Vulkán - desátá planeta...

Důsledky tohoto objevu jsou ohromující.

(1) Země je v nebezpečí četných srážek s kometami z přecházející periody, ale už v tomto století může dojít k průletu komet z nových rojů.
(2) První z nich může minout Zemi nebezpečně blízko okolo roku 2007.
(3) Vulkán je objekt blízký Zemi označený jako IRAS 1732+239.
(4) Obecně platí tvrzení na některých opomíjených webových stránkách naznačující, že uvnitř naší sluneční soustavy existuje hnědý trpaslík.
(5) Výpovědi kontaktérů o setkáních s mimozemšťany, kteří varují lidstvo před kometární hrozbou a hovoří o existenci druhého významného tělesa (temné hvězdy) uvnitř naší sluneční soustavy, jsou pravděpodobně platné.
(6) Neobvyklý postup, použitý k výpočtu oběžné dráhy tohoto hnědého trpaslíka za použití esoterické astrologie Avatarů a údajů z Dawn Of Mankind, je správný.

Pozadí

Orbitální sklon (43.993°) nové desáté planety,UB313 ( Xena ), signalizuje že může být oběžnicí hnědého trpaslíka. Astronomové Kenyon a Bromley říkají (Nature, 12/02/2004): „... důkazem existence cizích planetek může být pouze zjištění objektů, jejichž oběžné dráhy mají čtyřiceti nebo vícestupňový sklon k rovině ekliptiky.“

Kuiperův pás se rozprostírá asi od oběžné dráhy Neptuna (30 AJ) do asi 55 AJ. Objekty rozptýlené z disku, ležící za ním, jsou známé od roku 1999 (např. šest se sklony >30° a objekt CY118, objevený 1999, se sklonem 41°. také astronomové Morbidelli a Levison zvažovali, že 2000 CR105 může doprovázet „cizí hnědou trpasličí hvězdu“. Specificky:

Gladman s kolegy ukázal, že 2000 CR105 nemůže být běžným členem rozptýleného disku ... "

… střety s jinými hvězdami narušily oběžné dráhy některých transneptunských planetosimálních těles sluneční soustavy a
… došlo k zachycení extrasolárních planetosimál stažených od hvězd s menší hmotou, anebo hnědých trpaslíků při setkání se Sluncem.

Ze všech těchto mechanizmů, poskytují nejvíce vyhovující výsledky posledně jmenované, související s průchodem hvězd.

Zatímco všichni tito badatelé zvažovali, že hnědý trpaslík kolem našeho Slunce pouze procházel, tvrdíme, že (Vulkán) je trvalým členem naší sluneční soustavy.
Těleso XR190 má podobný sklon jako Vulkán (47°), avšak sleduje téměř kruhovou dráhu a je příliš daleko, aby se dostalo do přímého kontaktu s Neptunem, pohybujícím se mezi 52 a 62 AJ od Slunce. Jeho trajektorie je také příliš kruhová – a příliš úzká – než aby mohlo být vychýleno v důsledku procházející hvězdy ... dalším možným vysvětlením je, že Slunce má dvojče ... které by mohlo vyvolat takové odchylky aniž by byla vybuzena excentricita.

Oběžná dráha Vulkána byla poprvé rozpoznána v roce 1997 a přesné hodnoty získány roku 2002. Jeho hmotnost byla s konečnou platností přesně stanovena roku 2004. Jestliže se jedná o objekt číslo 1732+239, který zachytil satelit IRAS (Infra Red Astronomical Survey satelit), je jeho teoretická perioda 4972.1 27.4+/ - roku. Pokud jím není, trvá 4969.0 +/ - 11,5 roku.

.

Diagram 1. konfigurace Vulkána, Kuiperova pásu, kometárních rojů ve sluneční soustavě.

Schematický diagram 1 ilustruje způsob, jímž Vulkán stahuje tělesa z prostoru za Kuiperovým pásem na oběžné dráhy s rezonancí 3:2. Některé z těchto komet vznikají, když je Vulkán asi 444 AJ od Slunce, a pak padají do oblasti oběžných drah planet blízkých Slunci. Tříšť vznikající během obletu Slunce pak vytváří kometární roje. Jestliže Vulkán je citovaný objekt IRAS, je teoretická perioda kometárního roje 3312.7 +/ - 7.7 roku. Při průletu těchto rojů vnitřní sluneční soustavou, některé z těchto trosek nezřídka zasáhly Zemi, na níž vyvolaly výrazné klimatické změny.

Podporu údajům o teoretické orbitální periodě Vulkána 4969,0 +/ - 11.5 (2 sigma) roku (jestliže Vulkán je IRAS objekt 1732+239), anebo 4972,1 +/ - 27,4 (2 sigma) jestliže jím není, poskytují také geoklimatologická data. Zmíněná orbitální perioda kometárního roje je podle 38 měření geoklimatologických dat poněkud nepravidelná kvůli dopadů komet z chomáčů komet zjištěných jako roje A' & A, B' a B, objevujících se každých 3332,6 +/ - 119 let ... Průměrná perioda jejich výskytu, odvozená od všech známých kometárních rojů, je 3312,4 +/ - 113 let.

Z geoklimatologických dat tedy můžeme odhadnout jak periodický návrat kometárních rojů, tak i oběhy Vulkána.

Ve sluneční soustavě převládají rezonanční oběžné dráhy 3:2. Dokonce i Pluto, uzamčený do oběhové rezonance 3:2 s Neptunem, může být obří kometou. Přibližně čtvrtina známých transneptunských objektů je plutonská (rovněž v oběhové rezonanci 3:2 s Neptunem). Nacházejí se ve věnci při 39 AJ a mají orbitální sklony až 20°, zatímco většina dalších objektů Kuiperova pásu (KBO) je ještě dál od Slunce.

Udivujícím výsledkem čerstvých pozorování je poznatek, že i mnoho těchto odlehlých objektů je, nebo téměř je, v pohybové rezonanci 3:2 s Neptunem. To znamená, že dvakrát oběhnou kolem Slunce v době, za níž Neptun vykoná tři oběhy. Na stejné rezonanci je také Pluto. Abychom označili dynamickou podobnost těchto těles s Plutem, říkáme jim „Plutíci“.

