Cesta k Bohům (1)

          Jací jsou lidé? Vznešení, jedineční, moudří. Zkažení, krvelační, hloupí a nenávistní? Mnoho je otázek a mnoho je názorů. Tam kde se nás dotýká přítomnost, jsme jako hejno sarančat, které devastuje a ničí vše, s čímkoliv přijde do kontaktu. A tam, na rozhraní doznívajícího okamžiku a zrození novosti, jsme ustrašení a zděšení ze zkázy, kterou způsobujeme této planetě. Bojíme se příchozího času, protože nevíme, kudy se ubírají následky našich skutků. To co vidíme nás obviňuje. To co zažíváme, nás ponižuje. Královna hloupost sedí na svém křesle nad oceány, a hledí do tváří těch, kteří jí za krvavou minci slouží.  Svět není tím, čím byl, a bude něčím jiným, než si dnes myslíme. Taková je prostá pravda. Otázka zní, čím byl a kde skončí? Mnoho lidí si myslí, že naše budoucnost je zadána jakýmsi programem, který člověk nazval evoluce. Jiní zase spatřují za tímto světem Boží dílo, a cestu, která vede do ztraceného Edenu. No a pak jsou zde i další, kteří některé prameny spojují, ale i ti kteří v samotném konci současné epochy vidí mocné kataklyzma, v němž "možná" utichne život. Pravda je trošku složitá, ale pokud se nám podaří všechno to vědění dát dohromady a prokousat se fragmenty dávno zapomenutých dějin, ukáže se cosi pozoruhodného, docela vzdáleného současným představám o uspořádání světa. Co bylo na začátku? Pokud bychom vycházeli z představy, že před tímto vesmírem cosi bylo, pak ono bytí bylo ničím. Nebo také vším, pokud pochopíme, že tento vesmír je tvořen odděleností. Na počátku bylo vše obsaženo ve všem, takže mluvíme o absolutním bytí. Toto absolutní bytí můžeme chápat jako Boha, ale také jako nic. Protože tu nejsou utvořeny žádné zákonitosti, ani vztahy, které by definovaly něco. 

      My dnes nevíme, co porušilo tento prapůvodní stav a nenalezneme pravdu ani v další staletích. Jediné co víme, že k tomu došlo. Jenomže neexistuje způsob jak se do tohoto bodu vydat, nebo snad lépe, jak jej dosáhnout, neboť se jedná o postupné skládání a spojování všech utvořených částí tak, aby splynuli opět v neoddělenosti.

      Od těchto dvou původních stavů, tj. spojitého a odděleného se utvořily dva základní směry a to je spojování, směr konstruktivní, a oddělování směr destruktivní. A právě tyto dva směry jsou určující pro utváření reality. Ve vesmíru tak jak je chápán z duchovního hlediska neexistuje čas, ale právě a pouze stav, do něhož je možné se vydat. Pokud by se někdo chtěl vydat k počátku stvoření, musel by tento stav utvořit. Skutečně utvořit, nikoliv jen jako pozorovatel, protože tím by byl tento stav porušen.

      Cesta k původní spojitosti je cesta života a živých bytostí. Je to směr konstruktivní a vede k postupnému nárůstu vlastností a schopností. Další možnost existence je cesta v kruhu. To je cesta neměnná, kdy vše zůstává uchováno v daném stavu. Naše cesta je spirála, což je cesta uchovávání a pozvolného růstu.

      Tímto zkráceným popisem jsem se pokusil nastínit určitou ideu, od níž je možné se odrazit v následujících úvahách. Mluvíme o budoucnosti a snažíme se pochopit, kam to všechno vede a hlavně proč? Přirozeně že i tady platí, že vše souvisí se vším, a tak i sama podstata vesmíru a této reality se promítá do zákonitostí našeho života.

      Bylo dáno, že čas, v němž žijeme, byl předurčen jako čas zrození. Tak jako se uzavírá cyklus času na mayském kalendáři, tak se uzavírá i poslední část čtyř epoch naší existence. Tedy, docházíme na samotný okraj velkého kruhu. Když hledíme do budoucnosti, často si klademe otázku, co se stane s planetou, na níž žijeme. Kupodivu nás vůbec nenapadne, co se stane s člověkem? Jestli to nejsou hodiny, které tikají v nás samotných, které nakonec rozhodnou o našem bytí a nebytí.

