Elegantní Bůh (17)

Náhoda

Jako příklad bych uvedl počítačovou hru Tetris. Tato hra spočívá v umísťování objektů různých tvarů do základny tak, aby došlo k jejímu úplnému zaplnění. Hra se dá hrát ve 2 základních úrovních - 2D (2 dimenze) a 3D (3dimenze). Pro ty, co hru neznají, je princip znázorněn na obrázku vlevo.

Teď si představte, že počítač generuje objekty ve 3D, ale na obra-zovku promítá tyto objekty pouze ve 2D. Z pohledu hráče pak dochází k situaci, kdy přestože objekt je umístěný správně (v po-hledu 2D), jednou je řešení přijato jako správné (obr.vlevo dole) a jednou jako nesprávné (obr. vpravo dole). Důvodem je to, že počítač vyhodnocuje útvar jako 3D a vzhle-dem k jeho tvaru ve třetím rozměru ho jednou může umístit do základny a jednou ne.

Hráč, který vnímá pouze to, co vidí na obrazovce, tj. objekt ve 2D, pak sleduje, jak jednou je jeho ve 2D správné řešení přijato jako úspěšné a jednou jako neúspěšné. Hráč nemá dostatek informací (nevidí objekt ve 3D) a nevidí příčiny, proč je jeho řešení vyhodnoceno jednou jako úspěšné a jed-nou jako neúspěšné. Z nedostatku informací pak má za to, že jeho úspěšnost ve hře závisí na náhodě.

Jestliže vyjdeme z předpokladu, že vícedimenzionální model jsoucna (tím je míněn více než 4 dimenzionální model jsoucna - 3 prostorové dimenze a jedna časová) je pravdivý a my jsme schopni vnímat pouze tyto uvedené 4 dimenze, dá se vyvodit celkem logický závěr, že posouzení určitého děje jako náhodného plyne z nedostatku informací.

Jako již vícekrát, jako příklad vhodný pro pochopení principu náhody uvádím počítačovou hru. V počítačových hrách jsou tzv. náhodné situace, které musí hráč řešit, vytvářeny počítačem, jeho speciální funkcí - generátorem náhodných čísel. Tento generátor generuje v pro nás nepředvídatelném sledu řady čísel, takže z našeho pohledu se jedná o náhodu. Ale algoritmus generování náhodných čísel vytvořil programátor a generování náhodných čísel tak již není jen pouhou náhodou.

Čas

Čas je možno chápat podle některých teoretiků jako čtvrtou pro-storovou dimenzi.  Naše vnímání času pak není nic jiného než náš způsob vnímání čtvrté prostorové dimenze.  Na této představě je možné založit model pro pochopení toho, co je z pohledu našich zkušeností nepochopitelné, tj. že minulost, přítomnost a budoucnost existuje současně.

Stačí si pouze představit svět, kde je dvoudimenzionální prostor a třetí dimenzí je čas.  To je běžně používaný postup, jak vysvětlit některé principy ví-cedimenzionálního světa na modelu prostoru (popř. časoprostoru), který má o jednu dimenzi méně.  Při pohledu na obrázek vpravo je pochopitelné, že pozorovatel, který je mimo tento časoprostor může vnímat najednou minulost, přítom-nost i budoucnost. Na tomto modelu lze pochopit tvrzení někte-rých náboženských a esoterických nauk, že vše existuje a děje se současně.

Srozumitelným modelem pro pochopení skutečnosti, že vše exis-tuje současně, je rovněž film. Tento příklad je možná názornější, protože je na něm možno ukázat i víceúrovňovost pohledů.

Prvním pohled je pohled filmové postavy v ději, která není schopna vnímat film jako iluzi, ale vnímá ji jako skutečnost. 

Druhým pohledem je pohled herce, který hraje jednu z rolí filmu. Ten je schopen vnímat iluzornost postavy, kterou hraje, ale větši-nou již nevnímá film jako celek (vycházím z předpokladu, že není zároveň režisérem).

Třetím pohledem je pohled diváka, který se dívá na film. Ten je schopen vnímat jeho iluzornost a chápat celý příběh, ale vnímá ho v čase, postupně.