Rezonance 3:2 Plutíky zřejmě stabilizuje vůči Neptunem vyvolávaným gravitačním poruchám. Objekty rezonující na eliptických drahách se tak mohou přiblížit až k dráze Neptuna, aniž by se někdy přiblížily k samotné planetě, protože tomu brání jejich perihélia (nejmenší vzdálenost od slunce). Je například dobře známo, že dráha Pluta kříží dráhu Neptuna, ale vždy se vyhne blízkému setkání. Tuto vlastnost sdílí také několik známých Plutíků (například 1993 SB, 1994 TB, 1995 QY9), což dále zvyšuje jejich dynamickou podobnost s Plutem.

Byl zkoumán vývoj trajektorií 32 Plutíků za posledních 100 miliónů let. Přitom byly dráhy třiceti dvou z nich, které jsou dnes ve střední pohybové rezonanci 3:2 s Neptunem, numericky sjednoceny s přesností na 108 let, až do budoucnosti. Bylo zjištěno, že čtrnáct z nich má nestabilní oběžné dráhy kvůli setkání s Neptunem nebo Plutem. Šest z osmnácti Plutíků se stabilními dráhami je v Kozaiově rezonanci nebo poblíž její separační zóny.

Také objekty zvané „Twotinos“ jsou v rezonanci 2:1 s Neptunem. Další transneptunské objekty (TNO), jiné než Plutíci, ale téměř v rezonanci s Neptunem, zahrnují jeden s rezonancí téměř 4:5, tři blízko rezonance 3:4, dva téměř na rezonanci 3:5, tři s rezonancí téměř 4:7, šest s rezonancí asi na 1:2 a sedm (jako 2002 TC302) téměř na rezonanci 2:5.

Objekty dynamicky analogické s Plutíky byly nalezeny i ve vnitřní sluneční soustavě. Země, Venuše a Mars, mají rezonanční asteroidy s dynamikou podobnou Neptunovým Plutíkům. Dokonce i dráha Merkuru zahrnuje rezonanční rotaci 3:2 (otočí se třikrát během dvou oběhů Slunce).

Objekt 2000 CR105 byl pozorován v období mezi 6.2.2000 a 14.2.2002. Je jedním z asi 19 objektů v rozptýleném disku, s aphelem mezi Vulkánovým perihelem (134 AJ) a aphelem (448 AJ). Aby ho bylo možné zahrnout, musela být rozšířena definice objektů rozptýleného disku. Údaje o periodách CR105, 2001 FP185 a 2002 GB332, jsou podobné modelu period kometárního roje a deltě údajů o impaktech, zjištěných podle geoklimatologických dat. Objekty 1999 DP8, a asi i 1999 CZ118, navíc jsou v nominální rezonanci 4:1 s Vulkánem. Viz tab. 1.

Astronomové prokázali, že obří planety ovlivňují oběžnou dráhu CR105 jen málo. Joviánské planety začínají na tyto objekty působit až tehdy, když se jejich perihélia přiblíží na vzdálenost orbitálního poloměru Neptuna. Je zde ovšem druhá síla, gravitace Vulkána, která působí jako „ovčácký pes“ seskupující fragmentovaná hejna slunečních komet s vysokými orbitálními sklony, když jsou blízko svých aphelů. V tom případě Vulkán prodlužuje nebo zkracuje doby orbitálních period těchto objektů, dokud se nevytvoří „souhra“ (souzvuk – rezonance). Toto rezonanční efekt působil tak dlouho, dokud obří planety nestáhly svůj orbitální sklon z dosahu Vulkánova vlivu.
 

Rozbor

Součinnost známých planet s obří kometou 2000 CR105 a Vulkánem byla zjištěna pomocí programu pro číslicové integrace LONGSHOT. Smyslem algoritmu LONGSHOT je rychle a přesně určit pozici slunečních těles (tedy planet a komet) během dlouhých časových období. Základním záměrem programu LONGSHOT je odvodit odchylky od Keplerových prvků charakterizujících trajektorie známých planet. Takto vygenerované astronomické tabulky (efemeridy) byly posléze porovnány s odkazem 34 Quinnova modelu pro Pluto, a bylo zjištěno, že jeho dráha je už 2,7 miliónu let takřka stejná.

Numerický integrátor LONGSHOT běžel v případě CR105 s časovými přírůstky po 25 dnech s Vulkánem nebo bez něj. Zahrnuto bylo Slunce, joviánské planety a další tělesa se souboru nabídky planet a komet. Při použití těchto těles nevykazoval software žádnou další senzibilitu v kratších časových intervalech.
Program vypočítal ústřední osy a tyto hodnoty pak byly extrahovány a převedeny na orbitální periody. Tyto byly poté zprůměrovány na časové rozpětí odpovídající dvěma orbitálním periodám Vulkána. Za přítomnosti Vulkána byly kromě toho prověřeny i dva extrémní průběhy orbitálních období CR105.

Nekorigovaná (na vliv joviánských planet) orbitální perioda 2000 CR105, asi 3366.6545 +/ - 19.53 (1 sigma) let, má blízko k očekávané periodě předpokládaného výskytu kometárního roje s rezonanci 3:2 vůči periodě Vulkána. Pro ostatní objekty na rezonančních oběžných drahách v rozptýleném disku nejsou podrobná data jako pro CR105 po ruce. Simulace pomocí číslicové integrace ukazuje, že dráha CR105, stejně jako dráha Vulkána, bývala vysoce nakloněná, ale nyní je „zalomená“ dolů na menší sklon. Oběžná dráha CR105 ji nikdy nezanesla blízko k známým tělesům sluneční soustavy, zejména ne k prvním osmi planetám. Simulace signalizuje, že dráhu CR105 během možná dvou oběhů Vulkána, anebo tří jejích oběhů, patrně mírně modifikovaly joviánské planety. Zalomení dráhy se utvářelo (v přítomnosti Vulkána) po +/ - 2,7 miliónu let, sklon se příslušně měnil až na 65,2°/53° a bude pokračovat až k nejnižším sklonu 15,2°, k němuž dospěje asi za 417 522 let. Její předchozí inklinace, přes 53°, tedy začala v nepřetržité rezonanci s periodou Vulkána zanikat před 2,21 milióny let (od počátku pleistocénu) a svou téměř kruhovou oběžnou dráhu ( e= 0,488) zaujala před 1,93 milióny let. Simulace drah za +/ - 2,7 miliónu let bez použití dat Vulkána naproti tomu vykázala jen nepatrné změny orbitálního sklonu.

Průměrná oběžná dráha CR105 (Tab. 2) byla modelovaná s vlivem Vulkána, joviánských planet a Slunce. Využívá dat získaných satelity IRAS pro objekt 1732+239.

