Nový výzkum Slunce potvrzuje aspekty hyperdimenzionální fyziky

Zatímco mechanická příčina zvýšené aktivity slunečních skvrn je již uspokojivě vysvětlena, (je způsobena otáčením Slunce), hybná síla spojující tuto rotaci se samotným cyklem slunečních skvrn zatím zůstává zahalena tajemstvím. Podle dr. Iana Wilsona z University of Southern Queensland, který otiskl nový výzkum v této oblasti, vyplývá z pozorování slunečních astronomů fakt, že rovníkové oblasti Slunce se otáčejí o něco rychleji než oblasti u pólů (níže – b). Tento rozdíl v rychlosti prodlouží a deformuje čáry slunečního magnetického pole, (táhnoucí se mezi oběma póĺy,) jako sadu gumiček do vlasů (níže – a).

Jelikož je koncentrované magnetické proudění živější než právě okolní povrch Slunce (výše – c), najdou si postupem času jeho čáry cestu až na samotný sluneční povrch. To ve výsledku způsobuje výskyt slunečních skvrn, slunečních erupcí a úniků koronální hmoty, které se, jak se zdá, v kulminačním bodě cyklu tetraedrálně sdružují kolem zeměpisných šířek 19,5° (na severní i jižní polokouli!) Viz níže.

Tento kulminační bod se nazývá „slunečním maximem“, protože jsou v té době všechny viditelné sluneční projevy, jako viditelné skvrny, erupce atd. na maximu svého výskytu. Poté dojde k obrácení magnetického pole a cyklus začne znovu.

Z pozorování v průběhu historie bylo zjištěno, že existuje spojitost mezi frekvencí sluneční aktivity (celkovým počtem skvrn) a pohybem Slunce vůči „barycentru“ Sluneční soustavy – neboli těžišti celé Sluneční soustavy (níže). Tento pohyb je způsobován zejména spojenými gravitačními silami Jupiteru a Saturnu, a v daleko menší míře i působením ostatních planet. Je ale problém nalézt nějaké tradiční vysvětlení, proč se tento vliv vůbec objevuje.

„Existují zde pouze dva druhy možných působících sil, a ani jedna z nich není v tomto případě přijatelná,“ uvedl v jednom rozhovoru dr. Wilson. „Slapové síly jsou příliš slabé. Maximální posun, který by byly schopné na povrchu Slunce způsobit, by nebyl vyšší než přibližně jeden milimetr, což je samozřejmě důkaz, že slapové síly jsou v tomto případě mimo hru.

Alternativní řešení, totiž že pohyb Slunce okolo barycentra by měl být schopen vyvolat vnitřní pohyby v samotném Slunci, popírá Einsteinův princip ekvivalence…“

Čím se liší nový výzkum od starších interpretací je pozorování, že tyto cyklické výkyvy sluneční energie nějakým způsobem ovlivňuje poměrná poloha Jupiteru a Saturnu. Citujme nyní z článku, který se objevil na webových stránkách the Australian ABC science website a v němž se hovoří o stati, jejímž autorem jsou Wilson a kol.

„Autoři se domnívají, že slabé gravitační vlivy Jupiteru a Saturnu urychlují nebo zpomalují obíhání Slunce kolem těžiště soustavy (barycentra), a to když jsou zarovnány v jedné přímce nebo naopak vůči sobě v pravém úhlu.

Tvrdí, že jakmile se změní oběhová doba Slunce, změní se i doba rovníkové rotace, což poskytuje poměrně pádný nepřímý důkaz, že mezi dvojicí planet Jupiter-Saturn a Sluncem funguje rotační a orbitální propojení.

Autoři hovoří o tom, že toto rotační a orbitální propojení na sebe bere podobu rezonance v poměru 9:8, přičemž 179 let trvající zarovnávací cyklus joviálních planet (tj. planet podobných Jupiteru – kromě něho a Saturnu jsou to ještě Uran a Neptun) odpovídá 9 zarovnáním Jupiteru a Saturnu a osmi 22 let trvajícím slunečním cyklům.“

„Míra, do jaké Jupiter a Saturn ovlivňují Slunce, může mít vliv na sílu sluneční aktivity během tohoto jeho cyklu.“

Ale Wilson je opatrný.

