Elegantní Bůh (21)

Stvořený svět

Stvoření světa

Když Bohu podsouváme, že má nějaký důvod pro stvoření Světa, předpokládáme, že má přání, že má něčeho nedostatek a tím ho omezujeme. Omezený bůh však není Bohem.

Předpoklad, že Světová mysl tvoří cokoliv pro uspokojení vlastní potřeby, je z logiky věci nesmyslný, protože jak Bůh, který je absolutně doko­nalý a absolutně neomezený, může získat něco navíc ke své do­konalosti a neomezenosti.

Otázku o účelu stvoření nemá vůbec smysl aplikovat na Světovou mysl. Stvořený Svět je, vždy byl a vždy bude přirozenou součástí Boha. Neustávající stváření Světa je přirozenou vlastností, základním rysem Světové mysli. Žádné rozhodnutí o stvoření Světa nikdy nebylo.

Model Světa Bytostí

Vše, co někdo někdy vymyslel, se ve stvořeném Světě realizo­valo, realizuje nebo bude realizovat, protože Svět stejně není nic jiného než myšlenka.

Ve stvořeném Světě je nekonečně mnoho Bytostí a tím i bytostí všech stupňů a úrovní v nekonečně mnoha vesmírech.

Jednotlivé stavy Bytostí (které tvoří ve svém souhrnu Vesmír), udávající tu konkrétní minulost, přítomnost a budoucnost Ves­míru, jsou jako kvantové stavy Vesmíru.

Je nutno si stále uvědomovat, že vše je virtuální realita, nejen náš "reálný svět", ale i tzv. astrální svět, popř. vyšší světy (vyšší di­menze), světelné bytosti, andělé apod. Vše je mentální projekce Světové mysli. Upozorňuji na to z toho důvodu, že častokrát je pojem iluze (Mája) vztahován pouze na tento hmotný svět

Všechno je iluze. Vše je pouze virtuální realita. Ale virtuální rea­lita a iluze není pouze tento "reálný vesmír", ale i všechny tzv. vyšší světy, jako astrální a světy vyšších dimenzí, popř. úrovní. Na druhé straně však, i když vše je jen virtuální realita, není žádná jiná realita, a proto pro nás tento hmotný fyzický Vesmír je realitou a musíme k němu tak přistupovat.

Vzájemné působení entit je dáno tím, že fungují vzájemně prová­zaně obdobně jako jednorozměrné struny napnuté časem a prosto­rem. Bytost je vždy určitou strunou v časoprostoru, na kterou pů­sobí ostatní struny - Bytosti a ona působí na ně.

Čím je impuls působící na Bytost vzdálenější v čase i prostoru, tím má menší vliv, záleží však i na velikosti impulsu (náraz vel­kého meteoru do neobydlené planety vzdálené sluneční soustavy se u nás téměř nemusí projevit, exploze hvězdy téže sluneční sou­stavy pro nás může mít zcela zásadní důsledky. Pro lepší poro­zumění tomuto modelu je následující obrázek (viz obr. níže).

Působení jednotlivých Bytostí na celkový systém je v tomto mo­delu vyjádřeno "tlakem" jednotlivých strun (Bytostí) na své okolí. Konkrétní čin (chápán čin v co nejširším slova smyslu, v tomto pojetí je i myšlenka činem) konkrétní Bytosti se projeví "tlakem" na Bytosti (struny) v nejbližším okolí, které tento tlak zase pře­náší na nejbližším okolí.

Tak se vliv tohoto činu šíří přes blízké Bytosti v čase a prostoru asi tak, jako když hodíte kámen do vody a pozorujete kruhové vlny šířící se od místa dopadu kamenu do vody. A obdobně jako u vln na vodě se i v tomto strunném modelu velikost vzruchu (vln) s narůstajícím časem a vzdáleností snižuje a jeho působení na Bytosti vzdálené v času a prostoru je dána velikostí původního vzruchu.

Rozdíl oproti příkladu s kamenem hozeným do vody spočívá v tom, že v našem strunném modelu je možné působení i pouze jedním nebo dvěma směry a šíření vzruchu systémem je vý­znamně ovlivňováno i protipůsobením nebo spolupůsobením ostatních Bytostí (vhození dalších kamenů do vody v blízkosti dopadu prvního kamene).