Během miniprůzkumu IRAS bylo z celkového počtu 8709 objektů vybráno a analyzováno devět zdrojů podobných zářícím bodům, které neměly v rozmanitých katalozích nestelárních objektů žádné protějšky. Byly po celé dny mnohokrát skenovány při vícero obletech satelitů a charakterizovány jako body zářící ve vzdálené, zato jen mdlé v blízké oblasti infračerveného spektra. Nejevily se jako nějaký shluk poblíž ekliptické anebo galaktické roviny a byly roztroušeny po maličké zkoumané oblasti.

Data objektu IRAS, který je, jak věříme, Vulkán, vedou k orbitální periodě 4969 let. Vyhodnocen byl i další nový objekt, CR105, jehož násobkem 3/2 vypočtená průměrná orbitální perioda činí 4979 let. Oba obdobné průběhy, zachycené na tab. 3, jsou vypočteny jen s joviánskými planetami a Sluncem, bez ovlivňování Vulkánem.

První průběh zaznamenaný v tab. 2 pokrývá dvě teoretická období Vulkána, zpětně od současnosti (9938 let). Druhý průběh pokrývá stejné časové rozpětí, ale se začátkem o tisíc let dříve. Rozdíl v případě s a bez Vulkána je 2,64 takže průměrnou periodu CR105 během dvou oběhů Vulkána, 3/2 X 3312,7 = 9938 (čili 3/2 X 3319,34 = 9958) let, věrně zobrazuje pouze prvý proces. V posledních deseti tisíci letech ovlivňoval Vulkán periodu CR105 pouze po 2,64 roku.

Podle Quinnových údajů pro poslední 3 milióny let, byl zkoumán rezonanční činitel 3:2 orbitální periody Neptuna ve vztahu k Plutu a z osmi vzorků získána střední hodnota 1,49736 +/ - 0,00561. Obdobná hodnota vyplynula z porovnání teoretické periody Vulkána (4969 let) s periodou CR105 za předchozích 1,46 miliónu let (což je poněkud choulostivé, protože astronomické modely málokdy sahají tak daleko) a z deseti vzorků byla získána hodnota 1,49776 +/ - 0,00896.

Pak byla perioda Vulkána podle hodnoty 3319,34 let nastavena na 4979 let a zjištěn obdobný výsledek 1,50091 +/ - 0,01020 . Poslední dva výsledky odpovídají průměrné periodě CR105 – 3317,63 respektive 3317,31 let. Vulkán tedy v průběhu 1,46 miliónu let ovlivňoval průměrnou periodu CR105 jen šest měsíců až jeden rok.

Jestliže je Vulkán objekt IRAS je jeho teoretická perioda 4969,0 +/ - 11,5 let. Pokud jím není je to 4972.1 +/ - 27,4 let. Jestliže Vulkán je objektem IRAS, měly by se odpovídající teoretické periody kometárních rojů opakovat každých 3312,7 +/ - 7,7 roku, anebo 3314 +/ - 18,3 let jestliže jím není. Průměrná perioda CR105, 3319,3 +/ - 20 let (1 sigma), se od těchto korespondujících hodnot liší jen o 6,6 resp. 4,6 roku, takže v obou případech leží v mezích chybové hranice. Jelikož hodnota teoretické chybové hranice Vulkánu je 2 sigma, nemůžeme rozhodnout, zda tento objekt IRAS je samotný Vulkán. Ale údaj 3319,34 roku leží podezřele blízko u teoretické hodnoty odvozené z dat poskytnutých o IRAS 1732+239. V tom případě Vulkán musí být velmi blízko u tohoto objektu.

Dopady komet vybudí sopečnou činnost a předpokladatelné klimatické odezvy. Byla rozpoznána dvě období zvýšené sopečné činnosti, datovaná do let 7810 a 7910 př.n.l. To koresponduje s průchodem kometárního roje B z dvou předchozích oběhů Vulkána. Promítneme-li si zde zjištěnou hodnotu 9958 let (dvě periody Vulkána) dopředu, měla by být data příštích srážek 2048 a 2148 n.l. První z letopočtů má blízko k datu impaktu prorokovaného v biblickém kódu (2044 - 45), který má vytvořit šedesátimílový kráter v Kanadě a další, menší, v Ohiu.

NACHÁZÍ SE OBJEKT IRAS 1732+239 BLÍZKO VULKÁNA?

Nepřímé důkazy.

New Science And Invention Encyclopedia vysvětluje jak Pioneer pátral po planetě X a „mrtvé hvězdě“. Tato encyklopedie v kapitole o kosmických sondách uvádí, že dráhy obou sond Pioneer sloužily k „triangulaci gravitačních efektů“. Je zde znázorněna Země, Slunce, mrtvá hvězda (ve vzdálenosti 50 miliard mil, čili 538 AJ) a desátá planeta (vzdálená 4,7 miliardy mil, tedy 50 AJ). Hvězdná mapa Hillových (19. září 1961) a pozdější výpověď jednoho z kontaktérů (z 6. října 1974) zřetelně ukazuje neviditelného společníka Slunce. Naneštěstí se ukázalo, že mrtvá hvězda leží přímo ve směru letu sondy Pioneer 11.

Oficiální příběh obou sond Pioneer má několik zajímavých „trhlin“. Například nedokončené šetření k objasnění tzv. anomálie Pioneer - (působení neznámého gravitačního efektu)

Začalo to pátráním po planetě X. Když sonda Pioneer 10 roku 1979 splnila primární úkol a stala se prvním pozemským kosmickým plavidlem, které zkoumalo Jupiter, byla na cestě z naší sluneční soustavy směrem k hvězdě Aldebaran – cíli, k němuž by měla dorazit asi za dva milióny let.

V této fázi cesty ven se Pioneer 10 stal znamenitým partnerem v experimentu s nebeskou mechanikou. Při pozorném monitorování jeho trajektorie mohli vědci odhalit nějaký neočekávaný gravitační tah, který by mohl prozradit existenci dlouho předpokládané planety X. Úvahy vyplývající převážně z pozorování nevysvětlených poruch v dráze Uranu a Neptuna vedly několik astronomů dvacátého století k úvahám o možné existenci nějakého dosud neobjeveného světa za okrajem známé oblasti sluneční soustavy. Povinnost pátrat v parametrech rádiového signálu sond Pioneer 10 a 11 po jakémkoli náznaku existence planety X na sebe vzal zkušený vědec z JPL, John D. Anderson. Jeho úsilí však vyšlo naprázdno. John a jeho tým v Jet Propulsion Laboratory z tohoto i jiných důvodů dospěli k přesvědčení, že šance na objevení 10. planety jsou mizivé, což také oznámili v The Planetary Report; vydání květen – červen 1979. Jenže, John a jeho tým začal počátkem roku 1980 pozorovat známky čehosi docela zvláštního a úplně neočekávaného.