„Prokázat asociaci je jedna věc, ale prokázat příčinu a následek je věc docela jiná. Musíme si počínat obezřetně. Za několik let už ovšem budeme mít jistotu.“

Skutečnost je taková, že dokud budou sluneční astronomové hledat konvenční a tradiční „gravitační“ vlivy, jež by mohly tuto synchronizační rezonanci způsobovat, nikdy tomu, co způsobuje různou rotaci, plně neporozumí – a tím pádem ani variabilní nadbytečné energii, jíž v důsledku toho Slunce uvolňuje. Podle konvenčního modelu to je hmota a pouze hmota – a tedy „gravitace“ – která je jediným přijatelným vlivem na to, kolik energie Slunce vyprodukuje a jak se bude pohybovat.

Ale podle Modelu hyperdimenzionální fyziky je to „ocas, který vrtí psem“ – ve formě momentu hybnosti.

Je nepopiratelným faktem, že Jupiter a Saturn – které oba tvoří jen nepatrný zlomek celkové hmoty Sluneční soustavy – jsou těmi elementy, které mají na Slunce obrovský vliv (a v důsledku toho i na všechny ostatní planety). Je to proto, že přestože tvoří pouze nepatrný podíl hmoty soustavy, disponují podstatnou částí (téměř 99 %) veškerého jejího momentu hybnosti.

Podle Hyperdimenzionálního modelu je to tento moment hybnosti – zejména těchto dvou obřích planet, přenášený „hyperdimenzionálním éterem“ – který v posledku způsobuje různou sluneční rotaci.

Abychom citovali přímo pasáž z druhé kapitoly naší knihy Dark Mission:

„… změny v jedné gravitačně propojené soustavě velkého měřítka, jako je například planetární měřítko sluneční soustavy, tak můžou mít okamžitý a citelný vliv na jiná tělesa v té samé soustavě – za předpokladu, že tu existuje shodné naladění obou objektů skrze hyperprostor. Hyperdimenzionální model tedy tvrdí, že všechno, i třídimenzionální objekty, které jsou od sebe oddělené obrovskými vzdálenostmi, jsou v podstatě propojeny díky interakci ve čtvrtém rozměru. To tedy znamená, že příčina na jednom místě (například Jupiter) může ovlivnit jiné místo (například Slunce), aniž by mezi nimi působila a viditelně proletěla jakákoliv síla změřitelná ve 3D (kupříkladu elektromagnetická vlna)

Podle pohledu „klasické“ einsteinovské fyziky (po roce 1905…) ale neexistuje žádný éter – jak byl tento fenomén nazván v době okolo poloviny 19. století, kdy působil všestranný fyzik Maxwell – který by vakuem přenášel příčné vlny elektromagnetické radiace. V Hyperdimenzionálním modelu (vzniklém okolo roku 1983…) je éter zpátky – jako „skutečný transformační nosič“ mezi vyššími prostorovými realitami a naší dimenzí – skrze něco, co nazýváme „torzní pole“.

Celá tato představa, tedy že měnící se (oběhová) konfigurace jednotlivých členů planetárních (nebo hvězdných) soustav vůči „primárnímu tělesu“ může mít vliv na celkovou produkci energie v dané soustavě, je pro současné myšlení neuvěřitelně revoluční, ale jen sotva bezprecedentní.

Ve čtyřicátých letech 20. století najala společnost Radio Corporation of America (RCA) Johna Nelsona, mladého elektroinženýra, ve snaze zvýšit spolehlivost krátkovlnné radiové komunikace po světě. Bylo vysledováno, že radiové přenosy jsou spolehlivější v tzv. „obdobích slunečního klidu“, tj. mezi jednotlivými maximy (amplitudami) sluneční aktivity, co se skvrn a dalších obdobných projevů týkalo.

Neslon měl na střeše mrakodrapu na Manhattanu, v němž bydlel, zbudovanou jakousi sluneční observatoř, a díky ní ke svému překvapení zjistil, že stoupající a klesající radiová interference nekoreluje pouze s cyklem slunečních skvrn, ale i s pohyby hlavních planet Sluneční soustavy! Nelsonův úžas rostl, protože ve skutečnosti objevil často se opakující – v podstatě „astrologickou“ – korelaci (souvztažnost) mezi nezadržitelnými orbitami velkých planet (zejména Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu – které disponují téměř veškerým známým momentem hybnosti ve Sluneční soustavě) a slunečními erupcemi, jež závažně narušovaly radiové vysílání.