Z tohoto modelu plyne vzájemná provázanost a spjatost všech Bytostí, která nedává prostor pro "náhody". Celkem jednoduše lze z tohoto modelu pochopit, že celková složitost vzájemných vazeb všech Bytostí je uspořádána tak, že není třeba supergeniál­ního šachisty, který by byl schopen spočítat nekonečně mnoho tahů dopředu pro všechny Bytosti tak, aby pak na základě všech vzájemně skloubených tahů všech Bytostí bylo dosaženo kýže­ného výsledku.
 

Dokonce není ani nutno předpokládat pro dosažení kýženého vý­sledku supergeniálního programátora, protože je možno kýženého výsledku dosáhnout nastavením požadované situace v příslušném bodě časoprostoru a nutné výchozí podmínky pro tento výsledek se již samy nastaví působením výsledného vzruchu do "minu­losti".

Připomínám, že stále vycházíme z předpokladu, že minulost, přítomnost a budoucnost probíhají současně.

Bůh ve významu Stvořitel může stanovit budoucnost pro určité místo časoprostoru a vzhledem k tomu, že změna budoucnosti mění i přítomnost a minulost, není nutno přesně stanovit jednot­livé prostředky nutné k dosažení cíle. Takže stanovený cíl ovliv­ňuje použité prostředky. Je to obrácená teze, že použité pro­středky ovlivňují dosažený cíl.

Celkem snadno je možno si to představit na analogii s počítačo­vou hrou. Programátor může hru vytvořit tak, že ať zvolíme ja­koukoliv variantu pokračování, vždy se nakonec dostaneme ke stejnému cíli. Otázkou je jen kdy a s kolika body. Ostatně takto je vytvořeno mnoho počítačových her.

Při představě takovéhoto modelu jsoucna je nutno se oprostit od všech dogmat typu - "budoucnost nemůže ovlivnit minulost". V našem modelu jsoucna to možné je, protože vše se odehrává sou­časně a vše se navzájem ovlivňuje.

Následující obrázky jsou modely současně existujících pravděpodobnostních budoucnostní, přítomností i minulostí.

Výchozím bodem je přítomnost označená kroužkem a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti. V každém bodě, kde se stýkají dvě úsečky je možnost bytosti zvolit si určitou cestu - až do okamžiku rozhodnutí pravděpodobnostní budoucnost.

Výchozím bodem je přítomnost a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti a směrem dolů pravděpodobnostní minulosti.
 

Na tomto obrázku je model vícedimenzionální bytosti, která obsahuje všechny alternativy minulosti, přítomnosti i budoucností dané bytosti s tím, že pro přesnější představu je nutno tento dvoudimenzionální model chápat jako maximální zjednodušení čtyřdimenzionálního modelu, ve kterém výchozí a koncový bod jsou totožné, což lze lépe znázornit na válci.

Tento model je možno aplikovat i na život lidské bytosti, na „vývoj“ (uvozovky jsou použity proto, že vzhledem k tomu, že vše se odehrává současně, vývoj v podstatě neexistuje) lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru, na vývoj vědomí lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru.

Čas v našem lineárním pojetí neexistuje. Vše se odehrává současně. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává najednou. Pouze náš nedokonalý způsob vnímání je schopen je vnímat pouze postupně. Neexistuje pouze jedna varianta minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Existuje mnoho variant, které jsou neustále tvořeny současně.

Přítomnost vnímáme pouze jako jednu variantu, protože naše nedokonalé vědomí je koncentrováno na jednu variantu přítomnosti. Ve stavu velmi rozšířeného vědomí je možno vnímat současně i několik variant přítomnosti, vnímat žití několika životů v jeden okamžik. Zrovna tak si „pamatujeme“ z variantních současně tvořených minulostí pouze tu minulost, která vedla k té přítomnosti, kterou naše vědomí momentálně vnímá, na níž je soustředěno ohnisko jeho koncentrace.

-pokračování-