„Během pátrání po planetě X jsme náhle zpozorovali, že údaje o dráze letu nějak nezapadají do stávající šablony slunečního systému. Vykazovaly odchylky v rychlosti, v tomto případě jakousi ´zpětnou akceleraci´. Nevypadalo to ovšem na žádné očekávané silové působení planety X a nemohli jsme si to hned vysvětlit. Když teoretické modely nezapadají do experimentálních dat, je standardní vědeckou praxí zjistit důvod proč se věci nechovají, jak by měly. Proto jsme spustili program sloužící důkladnému studiu této anomálie.“

Na vzdálené sondy působila neznámá síla

Problém byl v tom, že oba Pioneery zpomalovaly rychleji než by měly.

Zpočátku padaly návrhy, že je to kvůli drobounké netěsnosti, jíž navenek prosakoval plyn, nebo že je stahuje s kursu gravitace jakéhosi neviditelného objektu v sluneční soustavě.

Jenže Pioneer 11 byl na protilehlé straně sluneční soustavy! Vzdálenost mezi ním a Pioneerem 10 byla okolo 22 miliard km. To znamenalo, že gravitační působení neviditelného tělesa je ze hry.

Jiní považovali celou věc za příliš fantastickou a argumentovali tím, že jestli tato anomálie skutečně poukazuje na nutnost změn v našem chápání gravitace, musela by se projevovat i na oběžných drahách planet obíhajících blíže k Slunci – což zjevně není ten případ.

Nevysvětlený pohyb se projevoval u trojice kosmických lodí

LOS ALAMOS, 24. září 1998 – tým planetárních vědců a fyziků rozpoznal malé, nevysvětlené změny rychlosti směrem k Slunci u sond Pioneer 10, Pioneer 11 a kosmické lodě Odysseus.

Pioneer 10 byl oficiálně sledován až do března 1997, kdy byl asi šest miliard mil (64 AJ) od Slunce. (Pioneer 10 dosud vysílá, a příležitostně poskytne výzkumnému týmu další rádiová data upotřebitelná k dalším výpočtům rychlosti podle Dopplerova efektu.)

Pioneer 11 vyslal kvůli výpadku vysílače poslední použitelný rádiový signál v říjnu 1990, když byl necelé tři miliardy mil od Slunce (asi 32 AJ, poblíž perihélia Pluta). Odysseus byl sledován během svého přemetu přes ekliptiku na cestě kolem slunečních pólů.

Spolehlivou a seriózní Los Alamos National Laboratory řídí Kalifornská univerzita pro americké Ministerstvo energetiky.

Problém s gravitací: nová mise zkoumá podivnou hádanku

To vše ponechává otevřené ohromující možnosti, který by nás mohly donutit k hromadnému přetisku učebnic fyziky:

– naše sondy tahá neviditelná temná hmota
– nevelké síly jimž nerozumíme přicházejí z jiné dimenze
– gravitace funguje jinak, než si myslíme.

Údaje z kosmických lodí Galileo a Odysseus naznačují, že se zvláštní anomálie zmocnila i jich. Jenže „nebyly dostatečně daleko od Slunce – dominantního zdroje gravitace ve sluneční soustavě – aby z šumu v datech bylo možné solidně odlišit nějaký možný rozpor,“ konstatoval Turyshev. Galileo se nakonec roztříštil o Jupiter a Odysseus nikdy nepoletí dále, než je dnes.

Může být, že oba Pioneery a kosmické sondy Voyager byly vypuštěny hlavně za účelem najít a studovat mrtvou hvězdu? Podívejte se na obrázek 3 (a do Sitchinovy knihy GENESIS REVISITED). Jestliže jde o objekt IRAS 1732+239, nebo těleso velmi blízko něj, byly nejprve vypuštěny sondy Pioneer, aby zjistily její jmenovitou rektascensi (RA), a jakmile byla lokalizována následovaly Voyagery k zjištění její deklinace.

Povšimněte si, že sondy Voyager (vypuštěné v roce 1977) "klamrují" pozici „mrtvé hvězdy“ zjištěné sondami Pioneer (v letech 1972 - 73). Viz tab. 3. Její hmotnost a pozici definují doby průchodů kometárních rojů.
 

Prohlášení, že učebnice fyziky musí být přepsány kvůli změnám gravitace je přehnané. Argument, že taková „změna“ gravitace by ovlivnila všechny známé planety je naproti tomu rozumný, protože vysílač Pioneera 11 „se pokazil“ až když dosáhl Plutova perigea (30 AJ) a Pioneer 10 už byl ve vzdálenosti Plutova aphelu (50 AJ). Kdyby se jakkoli změnila gravitace, bylo by to patrné na oběžné dráze Pluta (a asi i Neptuna).

Zdá se, že jak Pioneery tak i kosmické sondy Voyager byly vypuštěny aby hledaly velkou planetu nebo malého hnědého trpaslíka (mrtvou hvězdu) obíhající naše Slunce.

Objekt se v roce 1977 patrně nacházel mezi 253° a 288° heliocentrické délky. Oba Pioneery byly prakticky v rovině ekliptiky. Pak byly vypuštěny Voyagery k přesnému určení heliocentrické deklinace a masy hnědého trpaslíka.

Temnou hvězdu (Vulkána) pravděpodobně našel i satelit IRAS, vypuštěný v roce 1982. Podle původních oznámení, je jí pravděpodobně IRAS objekt číslo 1732+239. Astronomové z IRAS museli jásat. Původní odhad 50 miliard mil vyplývá ze standardní dynamické astronomie, vycházející ze statistiky hvězd procházejících okolo v průběhu existence naší sluneční soustavy. Van Flandern (v Dark Matter, Missing Planets & New Comets', str. 313 a str. 335 - 36) odhaduje, že statisticky vzato se v tomto období několik procházejících hvězd mohlo přiblížit až na čtyřicetinásobek vzdálenosti Pluta od Slunce (2000 AJ). To by mohlo odchýlit možné nejzazší planety, obíhající Slunce v deset až čtyřicetkrát větší vzdálenosti než Pluto, na trajektorie křížící dráhy ostatních planet. Nakonec byly vlivem joviánských planet opět vypuzeny ze sluneční soustavy. Vulkán se od Slunce nikdy nevzdálí více, než na 450 AJ (41,9 miliardy mil), což je asi devítinásobek největší vzdálenosti Pluta od Slunce.

