Zakázané dědictví padlé rasy (2)

Synové Boží

"Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.“

Jelikož se kniha Genesis datuje do období 1200 let př. Kr., kdy ji měl sepsat Mojžíš zákonodárce, má se za to, že to byly právě tyto verše šesté kapitoly knihy Genesis, které ovlivnily vznik knihy Henochovy, a ne naopak. I přes tento nesporný předpoklad ze strany hebrejských vědců ale existují hojné důkazy, že značná část knihy Genesis vznikla až po návratu Židů z babylonského zajetí v polovině pátého století př. Kr. Pokud to tak skutečně bylo, pak je docela dobře možné, že text byl v této době ještě dodatečně pozměněn. Aby se zdůraznila nesmírná starobylost Henochovy knihy, vždycky se tvrdilo, že byl tento hebrejský mýtus předán přímo Henochovu pravnukovi Noemovi po opadnutí potopy světa, tj. dlouho před vznikem Genesis. Toto tvrzení, podle něhož je Henoch starší než Pentateuch, dokonce vedlo křesťanského teologa svatého Augustina (354-430) k tomu, že označil Henochovu knihu za příliš starou (ob nimiam antiquitatem), než aby mohla být zařazena do biblického kánonu!

Kořeny Nefilim

Ve verších 6. kapitoly Genesis se skrývá ještě jedna záhada, protože se zdá, že se v ní vyskytují dvě zcela odlišná tradiční pojetí.

Podívejme se ještě jednou na slova 2. verše. Hovoří o synech Božích přicházejících k dcerám lidským, naproti čemuž ve 4. verši jasně stojí: „Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským…“

Ano i potom…

Je jasné, co to znamená: pomíchaly se tu dvě zcela odlišné tradice – první se týkala padlé rasy, kterou Izraelité znali jako Nefilim (o nichž je jinde v Pentateuchu uvedeno, že to byli praotcové rasy obrů, zvané Anakim); a druhá zmiňuje bene ha-elohim, Boží syny, kteří jsou v Henochiánské tradici totožní se Strážci. Teologové jsou si tohoto dilematu vědomi, ale obcházejí ho tvrzením, že andělé upadli v nemilost dvakrát – jednou následkem své pýchy a podruhé kvůli svému chtíči. Zdá se jasné, že termín Nefilim (Nephilim) bylo původní hebrejské slovo pro padlou rasu, zatímco bene ha-elohim byl termín mnohem mladší, pravděpodobně íránský, který se do 6. kapitoly Genesis dostal (byl tam včleněn) až dlouho poté, co byla kniha sepsána.

I přes tyto rozpory v 6. kapitole knihy Genesis je její důležitost očividná, neboť se v ní zachovala pevná víra předků dnešní židovské rasy v to, že někdy v dávné minulosti vládla Zemi rasa obrů.

Pokud tedy Strážci a Nefilim skutečně obývali tento svět, kým nebo čím doopravdy tyto domnělé bytosti byly? Odkud pocházely? Jak vypadaly? Kde žily a co se s nimi stalo?

Kniha Henochova byla důležitým zdrojem informací o jejich dřívější existenci, ale já jsem potřeboval vědět víc – potřeboval jsem další, ještě přesvědčivější zdroje a informace o této rase lidí.

Pak přišel důležitý průlom.

Spojitost s Mrtvým mořem

Hebrejští badatelé dlouhodobě pozorovali podobnost mezi reakčním učením v Henochově knize a evangelii podle Esejských. Esejci byli řádnou a důležitou náboženskou komunitou, o níž se klasičtí badatelé domnívají, že sídlila na západním břehu Mrtvého moře. Její spojitost s knihou Henochovou byla ještě posílena po roce 1947, kdy se mezi Svitky od Mrtvého moře, o nichž nyní panuje přesvědčení, že je sepsali právě Esejci, objevily různé fragmenty textů, patřících do několika kopií Henochovy knihy. Do té doby byly jedinými celistvými kopiemi rukopisů ty, které přivezl ze svých slavných cest po Abysinnii v letech 1769-1772 skotský průzkumník a zednář James Bruce z Kinnairdu. Šlo o spisy psané etiopským jazykem Ge’ez.

