Elegantní Bůh (20)

Zelenka Miroslav

Zelenka Miroslav

autor

02.08.2009 Esoterika

Boží spravedlnost

Na rozdíl od lidské spravedlnosti však boží spravedlnost není ani slepá ani krutá a důraz klade na hodnocení úmyslu a ne následky činu (abych alespoň částečně omluvil lidskou spravedlnost, je nutno konstatovat, že pro zjištění skutečných úmyslů "pachatele" má bůh daleko lepší prostředky než lidská společnost).

Názorným příkladem se mi zdají být kolektivní sporty, konkrétně třeba fotbal. Člověk si jde zahrát fotbal a přitom se více méně dobrovolně podrobuje pravidlům hry (společenským zákonům stanoveným pro hru zvanou fotbal).

Při hře nastane modelová situace. Hráč fauluje, zasáhne místo míče soupeřovu nohu. Nikdo z přítomných nepochybuje, že došlo k zákroku, který je v rozporu s pravidly hry. Problém však spo-čívá v tom, že pravidla stanovují za v podstatě jeden a týž čin až 3 možné následky podle úmyslu, který hráč měl.

  • 1. Hráč chtěl skutečně zasáhnout míč a nepovedlo se mu to, ať už v důsledku vlastní nešikovnosti nebo šikovnosti protihráče nebo "náhody" (míč na špatném terénu jinak odskočil, hráč nešťastně uklouzl apod.).

  • 2. Hráč chtěl soupeře zastavit, aby zabránil nevýhodné situ¬aci pro mužstvo.

  • 3. Hráč chtěl soupeře zranit.

Lidský soudce - fotbalový rozhodčí má velmi ztíženou situaci, protože hráč bude téměř vždy předstírat a usilovně tvrdit, že šlo o první případ a rozeznat pravý úmysl je většinou nad možnosti rozhodčího.

Bůh má naproti tomu situaci daleko jednodušší, protože on zná skutečný úmysl hráče vždy. On dokonce ví i to, co rozhodčí nemá v průběhu hry vůbec ani šanci zjistit. A to je motivace hráče - důvod, proč konal, tak jak konal ve snaze např. zranit soupeře.

  • 1. Chtěl hráče zranit z důvodů pomsty (odvety za minulý zápas, za předchozí zákrok soupeře na něj či spoluhráče).

  • 2. Chce za každou cenu vyhrát a snaží se vyřadit nejlepšího hráče soupeře.

  • 3. Dostal takový pokyn od trenéra a má pocit, že jej musí splnit (aby nepřišel o místo v sestavě, aby dostal prémie, nebo protože je trenér pro něj taková autorita, že o jeho pokynech nepřemýšlí). Větvení by však mohlo pokračovat i dále, protože se může jednat o hráče, který peníze utrácí někde v kasinu, nebo hráče, který je nutně potřebuje pro svou nemocnou matku nebo dceru.

V této souvislosti si uvědomuji, kolik hráčů jde na hřiště s vírou v boha (alespoň to tvrdí a před vstupem na hřiště se nikdy nezapomenou pokřižovat) a pak nemilosrdně skolí soupeře takovým způsobem, že mu klidně mohou přivodit trvalou invaliditu.

Domnívám se, že přesto mnozí mají pocit, že jejich svědomí před bohem je zcela čisté. Není to poněkud zvláštní? A to dokonce tvrdí a věřím, že tomu opravdu věří, že jim i k vítězství dosaže-nému takovýmto způsobem dopomáhá bůh.

Boží hodnocení má tu velkou výhodu, že může provést hodnocení všech aspektů činu. Pro přesnost upozorňuji, že "boží hodnocení" provádí především bytost sama a ta samozřejmě zná všechny aspekty činu.

Z tohoto zorného úhlu pohledu platí současně dvě zdánlivě rozporná rčení - "neznalost zákona neomlouvá" i "nevědomost hříchu nečiní".

Působení božích zákonů je zcela důsledné a spravedlivé. Následkem za naše chování není v žádném případě trest v takovém smyslu, jako je chápán současnou lidskou společností a také např. jak je vykládán ve Starém zákoně.

Opět velmi zjednodušeně řečeno následkem božího hodnocení je to, že co činíme jiným, bude učiněno nám.

Poněkud přesněji, ten princip, který jsme naším jednáním umožnili prožít druhým, budeme zažívat sami. A tím principem může být zážitek jak bytosti trpící, tak i bytosti milované a šťastné a mnoho variant těchto dvou principů a mnoho variant dalších principů.

Čím je člověk na nižším vývojovém stupni, tím přicházejí karmické následky s větším zpožděním, někdy i několika, nebo mnoha životů. Naopak u lidí na vysokém vývojovém stupni se dostavují velmi rychle už i v současném životě, někdy takřka ihned.