Jásot astronomů kolem projektu IRAS překypěl až do sdělovacích prostředků, které oznámily následující.

– Bylo objeveno tajemné nebeské těleso přibližně stejně velké jako Jupiter [1]
– Ve věci kamufláže okolo planety X – 12. planety [2]
– 31. prosince 1983 ve Washington Post a 30. ledna 1983 v New York Times byl na titulních stranách článek: Bylo objeveno tajemné nebeské těleso; US News World Report 10. září 1984 psal: Je tam venku skutečně planeta X? [3]
– Planeta X [4]

Byly údajně prozkoumány všechny infračervené zdroje IRAS a jejich původ objasněn, včetně toho který favorizujeme jako Vulkán (IRAS Object 1732+239). Astronomové z týmu IRAS sice tvrdili, že IRAS desátou planetu neobjevil, ale povšimněte si, že u žádného z objektů zjištěných IRAS nebyl prověřen úhlový pohyb, charakteristický pro pohybující se planetu nebo hnědou trpasličí hvězdu obíhající v naší sluneční soustavě. Přiznání přítomnosti hnědého trpaslíka by totiž znamenalo připustit potenciální 3:2 rezonanci kometárního roje s jeho periodicitou, jak je pravděpodobné u 40% systémů dvojhvězd v našem sousedství.

Na základě prozkoumání dostupných zpráv, se zdá být jasné, že astronomové pátrali jak po planetě X tak i po Vulkánu coby hnědém trpaslíku už od počátku osmdesátých let.

Specificky:

Astronomy: Pátrání po desáté planetě – prosinec 1981

Astronomové z U S Naval Observatory (USNO) použili výkonného počítače k identifikaci nejvhodnějších cílových oblastí, brzy bude následovat pátrání pomocí teleskopů.

... Van Flandern soudí, že desátá planeta s masou něco mezi dvěma až pěti zemskými se nalézá 50 až 100 astronomických jednotek od Slunce (astronomickou jednotkou je myšlena střední vzdálenost Země od Slunce). Jeho tým se rovněž domnívá že, rovina oběžné dráhy dosud neobjeveného tělesa je nakloněná vzhledem k většině ostatních planet obdobně jako Plutova a jeho dráha kolem Slunce je vysoce eliptická. Dráha UB313, nové „desáté planety“, se rozprostírá v rozmezí mezi 38,2 až 97,6 astronomickými jednotami. Tato dráha je vysoce eliptická, s výstředností 0,4378 při velkém sklonu k ekliptice (při 43,9930).

New York Times - 19. června 1982

Dvojice amerických kosmických plavidel může vědcům pomoci prozkoumat něco, co by mohlo být buď 10. planetou, anebo obrovským objektem vzdáleným miliardy mil od Země, sdělil ve čtvrtek Národní Úřad pro letectví a kosmonautiku.

Vědci z kosmické agentury Ames Research Center uvedli, že dvojice kosmických lodí, Pioneer 10 a 11, které jsou v kosmu dále, než jakýkoliv jiný, člověkem vyrobený objekt, by mohly rozšířit poznatky o podivném objektu, o němž se soudí, že leží daleko za nejvzdálenějšími známými planetami sluneční soustavy. Kosmická agentura sdělila, že trvalé nepravidelnosti v dráhách Uranu a Neptuna „naznačují, že tam skutečně jakýsi neznámý objekt je“, přičemž rozlišení oč se jedná závisí na jeho vzdálenosti. Kdyby to byla planeta, mohla by být asi pět miliard mil za vnějším orbitálním prstencem známých planet, uvádí kosmická agentura. Jestliže je to objekt typu temné hvězdy, může být až 50 miliard mil za známými planetami a jestliže to je černá díra, byla by vzdálená 100 miliard mil.

Vulkán (hnědá trpasličí hvězda, společník našeho Slunce) prošel aphelem roku 1970 ve vzdálenosti asi 448 AJ, čili 42 miliard mil.

Newsweek, 28. června 1982: Má Slunce temného společníka?

Podle Johna Andersona z JPL v Pasadeně podivínské chování sond naznačuje, že Slunce má miliardy mil daleko neviditelného společníka, temnou hvězdu, která je s ním gravitačně svázána. ... Druhá hvězda by ovlivňovala všechny vnější planety, nejen Uran a Neptuna, říká Thomas Van Flandern z U.S Naval Observatory. ... Kvůli vyřešení tohoto problému NASA sleduje planetární sondy Pioneer 10 a 11, letícími temnými dálavami sluneční soustavy opačnými směry od Slunce k vnějším planetám (?) za Neptunem.

Astronomie hledá 10. planetu - říjen 1982

Nabízejí se tři možnosti: Zaprvé, tento objekt by mohl být planetou, ale každý dostatečně velký objekt, který je tak blízko aby ovlivnil trajektorie Uranu a Neptuna, by měl být už dávno zpozorován. Pátrači by takovou planetu mohli přehlédnout jen tehdy, kdyby byla neobvykle temná, anebo měla nějakou zvláštní oběžnou dráhu. ...

Dráha Vulkána má neobvykle velký sklon k ekliptice (při 48.44° +3°/ - 9°) takže může unikat odhalení.

New York Times - 30. ledna 1983

Nedávné výpočty US Naval Observatory potvrdily orbitální odchylky vykazované Uranem a Neptunem. Dr. Thomas C. Van Flandern a jeho kolega, Dr. Richard Harrington, vypočítali, že 10. planeta by měla být dva až pětkrát větší než Země a pohybovat se po vysoce eliptické dráze asi 5 miliard mil za dráhou Pluta.

Nově objevená (a zatajená) desátá planeta je na vysoce eliptické dráze s excentricitou 0,4378 v prostoru mezi 3,5 až 9,1 miliardy mil od Slunce.