      Aby toto povídání získalo určitý řád, použiji klíč, který nám tu dávní stvořitelé zanechali a který zná každý člověk na této planetě. Tím klíčem je pyramida. Už první část těchto úvah nalezneme v jejím tvaru. Kdy na vrcholu leží jeden kámen a směrem dolů se jejich počet zvětšuje. Takže směr dolů představuje dělení a směr nahoru spojování. Z oné stavby, o níž mluvíme, si bereme pouze princip, nikoliv její konkrétní vzhled. Na vrcholu tohoto tvaru by se pak vznášelo, ono prapůvodní všeobsažné je, které je jinak nazýváno prvotním Bohem.

      Každé stvořené bytosti je možné předat určité množství vlastností, ale nikoliv tvořivou schopnost. Té se musí naučit v souladu s realitou, v níž bude žít. Stejně tak i člověk byl stvořen v pomyslné úplnosti, ale s tím čím byl obdařen, se musel teprve naučit zacházet. Tady je obsažen i vývoj, o němž hovoříme. Vývoj samotný se skládá ze tří částí a je v našem myšlení znám pod pojmy poznat, pochopit, vytvořit.

      Pokud se zaměříme na symboliku, pak první tři epochy našeho vývoje, nalezneme na třech stranách pyramidy. Každá z nich má tři vrcholy a teprve jejich úplné dosažení dává dohromady to, co nazýváme člověk. Proto i číslo člověka je 3-3-3. Tři epochy po třech částech. Na jejich konci dosáhl člověk úplnosti. Myslím tím bytosti schopné pomocí myšlenky utvářet.

      Totožný prvek nalezneme zaznamenaný, i v Bibli, kde se píše: "na počátku bylo slovo". Ono slovo je vrcholem pyramidy. A směrem dolů se rozkládá do dalších a dalších úrovní. Takto je utvářena i naše mysl, která právě tento princip používá pro sestavování logických spojitostí.

      To co si snad ještě stojí za to říct, že stejně tak jako u pyramidy, tak i u slov, je každé slovo současně částí i vrcholem. Tedy pod jakýmkoliv zvoleným slovem, můžeme vkládáním a dělením slov utvářet pyramidu.

      Pokud bychom pyramidu převedli do vícerozměrného prostoru, ukázala by se nám podstata toho, o čem mluvím a tj., že ve všech směrech a z kteréhokoliv místa se utváří struktura, o níž mluvíme jako o pyramidě. Proto je na vstupu do ní vyobrazeno slunce tedy koule.

     V dávné minulosti nalezneme ještě jeden symbol, který vyjadřuje podstatu zde řečeného, i když v poněkud jiných souvislostech. Tento obraz je tvořen ze soustředných kružnic, které se směrem od středu dělí na stále větší a větší počet částí. Je to onen obrazec připomínající labyrint. Tyto kružnice vyjadřují sféry a ne náhodou nám je připomíná i aztécký kalendář.

     Sféry jsou vyjádřením podstaty, kdy uvnitř nalezneme základní část, o níž mluvíme jako o prvotním Bohu, nebo stavu kdy vše je obsaženo ve všem. Čím dál se pak posouváme od středu, tím větší počet částí sféru tvoří.

     Sféra vyjadřuje základní vlastnosti a jejich spojitost. Čím více jsou oddělené, tím dále se nacházejí od původního zdroje. Princip sfér se těžko vysvětluje, ale právě on je zodpovědný jak za utváření prostoru, tak také času, vzdáleností a mnoha dalších vlastností kosmického prostoru.

     Můžeme si například představit dvě vlastnosti jako dvě poloviny koule. Vy jako pozorovatel držíte každou z nich v jedné ruce. Co se stane, když obě části spojíte? Zmizí. Opravdu vám před očima zmizí. To proto, že se v okamžiku spojení přemístí do té úrovně sféry, která odpovídá jejich stavu. Tedy pokud jsou oddělené, nalézají se ve vzdálenější úrovni. Když je spojíte, ocitnou se v úrovni, která odpovídá jejich spojení.

     Sféru samotnou nemůžete nikterak ovlivnit, co se týká rozložení vlastností, ovšem můžete zde za určitých okolností vyvolat něco podobného poruše, kdy se vlastnosti například oddělí, ale díky vzájemnému působení, které si můžeme představit například jako magnetické pole, zůstanou v dané sféře, která odpovídá jejich vzájemnému propojení. Jsou tedy odchýlené od své přirozené pozice. Takto se potom utváří hmota a fyzikální zákonitosti.