Na příkladu teorie reinkarnace lze nejnázorněji ukázat a pochopit mnohaúrovňovost pravdy.

Pokud někdo touží po jedné jediné absolutní pravdě a není ochoten připustit možnost více úrovní pravdy a není ochoten či scho¬pen připustit jejich současnou platnost, tak se obávám, že má velmi malou šanci alespoň zahlédnout obrysy Univerza v jeho celistvosti.

Znovu a opět musím zdůraznit ani jedna z pravd není méně platná než ty druhé (znovu připomínám model popsaný v Úvodu). Ani jedna z teorií snažících se vysvětlit smysl reinkarnací a smysl života není méně či více pravdivá než druhá. Jen a pouze je nutno bedlivě zkoumat, z které úrovně pravdy je nám jeden z aspektů absolutní pravdy předkládán.

Karma a svoboda rozhodnutí

Karma je vykládána jako zákon příčiny a následku. Není správné však chápat karmu jako zákon odplaty, jako zákon činu a trestu. Vhodnější je chápat karmu tak, že ten princip, který jsme svým jednáním umožnili prožít druhým, si prožijeme díky zákonům karmy v příštích životech my.

Z vyšší úrovně pravdy je možno na karmu rovněž pohlížet jako na jeden ze souborů pravidel Kosmické hry.

Není důvod se obávat karmy. Je to obdobné jako kdybychom se obávali jet autem, nebo na kole po silnici jen z toho důvodu, že není neomezeně široká, že má krajnice a vede nás krajinou. Občas stoupá, občas klesá, občas zatáčí doleva nebo doprava, někdy se v serpentinách i zdánlivě vrací.

Pokusy o vzepření se karmě také občas dopadají tak, jako když řidič v plné rychlosti jede rovně tam, kde silnice zatáčí. Následky pak většinou záleží na tom, co je za zatáčkou vedle silnice, zda stromořadí, horský sráz nebo měkká rovná louka.

Je velmi nepraktické mít představu, že je možno řídit auto pouze na asfaltové letištní ploše. Cesta, kterou nás vede naše karma je cesta správným směrem a naše karma nás nemůže vést jiným než správným směrem.

Bez "souhlasu" Bytosti nemůže být žádné její formě (inkarnaci - bytosti) ublíženo jinou bytostí.

Vždy se jedná o svobodné rozhodnutí Bytosti prožít si určitý princip, i když je tím principem třeba prožitá bolest, strach nebo jiná strast. Bytost (Nadjá) se rozhoduje, kdy skončí tento život, kdy již splnila úkoly pro tento život stanovené, kdy již prožila principy, které prožít měla.

Opačně se může stát, že určitý člověk nepřijme od jiného posky¬tované dobro (a mnohdy se to může zdát nepochopitelné pro nezasvěceného člověka), protože toto dobro není v plánu bytosti pro tento život.

To však nic nemění na hodnotě vlastního činu pro člověka, který čin spáchal, na jeho karmických důsledcích, ať už se jedná o dobro či zlo.

V těchto souvislostech je nutné se věnovat jedné ze základních otázek a to je otázka vztahu svobody rozhodování člověka a jemu danému osudu (karmě, předurčení).

Člověku je dána svoboda rozhodnutí. Ale tato svoboda je podmí¬něna genetickými předpoklady, výchovou, vlivem prostředí, vyspělostí inkarnované duše. To však jsou podmínky dané právě konkrétní inkarnací. Pro podmíněnost svobody rozhodnutí bych uvedl jeden velmi názorný příklad. Má milující matka s nožem v ruce svobodu rozhodnutí ukrojit chleba milovanému dítěti nebo mu tímto nožem vědomě ublížit? Když sledujeme film, nebo divadelní hru, také vlastně nepochybujeme, že konkrétní postava má svobodu rozhodování, i když v pozadí sledování děje dobře víme, že rozhodnutí stvořil svým aktem autor.

Svoboda rozhodnutí a osudová předurčenost jsou dvě strany jedné mince. Člověk má relativně plnou svobodu rozhodnutí a zároveň podléhá karmě.

Protikladnost a rozpornost dvou tvrzení o téže věci by nás neměla překvapovat. I v současné fyzice je více takových případů. Nejznámější je pravděpodobně poznatek fyziky, že světlo má částicový i vlnový charakter, ačkoliv se to zdánlivě z povahy věci vylučuje. I jeden z nejuznávanějších teoretiků materialismu výslovně vycházel z jednoty protikladů.

Každý má plnou svobodu rozhodování jakožto subjekt činnosti, ale jeho dispozice k tomu, aby se rozhodl tak nebo tak, je podmíněna.