Washington Post, 30. prosince 1983; strana A1: Bylo objeveno tajemné nebeské těleso, možná tak velké jako Jupiter

Tento objekt je pro astronomy tak nevyzpytatelný, že nikdo neví, zda to je planeta nebo obrovská kometa či blízká „prahvězda“ která nikdy nebyla dost žhavá aby se stala hvězdou. Nebo také vzdálená galaxie, tak mladá, že je dosud v procesu formování svých prvních hvězd nebo galaxie zahalená v prachu, jímž neprochází světlo jejích hvězd. Podivný objekt byl po dvakrát pozorován infračerveným satelitem, který skenoval severní oblohu od posledního ledna až do listopadu, než mu došlo chladící helium, umožňující jeho teleskopu pozorovat i ta nejchladnější nebeská tělesa. Při druhém pozorování, k němuž došlo šest měsíců po prvním se potvrdilo, že se tajemný objekt mezitím nepohnul z místa na obloze poblíž západního okraje souhvězdí Orion. „To nevypadá jako příchozí pošta,“ míní Neugebauer z CalTech. „Snažím se ze sebe spláchnout tuto představu takovým množstvím studené vody, jak jen mohu.“ „Ale co to jenom je? Co když to je tak velké jako Jupiter, a tak blízko u Slunce, že by to bylo součástí sluneční soustavy? Případně by to mohla být 10. planeta, kterou astronomové dosud marně hledali. Také by to mohla být Jupiteru podobná hvězda která před věky začínala být hvězdou ale nikdy nedosáhla takové teploty jako Slunce aby se mohla rozzářit.“

(tamtéž) Včera byla v některých novinách nesprávně udána vzdálenost podivného objektu v kosmu od Země. Správné číslo je 50 miliard mil.

Vulkán je společník našeho Slunce, nerozsvícená hnědá trpasličí hvězda, která pomáhala Slunci při formování planet.

US News World Report, 10. září 1984: Je tam venku opravdu planeta X?

Loňského roku odhalil infračervený astronomický satelit (IRAS), obíhající po polární trajektorii 560 mil od Země, tepelné záření nějakého objektu vzdáleného asi 50 miliard mil od Slunce, který je nyní podmětem intenzivních spekulací. „Vše, co k tomu mohu říct je, že ještě nevíme, co to je,“ říká ředitel Palomar Observatory při Kalifornském technologickém institutu, Gerry Neugesbeuer. Vědci doufají, že k lokalizaci neznámého tělesa mohou posloužit jednosměrné dráhy sond Pioneer 10 a 11.

Zdá se, že jak infračervené astronomické satelity (IRAS) tak i kosmické sondy Pioneer 10 & 11 byly vypuštěny aby vypátraly Vulkán. Předpokládá se, že Vulkán má magnitudu mezi 20,5 až 21,1, tedy stejnou jako mnohé objekty nalezené pomocí IRAS. Hubblův kosmický teleskop mohl pozoroval i mdlé objekty s magnitudou 29 - 30. Vypuštění Hubble (plánované okolo roku 1986) bylo pozdrženo, aby bylo zajištěno jeho spolehlivé umístění.

Vulkán (IRAS Object 1732+239) musí v infračerveném spektru vyčnívat „jako zanícený palec“. Poznatek, že většina dvojhvězd se navzájem obíhá po eliptických dráhách patří k základním astronomickým znalostem. Ale už méně známý je fakt, že některé z těchto oběžných drah spolu s binárním partnerem vytvářejí kometární rezonanci 3:2.

Tři nebo čtyři z nám nejbližších deseti systémů dvojhvězd vykazují právě takové rezonance. Každý astronom znalý nebeské mechaniky by si měl být této možnosti vědom. Takže přítomnost „mrtvé hvězdy“ v naší sluneční soustavě (diagram 2) znamená nominální 40% šanci, že vnitřní planety naší sluneční soustavy jsou občas cílem bombardování kometárními roji na rezonujících oběžných drahách, přesně tak, jak se zdá naznačovat Crop Circle T367. Rozjásaný tým IRAS si zpočátku asi vůbec neuvědomil, že objekt, který se tak snažili najít, by mohl tuto hrozbu Zemi potvrdit.

Většina dvojhvězd blízkých systémů je tak blízko u sebe, že by z nich komety na rezonančních drahách byly různými způsoby rychle vymeteny. Avšak v našem případě vtahuje „mrtvá hvězda“ Vulkán tělesa z Kuiperova pásu dovnitř sluneční soustavy. Tato tělesa se při obletech kolem Slunce časem rozpadají a tvoří se kometární roje. Tyto trosky zde pak krouží až několik miliónů let. Některé z nich dopadají na Zemi kde vyvolávají obrovské přírodní katastrofy.

Astronomové začínají tušit, že některé objekty v Kuiperově pásu jsou planetami jiné hvězdy. Viz Scénáře původu trajektorií transneptunských objektů 2000 CR105 a 2003 VB12 (Scenarios for the Origin of the Orbits of the Trans – Neptunian Objects 2000 CR105 and 2003 VB12)

O model setkání hvězd jako je naše Slunce a hnědý trpaslík jsme se už pokusili.

Počítačový model ukazuje, že ze sféry procházející hvězdy mohou být staženy tisíce, možná milióny cizích těles . ... V průběhu simulací zachytilo Slunce až třetinu objektů takové hvězdy a přidalo je do Kuiperova pásu. Modely nabízejí až 10% šanci, že například Sedna byla ve skutečnosti zachycena během jednoho z takových míjení. „Není vyloučeno, že část objektů v naší sluneční soustavě se ve skutečnosti vytvořila u jiné hvězdy,“ říká Kenyon.

Kenyon, Bromley a další astronomové budou pokračovat v pátrání po objektech s vysoce skloněnými trajektoriemi. Jelikož dráhy skloněné více než 40° mají pouze zachycené objekty, jejich detekce by potvrdila přítomnost cizích objektů v naší sluneční soustavě.

Možnou příčinou utajení existence nové „desáté“ planety (2003 UB313) je její orbitální sklon (44°).

„Ví se, že v roce 2003 bylo objeveno těleso označené 2003 UB313. Proč se teď uvádí, že bylo spatřeno až ´v lednu´, což implikuje, že k objevu došlo až roku 2005?“
„Doufali jsme, že to udržíme déle v tajnosti ale zabezpečenou webovou stránku obsahující podrobnosti o objevu nedávno prolomil hacker, který vyhrožoval zveřejněním těchto informací.

„Pro Browna, bylo toto odhalení jen zčásti uspokojující. Před pěti a půl lety se totiž vsadil s kolegyní, astronomkou Sabine Airieau, o pět lahví dobrého šampaňského, že najde do konce loňského roku v Kuiperově pásu objekt větší než Pluto. V prosinci uznal porážku, koupil šampaňské a poslal jí ho. A pak, 8. ledna spatřil 2003 UB313.“

Samozřejmě, že nám říkají, že nepředpokládali nález nějaké planety s tak vysokými orbitálními odchylkami.