Nejen, že Svitky od Mrtvého moře potvrdily autentičnost Henochovy knihy, ale také prokázaly, že ji esejská komunita v Kumránu držela v hluboké úctě. Možná také proto, že tito lidé mohli někdy kolem roku 165 př. Kr. stát za jejím původním autorstvím. Co je ale důležitější – hebrejští vědci také začali mezi Svitky od Mrtvého moře identifikovat různé předtím neprůkazné pasáže s „nádechem Henocha“, včetně zmínek o Strážcích a jejich potomcích – Nefilim. Mnoho z těchto fragmentů bylo nakonec rozpoznáno J. T. Milikem – badatelem, expertem na oblast Mrtvého moře – jako části ztraceného díla nazvaného kniha Obrů.

Předtím (před nálezem z roku 1947) se tento materiál vyskytoval pouze v ojedinělých odkazech v manichejských textech. Manichejci vyznávali heretickou gnostickou víru, která byla po 3. století n.l. rozšířená v Evropě a Asii, a zasahovala až do Číny a Tibetu.

Kniha Obrů pokračuje v líčení příběhu započatého v knize Henochově. Popisuje, jak se Nefilim vyrovnávali s nadcházející nevyhnutelnou zkázou, která je čekala jako trest za to, co provedli jejich otcové-Strážci. Při čtení tohoto starověkého díla začne čtenář s Nefilim téměř soucítit, když si uvědomí, že byli v celé věci prakticky nevinně a neměli možnost ji ovlivnit.

Hadí vzezření

Ale kromě těchto útržkovitých pasáží henochiánských textů vypluly mezi těmi od Mrtvého moře na světlo i texty jiné, které jsou podle mého názoru minimálně stejně důležité. Jedním z nich je Amramův testament.

Amram byl otcem Mojžíše zákonodárce, i když jakékoliv časové zařazování je v tomto případě irelevantní. Podstatnější je vypodobnění a vzhled dvou Strážců, kteří se Amramovi zjevili ve snové vizi, když odpočíval na loži. Text musel být zhusta doplňován, ale jeho význam je poměrně jasný:

[Spatřil jsem Strážce] ve své vizi, snové vizi. Dva (lidé) nade mnou bojovali, řkouce… a velmi o mě soupeříce. Zeptal jsem se jich, „Kdo jste, že se mě snažíte z[mocnit?“ A oni mi odpověděli. „Nám] [je možno z]mocnit se celého lidstva a jemu i vládnout.“ A pak se zeptali: „Kterého z nás [si vybereš, aby ti vládl?“ Pozvedl jsem zrak a pohlédl na ně.] [Jeden] z nich byl vzezření děsivého, vypadal [jako h]ad, [v] p[lá]šti mnohobarevném, přesto však temném… [A pak jsem pohlédl znovu] a… v jeho hadím vzhledu, [oblečen v…] [značném, a celé jeho oči…].

Strážce v tomto textu je identifikován jakozatímco jeho společník je odhalen jako Michael, Pán světla, známý také jako Melchizedek, Král spravedlivých. Mou pozornost si ovšem získalo Belialovo děsuplné vzezř Belial, Pán temnoty a Král zla, není, neboť je psáno, že jen pohlédnout na něj je strašlivé, protože vypadá jako had – stejné slovo, které je častokrát užito při popisu jak Strážců tak Nefilim. Kdyby fragment textu skončil zde, pak bych nikdy nepřišel na to, proč použil židovský písař právě toto synonymum. Text naštěstí pokračoval dále, a uvádí se v něm, že Strážce byl hadího vzezření, čili že měl obličej „jako had“. Pokud měl ale na sobě „mnohobarevný, přesto však temný“ plášť, musíme předpokládat, že měl lidské proporce, tedy humanoidní formu.

Vzezření jako had…

Co to mohlo znamenat? Kolik znáte lidí, kteří mají „hadí vzezření“? O této metafoře jsem přemýšlel více než rok, ale za celou tu dobu mě nenapadlo jediné přijatelné řešení. Pak jsem ale náhodou poslouchal rádio a na národní stanici zaslechl něco, co se nabízelo jako jednoduchá, přesto však velmi nečekaná odpověď. V Hollywoodu v Los Angeles existuje klub jménem Viper Room (Hadí pokoj). Vlastní ho herec a hudebník Johnny Depp, a v říjnu 1993 klub zaplnil titulky místních novin, když tam po prohýřené noci tragicky zkolaboval a zemřel herec River Phoenix. V mediálním kolotoči, který pak následoval, vyšlo najevo, že Viper Room získal svůj název již v dávné minulosti, kdy to byl slavný jazzový stánek.

