Elegantní Bůh (15)

Regresní terapie

Léčebné účinky regresní terapie se projevují tak, že dochází ke změně postoje inkarnované "části" Bytosti v "minulosti". Protože však vše se děje současně, tak v souladu s uváděným modelem jsoucna, dochází také ke změně inkarnované "části" Bytosti v pří-tomnosti (viz obr. č. 17 – kap. VII str. 122).

Pro lepší pochopení je nutno si znovu uvědomit, že není nic ji¬ného než Vědomí, takže je pochopitelné, že změna postoje, tj. změna vztahu bytosti k „realitě“ je změnou reality. Pro lepší srozumitelnost se to pokusím ukázat na příkladu. Když hráč hraje na počítači hru, vnímá hru jako virtuální realitu a je zcela nepochybné v tomto případě, že není vůbec rozhodující vlastní hra (její úroveň, kvalita, průběh ani výsledek), ale jen a pouze vztah hráče ke hře, kterou hraje. Po skončení hry zůstane jen a pouze vztah hráče k ukončené hře v jeho paměti, ať už se jedná o emociální nebo intelektuální vjemy.

Obdobně by s dalo říct, že rozhodujícím pro Bytost je její vztah k realitě, která je, jak už jsem mnohokrát uvedl, v teorii mentalismu vždy pouze virtuální. Z určitého zorného úhlu by se tedy dalo říct, že člověk není ničím jiným než svými vlastními vztahy k virtuální realitě. Pokud tedy dojde ke změně některého vztahu, dojde i ke změně části Bytosti, v našem případě člověka jako součásti vícedimenzionální Bytosti.

Uvedu velmi jednoduchý příklad (pro tyto účely je velmi zkrácen). Jednoho muže, který byl v tomto životě velmi slušným člověkem, stále bolela hlava a žádná lékařská vyšetření nebyla schopna zjistit příčinu. Proto se podrobil regresní terapii.  Při ní byl uveden do minulého života, ve kterém byl v mládí nešťastnou "náhodou" udeřen do hlavy velkým kamenem a zbytek života tím velmi trpěl. Regresní terapie byla ukončena a bolesti hlavy se skutečně zmírnily, ale úplně neustoupily a po čase se opět začaly zhoršovat. Proto bylo přikročeno k další regresi.

Při ní byl muž uveden do života předcházejícího životu, ve kterém byl udeřen do hlavy. V tomto předminulém životě vykonával práci kata a vzhledem ke své krutosti cítil při popravě prováděné useknutím hlavy vždy velké potěšení až radostné vzrušení. Když muž pochopil, proč byl v minulém životě postižen a výrazně změnil svůj postoj k práci kata v předminulém životě, došlo k podstatnému a trvalému zlepšení jeho bolestí hlavy.

Otázkou zůstává, která je ta správná regresní terapie. Zde bohužel mohu nabídnout pouze definici v kruhu, protože správná je ta terapie, jejímž výsledkem je právě změna postoje bytosti k určité skutečnosti či události, ať už tomu budeme říkat minulost, současnost či budoucnost.

Za předpokladu fungování regresní terapie na základě uvedených principů jsem přesvědčen, že léčebné účinky by měly mít i progresní terapie (přenesení koncentrace vědomí do budoucích životů - vzpomínky na budoucnost). Alespoň mám za to, že to logicky vyplývá z modelu, který je v této knize předkládán.

Rozpory jednotlivých – ismů

Mnohaúrovňovost pravdy a nepochopení tohoto jednoho ze základních principů poznávání světa je jedním a možná hlavním z důvodů zdánlivé rozpornosti jednotlivých náboženských směrů a -ismů. Problém spočívá v tom, že oni mají vlastně všichni pravdu a pro tu svou pravdu mají i dostatek svých důkazů, ať už jsou to důkazy vědecké, teologické nebo transcendentální.

Abychom byli schopni pochopit pravdu těch druhých, je vždy důležité zkoumat, z které úrovně pravdy je nám ta pravda předkládána.  Zvláštní jsou rozpory v základních otázkách i příbuzných náboženství. Jako příklad bych uvedl následující rozdíl. V Indii je (bylo) spáchání sebevraždy za jakýchkoliv okolností nejtěžším hříchem. V Japonsku je (bylo) nejtěžším hříchem za určitých okolností sebevraždu nespáchat.

Znovu upozorňuji, že následující kategorizace je nutně zjednodušující a hranice mezi jednotlivými kategoriemi jsou velmi mlhavé a nezřetelné a jsou směry a -ismy pohybující se na hranici mezi dvěma kategoriemi. Pro zařazení příkladů -ismů do jednotlivých kategorií jsem použil jejich základní směřování a přiznávám, že sám cítím jejich problematičnost. Nejedná se mi však v této části o přesné a úplné zařazení jednotlivých -ismů do správných škatulek. Hlavním smyslem je upo-zornění na důvody zdánlivé rozpornosti a mnohdy nesmiřitelnosti různých směrů snažících se o výklad Světa.

Většina velkých světových náboženství ve své původní křišťálové podobě, nezkreslené věky a nezdeformované ideology využívající a zneužívající víru v nejvyšší ideje ke svým cílům, k nám promlouvá z 2. nejvyšší úrovně pravdy - "Vědomí - Stvořený svět" v rámci kategorizace zavedené v této knize. Jako příklady náboženství této úrovně pravdy uvádím budhismus, hinduismus, křesťanství. Současně do této kategorie se dají zařadit i některé filosofické směry doby dávno minulé i přítomné (např. model jsoucna Paula Bruntona je možná nejlepší ukázkou).

Na logickou otázku, proč je opomenuta úroveň nejvyšší "Bůh - Univerzum" se pokusím odpovědět možná pro někoho ne zcela dostatečným způsobem. Z této nejvyšší úrovně již není nic, co by k nám promlouvalo, pravda na této úrovni je pro nás nesdělitelná a není pochopitelná rozumem. Je možné pouze "zahlédnout" záblesky této pravdy ve stavech rozšířeného vědomí (ať už tomu někdo říká osvícení nebo halucinace). A tyto záblesky také probleskují do uvedených náboženství a prosvětlují tak pravdy 2. úrovně.

Do kategorie 3. úrovně pravdy - "Bytost - reinkarnace" bych zařadil šamanismus a náboženství přírodních národů (náboženství afrických domorodých kmenů, Aborginců apod.).

Do kategorie 4. úrovně pravdy - "člověk - prostor a čas" jsem si dovolil zařadit (a to jsem si asi dovolil dost) institucializovaná náboženství, jejichž typickými představiteli jsou křesťanství (zejména v pojetí katolické církve) a islám. Rovněž sem patří všechny sekty se svými "náboženstvími". Nepochybně i v těchto náboženstvích jsou záblesky poznání pravdy vyšších úrovní, tak jak je to ostatně u všech -ismů na všech úrovních pravdy, protože nic nemůže zcela zapřít svůj "božský původ".  Samozřejmě do této kategorie patří všechny -ismy odvozené od materialismu a jejich základ karteziánsko-newtonovské paradigma.

Zde bych znovu připomenul podobenství o úrovních pravdy z "Úvodu". Válec se zde jeví z každé úrovně jako jiný útvar. I z tohoto modelu je patrné, že pochopit pravdu jiné úrovně je za běžných okolností daleko snazší v případě, kdy vyšší úroveň se snaží pochopit pravdu nižší úrovně.  Je jednoduché z pohledu třídimenzionálního systému si předsta-vit, že válec se promítá do dvojdimenzionálního vesmíru jako ob-délník, kruh nebo elipsa.  Daleko náročnější je představit si z pohledu dvojdimenzionálního vesmíru při vnímání obdélníku, kruhu nebo elipsy, že se jedná o ten samý objekt, či dokonce vytvořit myšlenkovou konstrukci válce. Dobře víme, že představa čtyřdimenzionálního objektu je pro nás v podstatě nemožná, i když s takovými objekty matematika dokáže pracovat.

Z tohoto podobenství je zřejmé, že i z pohledu té samé úrovně se pravda může jevit různě a proto jsou zásadní rozpory i mezi -ismy té samé úrovně, které jsou tím větší, o čím nižší úroveň se jedná. Naopak je pochopitelné, že o čím vyšší úroveň se jedná, tím jsou její zastánci tolerantnější, protože jsou schopni chápat i pravdy nižších úrovní.
O čím nižší úroveň se jedná, tím se zdá pravda jednodušší a jednoznačnější a její zastánci mají proto tendenci být dogmatičtější a fanatičtější a jsou proto původci většiny velkých světových konfliktů.