„Tento objekt má obrovskou inklinaci 45° vůči hlavní rovině sluneční soustavy, kde obíhá většina ostatních planet. Z tohoto důvodu unikal odhalení. Až dosud se tam nikdo nedíval,“ řekl Brown. Mohli samozřejmě náhodou objevit Vulkána, jehož předpovězený orbitální sklon je asi v rozsahu 40 až 52°.

„Doufali jsme, že budeme moci pečlivě vyhodnotit všechna data, než objev planety oznámíme, ale byli jsme to donuceni udělat už v pátek večer kvůli úniku informací,“ řekl Brown. „Někdo se dostal na naši webovou stránku,“ řekl „a chtěl to [údaje] zveřejnit.“

Ve věci chvatného ohlášení a zprávě o „vloupání“ jistě existuje i skutečný příběh…

Je tady někdo, koho existence velké planety v prostoru za okrajem naší vnější sluneční soustavy zneklidňuje? Dobrá, zeptejme se tedy takto: Mohla by za Neptunem být nějaká velká planeta?

Kometa obíhající v nejvzdálenějších oblastech naší sluneční soustavy má trajektorii, kterou podle předpokladu astronomů nemohla nabýt působením gravitačních sil, které podle jejich očekávání určují dráhy těles v těchto oblastech. Cosi očividně způsobilo, že létá po oběžné dráze, která se liší od předvídatelné.

Tato kometa (2000 CR105) objevená v únoru 2000 je poměrně velká (má průměr přes 400 km) a má vysoce eliptickou oběžnou dráhu. Momentálně je 53 AJ daleko od Slunce. Nedávná pozorování ukázala, že její dráha je mnohem protáhlejší, než bylo vypočítáno. Přední astronomové tuší, že na ni působil jakýsi jiný, velký gravitační vliv, který se asi projevuje dodnes. ... Stejný tým také naznačuje, že nepředpokládanou odchylku 2000 CR105 mohla způsobit „rezidentní planeta o velikosti něco mezi Měsícem a Marsem“, která se utvořila ve vnější oblasti, daleko za oběžnou dráhou Pluta, asi 10 miliard kilometrů od Slunce.

Při průchodu ekliptikou byla náhodně objevena XR190 (47°).

„To znamená, že zřejmě zůstává neobjeveno mnohem více podobných objektů s takto nakloněnou oběžnou dráhou, protože většina pozorovatelů se po nich vůbec nedívá...“ říká Levison v New Scientist. Odvážil se vyjádřit i jiné pravděpodobné vysvětlení – že Slunce má asi dvojče, a že se obě hvězdy pohybují vůči sobě po kruhových oběžných drahách. „To by mohlo narušovat sklony bez vybuzení excentricity,“ říká. „Avšak, tato představa vytváří mnohem více problémů než řeší.“ To jistě!

Pro nedávného obsáhlého a nakonec úspěšného pátrání po hnědém trpaslíku v naší sluneční soustavě existují, zdá se, pevné důkazy. Vypadá to tak, že k vypuštění kosmických sond Pioneer & Voyager, satelitů programu IRAS (infračervený astronomický průzkum) a dokonce i kosmického teleskopu Hubble mohlo dojít v rámci tohoto úsilí.

„Zpětný tah“ na Pioneer 10 vyvíjela gravitační síla hnědého trpaslíka, protože byl v téměř přímé opozici k objektu IRAS 1732+239. Rádio sondy Pioneer 11 příhodně odumřelo v březnu 1997 a Voyager nedodal žádné zprávy o nějakých „gravitačních odchylkách“ (neboť pomocné raketové motory Voyagera měření tak slabých efektů příhodně vylučují). Systém IRAS by téměř jistě vypíchl infračervený podpis hnědého trpaslíka, kdyby byl vzdálený méně než 50 miliard mil. Vulkán je podle odhadu ve vzdálenosti asi 42 miliard mil, ale neexistuje důkaz, že jím je objekt IRAS 1732+239. Také Hubble mohl snadno vystopovat objekt 21 velikosti, protože může detekovat i slabší objekty s magnitudou 30. Motiv pro potlačení výsledků tohoto průzkumu spočívá v poznatku, že hnědý trpaslík s 40% pravděpodobností vytváří při 3:2 oběhové rezonanci kometární roje ohrožující Zemi.

JE OBJEKT IRAS Č. 1732+239 BLÍZKO VULKÁNA?

Astronomické důkazy

Nápadné souvislosti mezi orbitální periodou komety 2000 CR105 a předvídaných, Vulkánem při 3:2 rezonanci generovaných kometárních rojů, dovoluje výpočet míry určující s jakou pravděpodobností spolu tyto věci souvisí. Zde jsme předpokládali Gaussiánskou distribuci a k vymezení příslušných období použili dvou navzájem nezávislých metod.

Tato orbitální období jsou:

1.) 3319,34 [nebo s uvažovanou chybou 3321,1] +/ - 19,5 let (1 sigma) podle standardních astronomických technik.
2.) 3312,7 +/ - 7,7 let (2 sigma: Teoretická rezonanční orbitální perioda 3:2 určená za použití údajů IRAS.
3.) 3314,7 +/ - 18,3 let (2 sigma): Teoretická rezonanční orbitální perioda 3:2 určená BEZ použití údajů IRAS, ale s omezením oběhů Vulkána podle Dawn Of Mankind.

Pravděpodobnost Pr(a,b), že oba parametry, Pa a Pb, (pokaždé s chybou jedno sigma) charakterizují stejnou ,ale nezávisle měřenou fyzikální entitu, vzájemně souvisí může být určeno z kumulativního normálu distribuční funkce F(x) kde:

x = absolutní hodnota (Pa - Pb)/Sigmaa2 + Sigmab2)1/2

Pak

Pr(a,b) = 2[1 - F(x)]

Bereme v úvahu případ určující pravděpodobnost Pr, že orbitální perioda (CR105, IRAS) souvisí s teoretickou rezonanční orbitální periodou 3:2 určenou za použití údajů IRAS. Nicméně pro PCR105 zde jsou dvě odlišné hodnoty v závislosti na tom, zda jsou střední hodnoty vypočteny z dvou průměrů 3366 let Vulkána, anebo z průměru dvou nejzazších hodnot [+/ - 19,5 roku ].