Hyperdimenzionální model konečně nabízí komplexní teoretické vysvětlení – jakýsi spojovací mechanismus – který dává smysl těmto a podobným pozorováním učiněným pro RCA, z nichž některá jsou až několik desítek let stará, (za což se řada astronomů stydí). Protože to, co znovuobjevil John Nelson, nebylo v podstatě nic jiného, než „hyperdimenzionální astrologie“ – tedy nejobecnějsí, velice staré a dnes krásně doložitelné základy momentu hybnosti a torze, jež stojí (přestože nejsou vidět…) za fundamentálními vlivy Slunce a planet na naše životy.

Během více než 30 let dokázal John Nelson pouze v závislosti na heliocentrické poloze planet z 90% přesností úspěšně předpovědět výskyt slunečních skvrn, slunečních erupcí a geomagnetických bouří – tedy něco, co je i dnes jakýmikoliv jinými vědeckými metodami a prostředky nemožné!

Nelson ale ještě objevil něco dalšího:

„… za zmínku stojí, že v roce 1948, když vůči sobě byly Jupiter a Saturn v úhlu 120º a sluneční aktivity dosáhla maxima, radiové signály vykazovaly daleko vyšší roční průměrnou kvalitu než tomu bylo v roce 1951, kdy vůči sobě byly Jupiter a Saturn v úhlu 180º a sluneční aktivita byla na výrazném sestupu. Jinými slovy, průměrná křivka kvality radiových signálů [odražených zemskou ionosférou] se řídila spíše křivkou vzájemné polohy Jupiteru a Saturnu, než křivkou slunečních skvrn…“

Tyto desítky let stará pozorování jsou jasně vypovídající… nejen, že potvrzují, že Jupiter a Saturn jsou primárními hybateli stojícími za známým cyklem sluneční aktivity (podle Hyperdimenzionálního modelu…), ale také výrazně naznačují další přímé účinky jejich měnících se úhelných pozic na elektrické vlastnosti zemské ionosféry. To je samozřejmě zcela v souladu s tím, že změna planetární geometrie neovlivňuje jen Slunce, ale současně i všechny ostatní planety v soustavě – přesně jak to tvrdili „konvenční“ astrologové – ale pravda je takoví, že se zde uplatňují Maxwellovy „proměnlivé skalární potenciály“ (neboli torzní pole…)

V tuto chvíli je to tedy pouze Hyperdimenzionální teorie, která:

1. Poukazuje na ty nejzávažnější důsledky prostého astronomického faktu, že je to „ocas, který vrtí psem“ – tj. že planety jsou v rámci této fyziky schopné určujícím způsobem ovlivňovat Slunce, i sebe navzájem, díky svému disproporčnímu procentuelnímu podílu na momentu hybnosti celé Sluneční soustavy: v hodnotě až 100 ku 1 ve prospěch planet.

2. Disponuje přesně tím správným fyzikálním mechanismem – díky Maxwellovým „proměnlivým skalárním potenciálům“ (známým také jako „torzní spinové pole“) – vysvětlujícím anomální vlivy planetárních momentů hybnosti.

3. Již veřejně identifikovala, na konferenci OSN v roce 1992, očividné geometrické vodítko k celému tomuto hyperdimenzionálnímu solárnímu procesu: prezentovala maxima počtu slunečních skvrn (oněch velkých a relativně chladných rotujících vírů objevujících se na slunečním povrchu); jejich proměnlivý, ale metodický výskyt na různých slunečních šířkách v průběhu nyní již dobře známého dvaadvacetiletého slunečního cyklu – a období jejich amplitudy, (nastávající každých přibližně 11 let,) na 19,5º sluneční šířky.

Není to prostě nádhera, když do sebe v dobré teorii všechno tak krásně zapadá?

Nenechte se mást tím, že stať Wislona a kol. je všeobecně přijímána. Nakonec se objeví někdo, kdo rozkryje její slabá místa, a toto konvenční a tradiční „vysvětlení“ bude nuceno ustoupit logickému vysvětlení toho, co skutečně pozorujeme. Původní teorie se pak ukáže být stejně absurdní jako představa „odbourávaného záření“, která se hojně objevovala ve vědeckých kruzích před několika málo lety a snažila se vysvětlit… „rovníkovou stěnu na tomto měsíci vysokou 18 km.“

Jednou v budoucnu se vědci budou muset postavit čelem nepříjemné skutečnosti – Einstein se mýlil, pokud šlo o éter, a Maxwell měl se svým původním modelem hyperdimenzionální fyziky a éteru pravdu.