Čtvrtým pohledem je pohled na celý film najednou, pohled na rozložený celuloidový pásek se všemi okénky filmu, se všemi obrázky v jediném "časovém okamžiku".
V tomto případě pozorovatel vnímá to, co je v běžícím filmu přítomnost, současnost a budoucnost najednou. V jeden "časový okamžik" vnímá najednou všechny jednotlivé body času a děje. Pro takového pozorovatele čas v námi běžně chápaném pojetí neexistuje, je vlastně čtvrtou prostorovou dimenzí.

Paradox je jeden z atributů pravdy. Kdo se s touto skutečností nesmíří, nemá šanci pravdu ani zahlédnout. Mnozí východní filozofové se snažili popisovat pravdu takřka výlučně paradoxy. Paradox je nepostradatelnou součástí formulací nejvyšších pravd.

Jedním z takových paradoxů je, že my jako bytosti jsme z jednoho zorného úhlu věční a z druhého podléháme vzniku, změně a zániku (nejen změně formy). Z logiky věci vyplývá, že když jsem „teď“ (a o tom nemá smysl pochybovat, protože pak ztrácejí smysl jakékoliv úvahy a vlastně by ani neměl kdo pochybovat) a není nic jiného než „teď“, jsem stále. Jako podobenství pro snadnější pochopení bych zde opět využil film. Jednotlivá postava se vyskytuje pouze v některé části filmu, ale při pohledu na rozvinutý pásek filmu ji vidíme stále, i když zdaleka ne na všech okéncích filmu.

Předkládám k úvaze hypotézu, že čas jakožto 4. prostorová dimenze rovněž podléhá gravitačnímu zakřivení. Proto je na základě této hypotézy pravděpodobná možnost, že při sledování časové linky stále jedním směrem nekonečným časem po velmi dlouhé době vzhledem k jeho jednodimenznosti a zakřivení se dostaneme opět do stejného časového bodu obdobně, jako se to předpokládá pro prostor. Připomínám v této souvislosti model vývoje Bytosti.

Protože je možno předpokládat, že existuje i více časových di-menzí, které jsou v přeneseném slova významu nerovnoběžné s naším jednodimenzním časem, je možno si teoreticky představit přesun jinou časovou dimenzí do jiného bodu naší časové di-menze podstatně rychleji, popř. i do minulosti. Za předpokladu ví¬cedimenzionálnosti času je možno si představit i větvení času.

Časoprostor v tomto pojetí neumožňuje časové paradoxy, které jsou často využívané autory sci-fi. Při jakékoliv změně se totiž mění celý časoprostor, tj. minulost, přítomnost i budoucnost včetně pozorovatelů, kteří jako součást systému si změnu neuvědomují. Při jakékoliv změně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti dochází i ke změně vědomí pozorovatele, změně informací o minulosti a přítomnosti uložené v jeho "paměti".

Fraktální uspořádání časoprostoru

Časoprostor je uspořádán fraktálně (pojem fraktálu je velmi dobře vysvětlen v knize "Chaos" Jamese Gleicka, pro názornost viz obrázek vlevo dole  - 2D fraktál, obrázek vpravo dole  – 3D fraktál) a má tudíž uspořádanou nenáhodnou strukturu. Toto fraktální uspořádání lze soudobými vědeckými metodami prokázat a dle mého n

Ostatně fraktální uspořádání prostoru (hmoty) je běžně vnímáno jako téměř samozřejmé. Podobnost modelu atomu nebo molekuly s modelem slunečních soustav, galaxií, supergalaxií je dostatečně známá.

I ve výše uvedené knize je jako příklad uváděno např. fraktální uspořádání tvarů země jako je pobřeží, tj. hmoty (prostoru). Toto fraktální uspořádání však zatím není běžně v myšlenkových konstrukcích používáno i pro časoprostor a tím i pro historii konkrét-ního člověka, národa, určité kultury, civilizace nebo lidstva, ale i pro vývoj Země, Sluneční soustavy, Galaxie a Vesmíru.

Z teorie fraktálního uspořádání časoprostoru vyplývá, že každý bod časoprostoru lze vyjádřit nejen kvantitativním popisem pomocí časových a prostorových souřadnic, ale má i svoje kvalitativní vyjádření, které je odlišné od jiných bodů časoprostoru. Zároveň však vzhledem k fraktálovému uspořádání všech bodů časoprostoru, jsou jednotlivé body časoprostoru, které mají stejnou nebo obdobnou kvalitu. Protože se jedná o čtyřdimenzionální ča-soprostor, je nutno v této myšlenkové konstrukci uvažovat se čtyřdimenzionálními fraktály.