Muzikanti tam prý kdysi absolvovali velice dlouhá vystoupení a aby zvýšili svou kreativitu, kouřili při tom velké množství marihuany. Dlouhodobá závislost na této droze, společně s dlouhými časovými úseky bez pořádného jídla a spánku, způsobily, že oslabení hudebníci začali mít propadlé tváře a vyzáblé obličeje, a jejich oči se proměnily v úzké štěrbiny. Skrze hustý závoj kouře to pak v klubu vypadalo, jako by jazzmeni měli hadí obličeje – a proto byl klub nazván, jak byl nazván.

Tato příhoda roztočila stroj mé mysli na plné obrátky a nakonec mě dovedla k představě toho, jak taková osoba „hadího vzezření“ mohla vypadat. Obličeje těchto lidí by se zdály dlouhé a úzké, s výraznými lícními kostmi, prodlouženou čelistí, tenkými rty a očima podobnýma těm, jaké mají mnohé národy východní Asie. Byl toto případ vzezření Strážců a Nefilim? Vypadali jako dvounozí, vzpřímeně kráčející hadi? Může to být jedna z možností, ale přijatelné by byly i verze, podle nichž by měli magické schopnosti, či možná tělesné pohyby a celkový vzhled připomínající hady.

Jako opeření

Další odkaz na to, jak Strážci vypadali, pochází z tzv. 2. knihy Henochovy, což je jakési pokračování původní Henochovy knihy sepsané v řečtině a datované do období prvního století našeho letopočtu. Následující pasáž popisuje moment, kdy se nad ložem odpočívajícího Henocha objeví dvojice Strážců:

„A tu se mi zjevili dva velmi vysocí lidé, takoví, že jsem žádné podobné nikdy nespatřil. A jejich tváře zářili jako slunce, jejich oči svítily jako lucerny, a ze rtů jejich sálal oheň. Jejich oděv vypadal jako opeření:… [fialové], jejich křídla byla zářivější než zlato, a jejich ruce bělejší než sníh. Stáli nade mnou u postele, přímo u mé hlavy, a nazývali mě jménem."

Bílá kůže (často růžová až „růžolící“), vysoká postava a obličeje zářící „jako slunce“ jsou charakteristiky, které se často opakují, když přijde na to, jak andělé a Strážci v henochiánských textech a v textech od Mrtvého moře vypadali. Co má ale znamenat ono „jejich oděv vypadal jako opeření?“ Mohlo by se to nějak vztahovat k „plášti“, který na sobě měl Belial z Aramova příběhu – o němž se tam píše, že byl „mnohobarevný, přesto však temný“, což je přesně efekt, který by měl kabát z černého peří – možná havraního nebo supího?

Přestože křesťanské umění zobrazovalo anděly výlučně s křídly, tato tradice se nedatuje do období staršího než je třetí nebo čtvrté století po Kristu. Předtím byli praví andělé (cherubíni a serafíni byli vyobrazováni dokonce s několika páry křídel) více podobní „lidem“, což často nutilo překladatele textů, aby jim v popisu křídla přidávali. To se téměř určitě stalo ve výše uvedeném přikladu z druhé knihy Henochovy, která byla v raném období křesťanství přepisována hned několikrát.
 
S tímto na paměti jsem cítil, že věta popisující oblečení Strážců jako „opeření“, toho nakonec odhalila hodně. Zdá, se že se v tomto případě také překoukl písař, když tento příběh převáděl do psané formy. Když už ve svém popisu oběma „mužům“ přidal křídla, proč by se ještě namáhal s tím, aby vypisoval, že jejich oblečení bylo opeřené? Tato záměna křídel a opeřeného oděvu mohla být později ještě poupravena, aby Strážcům dodala patřičný andělský vzhled.

-pokračování-