Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (3)

BR: Přiznám se, že na mne velmi zapůsobila vaše houževnatost v kontextu s výsměchem, kterého se vám v jistou dobu hodně dostávalo. Myslím, že i v tomto případu ovšem platí pravidlo oné pověstné „sté a jedné opice“.

DI: Asi máte pravdu, ale za ty roky přednášek jsem zjistil, že existuje cosi, co bychom mohli nazvat „vibrační komunikací“. Můžeme sedět proti sobě a nemusíme vůbec hovořit. Bude naprosté ticho, ale přesto uvnitř sebe sama vnímám, co cítíte. A já jsem během svých přednášek vnitřně cítil, že i přes ony objektivní vlny výsměchu, který někdy hraničil až s vulgaritou, v hledišti sedí množství těch, kteří budou přemýšlet o tom, co hovořím a mnohé z těch myšlenek ponesou dále.

Když uděláte rozhovor pro rozhlasovou stanici, prostřednictvím které vaším informacím naslouchá třeba 100 000 posluchačů, pak vím, že paralelně existuje ještě další přenos dat, který nemá s verbálním projevem a zvukovým záznamem mnoho společného. Právě v tu dobu se prostřednictvím vyššího já napojuje podstatně více jedinců. Ti sice neposlouchají příslušný rozhlasový rozhovor, ale jejich vyšší já je přesto vnímající.
 

BR: Přijde mi, jako kdybyste hovořil o principu „Motýlího křídla“?

DI: Ale ano, o tom to je.
 

BR: Takže tu je určitým způsobem využívána podprahová úroveň vnímání. Lidská bytost aktivně funguje na mnoha úrovních.

DI: Hmmm, souhlasím s vámi. Jen bych chtěl zdůraznit, že v tomto je případě je efekt skutečně využíván, nikoliv zneužíván.
 

BR: Někde jsem zaslechl, že je v tomto ohledu používán i termín „vibrační osmóza“

DI: Tak to je případné. (smích)

BR: Můžeme tedy naznačit, že lidská pokožka také funguje jako jakési velmi zvláštní frekvenčně osmotické „zařízení“, přičemž přenáší tyto specifické frekvence přímo do našeho mozku. V podstatě by se dalo říci, že hovoříme a dalším přidruženém lidském smyslu.

DI: I tak se to dá nazvat.
 

BR: Jsme tedy přijímače.

DI: Nejen to. Jsme přijímače, ale zároveň i vysílače. Ovšem valná většina lidí kolem nás si myslí, že jedinou formou lidské komunikace je hlas. Nyní jsem si vzpomněl na poměrně legrační příběh. V roce 2003 jsem nějakou dobu pobýval v brazilském deštném pralese. V tuto dobu jsem také čas od času užíval psychoaktivní drogu, které se říká „ayahuasca“.

Hovořím pouze o svém osobním prožitku a chápu, že mnoho jiných lidí má s těmito preparáty negativní zkušenosti. Dokonce si myslím, že by za normálních okolností člověk takové přípravky neměl vůbec užívat. Zažil jsem tedy zhruba pětihodinovou zkušenost, kdy jsem slyšel ženský hlas, který ke mně promlouval.

Zároveň jsem viděl obrazy ze svého života. Takto jsem se dozvěděl, velmi, velmi moudré informace, které by se dali shrnout do jedné věty: „Ten nejhlubší a nejpravdivější kontakt mezi námi lidmi je nevyslovený.“

Obrazy, které jsem viděl, byly výjevy z mého života. Ovšem nikoliv z minulosti, ale z budoucnosti. V podstatě dodnes jsem konfrontován se situace (a jsou to situace týkající se většinou mé novinářské práce, mého poslání), které jsem tenkrát v roce 2003 viděl ve svém vědomí. Ano jistě, můžeme se ptát. Jak je toto možné? Mohou skutečně prosté halucinace definovat konkrétní události, které se ještě nestaly a které teprve nastanou?

Takže, pokud se ještě jednou vrátím do devadesátých let 20.stol a podívám se na náš svět z perspektivy tohoto období, cítím zcela zřetelně sílu aktivní duchovní revoluce, která velmi plastickým způsobem tvarovala a stále tvaruje události, kterých jsme svědky, a modeluje onu globální linii našeho společného osudu, před kterým nikdo z nás není schopen uniknout. Jsem přesvědčen o tom, že teprve děti budoucnosti plně pochopí a přijmou rozměr toho, čeho jsme nyní svědky.

Lidé by měli v maximální možné míře využít této příležitostí. Měli by být schopni se pokud možno každý den naladit na proud těchto tajemných, ale úchvatných frekvencí. Na tento skrytý a jemný zdroj komunikace, která není slyšet.

Měli by si začít klást otázky na zdroje stále častějšího výskytu podivností, které se začínají objevovat nejen na nebi, ale v podstatě všude kolem nás. Měli by více využívat citu a intuice pro přirozeno. Mozek a mysl pobere to tradiční vysvětlení, ale vnitřní cit se bude ozývat stále častěji v intonaci toho, že tyto podivnosti nejsou to, za co se je naše společnost snaží podávat té nejširší veřejnosti.

Chci tím říci, že je třeba pomalu, ale jistě přeladit na jinou frekvenci, než je tak, která je definována každodenním světským životem. Existuje „Cosi“ co se snaží tvořit problémy, tak, aby mysl prostého člověka byla těmito „problémy“ přitahována (lépe řečeno stahována). Takový člověk pak prostě není schopen slyšet, ten jemný, ale zároveň burcující hlas změny, která se šíří jako masivní vlna nemající žádných překážek.

-pokračování-