkratší cestu od narození do smrti jako nejkratší život, ale jako cestu, kterou nejvíce dosáhneme toho, co od života očekáváme.

Na tomto modelu je možno snáze si vysvětlit i naší komunikaci s vyšší inteligencí, či jak někdo říká s bohem. Bůh nám neříká, ty musíš jít touto cestou nebo tě potrestám, protože pak by to nebyl vševědoucí a všemohoucí bůh. Bůh nám odpovídá na naše modlitby, prosby a dotazy tím, že říká, jestliže v životě chceš něčeho dosáhnout (chceš se dostat do konkrétního bodu bludiště) je nejkratší cesta tato. To však neznamená, že bůh preferuje některou z našich cest.

Z pohledu bytosti je v tomto dvourozměrném prostoru vidět pouze nejbližší cesta a na křižovatce pouze nejbližší (míněno v tomto modelu ne ve skutečném životě) dva nebo tři variantní směry a bytost má možnost si vybrat jednu z nich. Vícedimenzionální bytosti, vyšší inteligence, případně i lidé ve stavu rozšířeného vědomí jsou schopny vnímat „naše bludiště“ i z třetího (v tomto modelu, jinak čtvrtého) prostorového rozměru a proto jsou schopny vnímat i to, co nás čeká při zvolení konkrétního směru na další křižovatce a případně i dalších křižovatkách.

Tato vědomí „vidí“ naše pravděpodobnostní budoucnosti a tak jsou schopny do určité míry i předvídat to, co nás čeká v tzv. budoucnosti. Navíc k tomu často mají i informace o našich dosavadních rozhodnutích o našich volbách na předešlých křižovatkách a tak i možnost vytvořit si obraz toho, jak budeme pravděpodobně reagovat na určitou situaci. Rozhodnutí, kterým směrem se vydáme na křižovatce, kterou cestu zvolíme, je však pouze na nás. Jen my rozhodujeme, kterou z pravděpodobnostních budoucností, které máme k dispozici, si zvolíme. Z použitého modelu plyne, že nejvíce variant máme uprostřed života a nejméně na začátku a na konci života. Pokud však již jsme uprostřed života a tudíž v určitém bodě „našeho bludiště“, vzhledem k našim předchozím rozhodnutím již zdaleka nemáme možnost prožít všechny varianty, které jsme měli k dispozici v době narození.

Nelze však zapomínat, že složitost tzv. předvídání budoucnosti spočívá v tom, že naši cestu životem neovlivňují pouze naše rozhodnutí a volby, ale také rozhodnutí a volby ostatních bytostí.

Čas neprobíhá lineárně, ale má cyklický charakter. Přesnější model času je obraz spirály, která se skládá ze spirály, která se skládá ze spirály, která…
 

Při představě takovéhoto modelu jsoucna je nutno se oprostit od všech dogmat typu - "budoucnost nemůže ovlivnit minulost". V našem modelu jsoucna to možné je, protože vše se odehrává sou­časně a vše se navzájem ovlivňuje.

I v této souvislosti znovu považuji za nutné připomenout, že mo­del jsoucna uváděný v této kapitole může být ve zdánlivém roz­poru s modely jsoucna předložené v jiných kapitolách. Důvodem je to, že každý model se pokouší zachytit jiný aspekt jsoucna a to ještě způsobem zjednodušujícím tak, aby byl srozumitelným pro běžného člověka.

Ostatně s tímto problémem se potýká i moderní fyzika a není to ještě proto důvodem pro odsouzení jednoho z modelů jakožto ne­pravdivého, nebo důvodem pro vyslovení závěru, že Svět je ne­smyslný.

Model Stvořeného světa z jednotlivých entit vědomí je analo­gický modelu jsoucna dle teorie strun.

Zjednodušeně řečeno dle teorie strun jsou prazákladem veškerého Vesmíru jednorozměrné struny, které podle toho jakým způso­bem vibrují, jsou tou nebo onou částicí.

V našem modelu strun - Bytostí jsou také prazákladem jsoucna struny - Bytosti jakožto stejnorodá "látka". Ty pak podle způsobu vibrace se projevují jako jednotlivé bytosti v konkrétní inkarnaci.

Jak jsem již uvedl v V. kapitole komplexní model jsoucna zobra­zený v této knížce, při vhodném použití může fungovat obdobně jako Mendělejevova soustava prvků. Když hledáte odpověď na určitou otázku při znalosti tohoto modelu jsoucna jakožto ucele­ného systému, je důležité tuto otázku správně umístit do systému - modelu jsoucna a odpověď již sama vyplyne ze vztahů s okol­ními body systému. Vědomě jsem neuvedl "správná" odpověď, protože to by vycházelo z předpokladu, že i mnou uváděný model jsoucna je správný, což si netroufám takto jednoznačně tvrdit.

Pro názornost uvedu příklad.

Otázka: "Je možno se po inkarnaci do člověka znovu inkarnovat do zvířete?" Pokud si vybavíme model jsoucna uváděný v této knížce, uvědomíme si, že vše se děje současně, že minulé, pří­tomné i budoucí životy probíhají současně, takže z tohoto po­hledu otázka nemá smysl.

Z modelu Bytosti jako jednorozměrné struny, kde jediným roz­měrem je čas, je vidět, že na časové ose představující zároveň vývoj Bytosti, nemůže logicky následovat po vyšším vývojovém stupni nižší vývojový stupeň (za předpokladu, že považujeme člověka za vyšší vývojový stupeň než zvíře, což tak i z pohledu naší každodenní zkušenosti bohužel vždy nevypadá).

Z toho je vidět, že otázka nemá jednoznačnou odpověď.