Pro plné pochopení je také nutno si uvědomit, že téměř nikdo se vědomě nerozhoduje – „budu šťasten nebo budu nešťasten“. Každý chce být šťastný, i když představy o štěstí se velmi různí. Ale způsob, jak dosáhnout štěstí, je již otázkou rozhodnutí. Jaký však bude mít toto konkrétní rozhodnutí vliv na osud člověka je již do značné míry ovlivněno karmou.

Všichni známe případy, kdy určité rozhodnutí se po určitou dobu a někdy i dost dlouhou zdálo jako jednoznačně špatné, aby se nakonec ukázalo jako nejlepší možné a samozřejmě známe i případy opačné.

Svým rozhodnutím měníme i minulost a tak i podmíněnost. Pokusím se rozvést tuto myšlenku velmi důležitou pro pochopení celého paradoxního vztahu svobody rozhodnutí a předurčenosti osudu.

Každým rozhodnutím se dle modelu jsoucna uváděného v této knize mění nejen přítomnost a budoucnost, ale i minulost. My si však tyto změny neuvědomujeme a ani uvědomit nemůžeme, protože se změnou minulosti se mění i naše poznání o této minulosti.

Už nejsme schopni si „vzpomenout“ na minulost před změnou, protože ta už prostě neexistuje a ani nikdy neexistovala. Z toho plyne, že i přes podmíněnost svobody rozhodnutí karmou, není ani karma zcela nezměnitelná.

Hluboce chápajícím a moudrým rozhodnutím nebo spíše rozhodováním můžeme změnit sebe a tím i vícedimenzionální Bytost, jejíž jsme součástí, natolik, že se změní částečně i minulost a tím i minulostí daná podmíněnost svobody rozhodování. Takto můžeme zmírnit nebo dokonce změnit karmu. Většinou se samozřejmě nejedná o jedno jediné rozhodnutí, ale o dlouhodobý proces mnoha rozhodnutí a jejich vzájemného ovlivňování se s podmíněností daných karmou.

Abychom mohli zmírnit či změnit svou karmu, musíme vědomě začít pracovat na změně sebe sama. Musíme vědět i jak a na čem pracovat. Jsou sice uváděny případy boží milosti, kdy tomu tak zdánlivě není, jedná se však o případy, kdy k této vědomé práci došlo v minulých životech.

Myslím, že základní znalost karmy pro současný život této práci může velmi pomoct. Za jeden z nejvhodnějších prostředků získání těchto informací považuji správně prováděnu regresní terapii. Zdánlivý paradox však spočívá v tom, že i schopnost poznat nutnost změny sebe sama je dána mimo jiné předchozími životy, a tedy i podmínkami dané inkarnace.

Z hlediska vývoje každého člověka a případně i řešení konkrétní situace mohou nastat 4 základní varianty.

Schopnost rozhodování k určité činnosti, případně i nečinnosti má 2 složky.

  • 1. složku poznání - člověk je schopen objektivně zhodnotit situaci a zná „správné řešení“ situace (pro zjednodušení při dalším používání - člověk ví)

  • 2. složku volní - člověk je schopen realizovat „správné řešení“ situaci ať už činností nebo nečinností (pro zjednodušení při dalším používání - člověk může)

Kombinací těchto dvou složek mohou nastat 4 základní varianty:

  • 1. ví a může

  • 2. neví a může

  • 3. ví a nemůže

  • 4. neví a nemůže

Každý z nás má svobodu se kdykoliv rozhodnout, že už se nebude inkarnovat, ale musí se dostat do kategorie „ví a může“.

Reinkarnace jsou rovněž určitou součástí kosmické hry a jako každá hra má i tato svá pravidla, která se vztahují na účastníky této hry. Svobodná vůle spočívá v tom účastnit se nebo neúčastnit, ale svobodná vůle již nespočívá v tom, zda dodržovat nebo nedodržovat její pravidla.

Možnost svobodně se rozhodnout je takřka neomezená. Je omezená pouze možností ostatních bytostí svobodně se rozhodnout.

Když je člověk svým vědomím součástí stvořeného světa, tak je obklopen vším, celým stvořeným vesmírem, tedy vším, co není já. V tomto okamžiku je omezen ve své absolutní svobodě vším, co není já, tedy zbytkem světa. Když je součástí absolutního nekonečného nic, není omezován ničím, a proto je absolutně svobodný.

Stupeň svobody vůle je dán stupněm poznání. Ti, co mají nízký stupeň poznání, jsou i přes zdánlivou svobodu vláčeni osudem a neznají skutečné motivy svých rozhodnutí a jednání. Pokud nemají potřebné informace, chápou mnoho věcí jako náhodu, nebo zlý osud a nemohou se rozhodovat svobodně.

-pokračování-

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly