Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (2)

Velká část historie hovoří o boji indiánů proti Španělům, Portugalcům, proti peruánským kaučukovým plantážníkům, kolonizátorům, dobrodruhům a vojákům. Tyto boje zatlačovaly stále více a více bojovníky kmene „ugha mongulala“ stále více a více do nitra podzemních měst. Nakonec skutečně kompletní zánik tohoto domorodého kmene.
Před tím, než Tatunca Nara hovořil s Karlem Bruggerem, měl podobný dialog s jedním poměrně důležitým Brazilcem, který pracoval ve službách organizace, která se zabývala ochranou indiánů v oblasti Amazonie. Bohužel tento rozhovor nevedl k žádnému konstruktivnímu výsledku především důvodu nezájmu ze strany onoho Brazilce. Pak přišel „na řadu“ Karl Brugger, který v teplém a vlhkém baru „Gracas Deus“ byl svědkem příběhu tak neuvěřitelného, že se mu jen tajil dech. Byl mu odhalen velmi podivný svět, který ve skutečnosti vždy existoval ve formě prastarých mayských a inckých legend.

Druhé a třetí setkání s Tatuncou Narou se konalo v hotelovém pokoji, ve kterém byl novinář Karl Brugger ubytován. Indián s upřímností sobě vlastní vyprávěl dlouhé hodiny. V jazyce „ugha mongulala“ detailním způsobem vylíčil historii našeho světa od roku 0 do roku 12 453 (počítáno v kalendářním systému domorodých indiánů). V převodu na náš současný gregoriánský kalendář byla Karlu Bruggerovi vylíčena historie od roku 10 481 př.n.l. do roku 1972. Když Tatunca Nara dokončil svůj výklad, podařilo se německému novináři nahrát dohromady dvanáct pásků s fantastickým pohádkovým příběhem.

Minulost a vůbec osobnost Tatunca Nary začala vypadat pro Karla Bruggera podstatně důvěryhodněji poté co se seznámil se svým novým přítelem, brazilským úředníkem „M“, který pracoval pro brazilské „Druhé oddělení“ jako člen tajné služby. S osobou Tatunca Nary se setkal před čtyřmi lety a svým způsobem potvrdil konečnou fázi příběhu, který měl zpravodaj Brugger nahranou na magnetofonových páscích. Tento indián „caudillo“ zachránil životy dvanácti brazilských úředníků, jejichž letadlo se zřítilo v provincii „Acre“ tím, že jim pomohl se vrátit do lidské společnosti.

Při této akci Tatunca Narovi významně pomohli domorodci z kmenů „yaminaua“ a „kaxinawa“, kteří si Naru velmi oblíbili a to i přes to, že nepatřil k jejich kmenům. Všechna tato fakta jsou součásti dokumentace archivů brazilské tajné služby. Na základě této zkušenosti se Karl Brugger rozhodl provést některá další šetření týkající se minulosti jeho indiánského přítele.

Brugger prováděl pátrání především v oblasti Rio de Janeiru, Brasilie, Manaus a Río Branco přineslo překvapující výsledky. Nalezl například sérii článků, které se vztahovaly k některých historickým aktivitám Tatunca Nary z roku 1968, kde se mimo jiné také psalo o tom, jak zachránil životy dvanácti brazilských úředníků, kteří se potýkali s bezvýchodnou situací ztroskotanců uvnitř brazilského pralesa. Německý novinář také zjistil, že bílý indián „caudillo“ zná pouze základy němčiny a rozumí jen některým slovům v jazyce portugalském. Na druhé straně však perfektně rozumí hned několika vzácným indiánským jazykům z oblasti horního toku Amazonky. Nalezl i další zajímavou indicii. Za několik týdnů po svém příjezdu k Manaus se Tatunca Nara „ztratil“, aniž by se jakýmkoliv způsobem rozloučil.

V roce 1969 se účastnil velmi litého boje mezi kmeny divokých bílých indiánů a bílými kolonizátory. K tomuto boji došlo v pohraniční oblasti, která je známá pod názvem „Matka Boha“. Jde o opuštěné území, ale na peruánské půdě. V tomto boji nakonec kolonizátoři vyhráli a v peruánském tisku se psalo, že bílé indiány vedl člověk, který se jmenuje „Tatunca“ (Velký vodní had), který po jejich porážce uprchl na území Brazilie. Aby se tyto útoky ze strany indiánů neopakovaly, žádala peruánská vláda opakovaně brazilské úřady o vydání Tatunca Nary. Brazilské úřady však odmítly v tomto směru s peruánskou vládou spolupracovat.

Boje s kolonizátory se nakonec protáhly až do roku 1970 – 1971. Kmeny divokých indiánů prchaly do nepřístupných lesnatých oblastí nedaleko pramene řeky Yaco. Tatunca Nara však jakoby se vždy do země propadl. Peru uzavřel hranice s Brazilii a spustil systematické mýcení panenských lesů. Podle očitých svědků peruánští indiáni sdíleli osud svých přátel v Brazilii. Buď byli zavražděni, nebo se stali obětí chorob bílých přistěhovalců.

V roce 1972 se Tatunca Nara vrátil do prostředí bílé civilizace a v brazilském městě Branco navázal kontakt s katolickým biskupem Grotti. Společně hledali způsob jak z církevních zásob nalézt potravinové prostředky pro indiány od pramene řeky Yako. Je velmi zvláštní, že asi o tři měsíce později monsignor Grotti zemřel během dodnes nevysvětlené letecké nehody.

Ale Tatunca Nara se nevzdal. Prostřednictvím dvanácti úředníků, kterým před několika lety zachránil život, navázal kontakt s brazilskou tajnou službou. Apeloval také na „Instituci pro ochranu indiánů“ (FUNAI), mluvil také s nejmenovaným tajemníkem velvyslanectví německé republiky ve městě Brasilia s tím, že se tento úřad snažil přesvědčit o tom, že zhruba 2000 německých vojáků, ze skupiny těch kteří během II. světové války vstoupili na brazilskou půdu, se nachází stále živých v oblasti bájného města Akakor. Jenže úředníci německého velvyslanectví Tatunca Narovi neuvěřili ani slovo a navíc mu zakázali vstup na jejich velvyslanectví.

„FUNAI“ se nakonec rozhodla spolupracovat za účelem pomoci indiánským kmenům v neznámých oblastech Amazonie. K této dohodě došlo během léta roku 1972. Jenže tato instituce začala také spolupracovat s nepřáteli tajemných indiánů „ucha mongulala“. Nakonec byly veškeré přípravy na pomoc indiánů přerušeny a to díky systematickému odporu místních provincionálních samospráv. Navíc guvernér Wanderlei Dantas nechal Tutancu Nara zadržet. Krátce před jeho vydáním do Peru však zasáhli jeho brazilští přátelé, takže nakonec skončil v brazilském vězení nedaleko Río Branco. Po několika měsících byl propuštěn a vrátil se na ostrov Manaus. A zde se s ním v podstatě poprvé Karl Brugger poprvé setkal.

Karl Bruggerovo setkání s Tatuncou Narou mělo různorodý vývoj. Každopádně se mu však podařilo potvrdit jeho historii, tak jak sám o ní sám hovořil prostřednictvím existujících materiálů v archívech, svědectvím celé řady osob, kteří se s tímto indiánem ve svém životě osobě setkali za různorodých okolností, ale i informacemi různorodých historiků. Takto se podařilo celou řadu bodů potvrdit, ale i přesto existovalo velmi mnoho indicií, které byly jen stěží uvěřitelné. Šlo například o existenci podzemních měst, případ 2000 německých vojáků a další. Přesto základní biografie bílého indiána přesně souhlasila se zjištěnými fakty.

Karl Brugger se s Tatunca Narou setkal ještě několikrát a vždy se vzájemná diskuze stočila na tajemné pravěké město Akakor. Indián při jednom z těchto setkání dokonce nakreslil na mapě Amazonie hrubou geografickou pozici Akakoru, popsal také cestu německých vojáků z Marseilles až k brazilské řece Purusa. Zmínil také několik jmen německých důstojníků. Nakonec nakreslil i pár zvláštních symbolů vybraných z jazyka, ve kterém prý byla „Kronika Akakoru“ napsána. Čas od času se vrátila řeč i na tajemné předky, kteří měli přímou souvislost s městem Akakor. Původní nedůvěřivost německého novináře se mu stala nakonec výzvou. A to ve chvíli, kdy mu Tatunca Nara nabídl možnost přímo na území bájného Akakoru. Po krátkém váhání Karl Brugger tuto nabídku přijal. V této chvíli ještě netušil, že dal zelenou nejúžasnějšímu příběhu svého života.