Čili

x = absolutní hodnota (PCR105 - PIRAS)/SigmaCR1052 + SigmaIRAS2)1/2

x = absolutní hodnota z (3319,3 [anebo 3321,1] – 3312,7)/9,52 + 3,852)1/2 = 6,6/19,88 = 0,3320 [anebo 0,4225]

Pr(CR105, IRAS) = 2[1 - F(x)] = 2 - 0,6300) = 0,74 [anebo 0,67] (74% anebo [67%])

Podobně, pravděpodobnost Pr(CR105, BEZ IRAS), kdy orbitální perioda CR105 souvisí s teoretickou rezonanční orbitální periodou 3:2 BEZ použití údajů IRAS, ale za použití časových údajů z Dawn Of Mankind, okolo 55 950 +/ - 500 BC, je:

x = absolutní hodnota (3319,3 [anebo 3321,1] – 3314,7)/9,52 + 9,152)1/2 = 4,6/21,54 = 0.2136 [anebo 0,2971]

Pr(CR105, BEZ IRAS) = 2[1 - F(x)] = 2 - 0.5843) = 0.83 anebo [0.77] (83% anebo [77%])

Pr(IRAS, BEZ IRAS) – kometární rezonanční perioda je stejná, jestliže je vypočtena s použitím údajů IRAS, anebo pozice Vulkána limitovaná údaji podle Dawn Of Mankind, která lze vypočíst. Protože tyhle výpočty nejsou úplně nezávislé, může být tato hodnota sporná.

x = absolutní hodnota (3314,7 – 3312,7)/0,852 + 9,152)1/2 = 2,0/9,269 = 0,2158

Pr(IRAS,BEZ IRAS) = 2[1 - F(x)] = 2 - 0.5855) = 0.83 (83%)

IMPLIKACE PERIODY KOMETY CR105

Pr(CR105, BEZ IRAS) naznačuje šanci 5 [3] k 6 [4], že perioda komety CR105 je v 3:2 rezonanci s teoretickou periodou Vulkána, čili potvrzuje, co bylo odvozeno později, specificky:

– souvislost se značným geomagnetickým tahem v roce 1970, kdy Vulkán procházel aphelem.
– použití astrologie z obou ztělesnění, Krista a Buddhy, vypočtené u příležitosti jejich objevení.
– astrologický předpoklad, že Vulkán sužoval lidstvo v jeho počátcích; Dawn Of Mankind.

Implikace předpokladu, že perioda velké komety CR105 je s teoretickou periodou Vulkána ve vztahu 3:2 jsou vratké. Každá Pr(a,b) > 0,4 ovšem znamená, že dvě fyzikální veličiny spolu efektivně souvisí. Pr(IRAS, BEZ IRAS) a Pr(CR105, BEZ IRAS) jsou asi stejné a obě mnohem větší než 0,4. Větší hodnota Pr(CR105, BEZ IRAS) signalizuje, že podrobná metoda použitá k odvození teoretické periody Vulkána je rovněž platná. Potvrzené položky (použité v odvození) výslovně zahrnují:

1. ASTROMETRICKOU teorii formování planet poblíž primární černé díry (PBH).
2. Vulkán obíhá sluneční ekliptiku po vysoce nakloněném úhlu, takže planetární PBH mohla být rozvolněna.
3. Vulkán procházející aphelem přeorientovává zemské jádro (PBH Vulkána, Země i Slunce jsou přitom limitovány zákony kvantové mechaniky).
4. Kristus a Buddha se manifestovali s použitím „astrální“ radiace PBH, což v kombinaci predikuje oběžnou dráhu Vulkána vysoce skloněnou k ekliptice pod úhlem téměř 45°.
5. Doby manifestace Krista a Buddhy platily přinejmenším den nebo dva.
6. Navrhovaný mechanizmus vytvářející vnímající druhy je správný.
7. Datování epochy v Dawn Of Mankind (55 655 až 55 680 BC) je nominálně platné.

Hodnota pravděpodobnosti Pr(CR105,IRAS) naznačuje, že údaje IRAS, při jeho nejširší úhlové oblasti, zahrnují společníka našeho Slunce, hnědou trpasličí hvězdu Vulkán. Ačkoli nic nedokazuje, že astronomové IRAS Vulkána objevili, následující a již citované indicie naznačují, že byli úspěšní.

• * K vypuštění Pioneera 10 a 11 došlo za účelem nalézt planetu X a hnědou trpasličí hvězdu.

• * Voyagery 1 a 2 byly vypuštěny do heliocentrických délek, které předtím ve spojitosti s hnědým trpaslíkem označily sondy Pioneer.

• * Za očividný „zpětný tah“ vděčí Pioneer 10 Vulkánu a „výpadek vysílače“ na Pioneer 11 možná patřil k úmyslnému maskování.

• * IRAS usilovně pátral po jakési „planetě“ nebo „mrtvé hvězdě“ s vysoce eliptickou a nakloněnou dráhou.

• * IRAS, který musel objevit každé velké (joviánské ) těleso v slunečním systému, našel Vulkán.

• * Zprávy sdělovacích prostředků o objevu „hvězdy velikosti Jupiteru, která nikdy nebyla dost žhavá jako Slunce“.

• * Zprávy ve sdělovacích prostředcích, že infračervený astronomický průzkum (IRAS) objevil objekt vyzařující teplo (Vulkán), který se stal předmětem intenzivních spekulací.

• Vědci doufali, že jim kosmické sondy Pioneer 10 a 11 pomohou lokalizovat neznámé těleso (což dokázaly).

• * Hubble má adekvátní citlivost (dovolující detekci objektů o magnitudě 29 nebo 30) k detekci Vulkána s magnitudou 21 nebo 22 (a to byl patrně důvod k jeho vypuštění).

Zdá se téměř jisté, že Vulkán nebyl objeven jen americkými astronomy, avšak objev nebyl nikým jiným ohlášen. Astronomové brzy pochopili, že se v rezonanci 3:2 s periodou Vulkána formují kometární roje. Vyšlo by brzy najevo, že průlet těchto rojů vnitřní sluneční soustavou ohrožuje Zemi relativně častými kolizemi. Z tohoto důvodu byl objev Vulkánu pravděpodobně utajen.

Toto „tajnůstkářství“ je na druhou stranu výhodné, protože námi provedený způsob odhalení Vulkána nabízí mnohem širší implikace, než pouhý objev Zemi ohrožujících rojů komet.