Naše vnímání Světa probíhá tím způsobem, že nevnímáme Svět přímo, ale vytváříme si v našem vědomí model Světa a s tímto modelem pak pracujeme při našem uvědomování si Světa. To je důležité mít stále na mysli, zejména když nám dělá problémy pochopit odlišné názory na jednotlivé detaily Světa. Stejně vypadající detail zasazený do odlišného modelu vypadá jinak, i když se jedná o „optický“ klam. (obr. č. 11). U obrazce a) i b) je úsečka ohraničená jednou vnitřními a jednou vnějšími šipkami zcela stejně dlouhá, i když to tak nevypadá.

Pro všechny úrovně pravdy platí určité zákony, které je možno poznávat a definovat tak, aby je člověk mohl využívat a řídit se jimi. Problém spočívá v tom, že zastánci pravd nižších úrovní odmítají uznat a většinou vůbec připustit možnost existence pravd vyšších úrovní. Ale i na druhé straně bývá někdy tendence ze strany zastánců pravd vyšších úrovní znevažovat a zlehčovat pravdy nižších úrovní. To někdy pramení z nechuti a možná neschopnosti některých teoretiků velkých pravd vyšších úrovní žít v tomto světě, protože jejich úroveň duchovního vývoje neodpovídá pravdám, které hlásají.

Z rozdílností úrovní pravd plynou hlavní názorové rozdíly a v mnoha případech jejich nesmiřitelnost podpořená egy jejich hlav-ních tvůrců a zastánců a ve velké většině případů i proměnou toho kterého -ismu na ideologii sloužící k materiálnímu prospěchu.

Velmi zajímavé jsou argumenty těch "správně věřících", i když si třeba říkají materialisti nebo skeptici. Na dotaz proč odmítají zkoumat něco, co je mimo jejich úroveň pravdy, odpovídají velmi "logicky" - "Přece nebudu zkoumat něco, o čem vím, že neexistuje". Nic nového pod sluncem. Mnohokrát v dějinách lidstva vydávaly hlavy učené svojí víru za znalost a staly se tak terčem posměchu svých potomků. Lidstvo jako celek je asi stále ještě nepoučitelné.

Zcela logické mi pak připadá, že čím je určitý -ismus na nižší úrovni pravdy, tím jeho zneužití napáchalo a bohužel ještě napá-chá více škod v dějinách lidstva. Škodami nejsou míněny pouze na první pohled zřejmé škody na životech, majetku a ekologii, ale i škody spočívající v nesvobodě určitých vrstev nebo skupin lidí či celých národností a národů anebo v ničení kulturního dědictví lidstva.

Nové náboženství musí k dnešním lidem mluvit dnešním jazykem. Musí být filozofií, která bude základem pro nové pojetí vědy a to takové vědy, která nebude postavena proti náboženství, ale stane se jeho žádaným partnerem. Proroci jsou vlastně učitelé. Ti musí mluvit jazykem doby a vstřebávat nové poznatky. Nemohou pouze vycházet z tisíce a ví-ce let starých neměnných nauk, které se obracely ke svým současníkům a řešily problémy tehdejší doby.

Všichni velcí proroci se snažili přiblížit lidem obraz skutečnosti. Ale činili to takovým způsobem a slovy, aby byly srozumitelné lidem s tehdejší kulturou a stupněm vzdělanosti, lidem, kteří měli zcela odlišnou představu o světě a Bohu. Proroci nepřinášeli nauku, která by měla být navždy jedinou naukou pro celé lidstvo. Přinášeli nauku určité skupině lidí a pro určitou omezenou dobu. Jejich slova, která byly určeny zcela někomu jinému a za zcela jiné situace, však byly vzata jako základ neměnných dogmat.

A to ještě je stále řeč o tom lepším případě, kdy nebyla zkomolena, vědomě nebo nevědomě překroucena či přímo zneužita ke zcela jiným cílům. Tak došlo k tomu, že původní poselství o té jediné skutečnosti a jeho smyslu se pro dnešního příjemce takřka vytratilo.

Závěrem k této otázce si neodpustím ještě jednou zdůraznit, že při posuzování pravdivosti toho kterého konkrétního tvrzení jakožto relativního aspektu pravdy absolutní, je nutno vždy mít pečlivě na zřeteli, z které úrovně pravdy toto posuzování provádím, protože při extrémním zjednodušení oběma směry lze prohlásit, že pravdivé je každé tvrzení nebo že pravdivé není žádné tvrzení.

-pokračování-