     Všechno co zde píšu, není přesný popis reality, ale pouze popis představy, s jejíž pomocí můžete k pochopení dojít. Toto vědění bylo dávno zapomenuto, i když v určitém čase na této planetě existovalo. A nabyla žádná náhoda, že k tomu došlo. Člověk, ačkoliv má všechny předpoklady být rozumnou bytostí, jí ani zdaleka není, a vědění, které by mu dávalo možnost cestovat prostorem a časem, by mu dalo do rukou naprosto katastrofální nástroj.

     Vývoj byl ukončen před několika deseti tisíci let. Tedy vývoj oněch částí dávajících dohromady rozumnou bytost. Pokud se jako rozumná chová. A teprve na konci třetí epochy, se člověk vydává na vlastní, poněkud krkolomnou cestu za poznáním sebe sama. Tady se dostávám ke čtvrté straně pyramidy. I ta je složena ze tří částí, jimiž je nutné projít, ale je zde i něco jiného, o čem je důležité vědět. To o čem budu hovořit je zapomenuté vědění, jehož fragmenty nalezneme zasunuty na mnoha místech planety a v mnoha náboženských, ale i historických pramenech. Na čtvrté straně pyramidy se nalézá sfinga.

     Kdysi jak je, nebo není uznáváno širokou veřejností, zde pobývali mimozemšťané. Ponejprv samotní stvořitelé lidských bytostí. Jejich cílem bylo vytvořit v této části kosmického prostoru rozumnou bytost, která by nejen existovala, ale dokonale využila možností spojených s danou úrovní sféry. Nikoliv jakési hmotou omezené a materialistické individuum, jehož pohled na svět končí v nejbližším uzenářství, ale bytost dosahující na úroveň tvořivých sil.

     Přirozeně že na začátku se vše dařilo a lidem bylo pomocí různých technik vštěpováno umění myslet. A to nejen v souladu s životní nutností, ale též s vyšším duchovním principem. Právě ten dával člověku schopnost nejen vnímat a chápat přítomnost, ale pronikat až k příčinám jejího utváření. Tím mu bylo umožněno ji pomocí nejrůznějších technik ovlivňovat. Dnes na tuto schopnost nahlížíme poněkud nedůvěřivě a v našem myšlení je spíše s mírným pobavením chápána jako zázraky a čarodějnictví.

     Člověk v daném čase ovládal telepatii, a mnoho dalších duchovních schopností. Přesto o toto vše během několika málo let, z pohledu celkové existence, přišel. Otázka jestli za tím vším co vedlo k našemu pádu, stojí opravdu člověk, je vlastně zodpovězena naší novodobou historií. Žijeme tím, čím jsme. A tedy jen sami zodpovídáme za utvářenou realitu. I zánik Atlantis vyvolal člověk. Člověk zamilovaný do mimozemské Bohyně. Z nešťastné lásky odpálil pohon její kosmické lodi, aby mu nemohla odejít do vesmíru. Opravdu skutek hodný lidské velikosti. Myslím, že i tady by se našel nejeden blb, který bude ochoten prohlásit, že to byla opravdová láska. Láska, která smetla tehdejší civilizaci do propasti zapomnění.

     Každý kdo se o tuto oblast více zajímá, ví, že před začátkem naší současné epochy došlo k několika velkým kosmickým válkám. Jedna z nich byla vedena s bytostmi, které se vynořily z neznámých končin, a přišli s úmyslem si jakýmikoliv prostředky tuto část podmanit. Tehdy naši stvořitelé svedli obrovskou bitvu, při níž sice zvítězili, ale při níž bylo smeteno bezpočet civilizací a zdevastováno mnoho planet, stejně jako i Země.

    Ten problém byl dán především tím, že na začátku se návštěvníci chovali velmi přívětivě, a nijak nedávali najevo svůj skutečný úmysl. Teprve když se ukázalo, že na planetách kde se usídlili, předávají původním obyvatelům mylné učení, ale navíc je i zotročují a zneužívají, bylo jim nařízeno, aby odešli. Tato událost spustila jednu z prvních děsivých válek našich dějin. Jak bylo řečeno, svého vítězství se nedočkali, ovšem následky jejich pobytu, i na této planetě, nás doprovází doposud.

     Po prvním příchodu těchto bytostí na planetu Zemi, bylo svedeno mnoho lidí na jejich stranu. Podařilo se jim rozdělit společnost na různé frakce, z nichž každá vyznávala odlišné učení i způsob života, co se týká morálních zásad. Úmyslem tohoto jednání bylo postavit lidskou rasu proti stvořitelům a jejich záměru. To proto, aby se stala poddajnou a ovladatelnou. Jenže lidé si tuto prostou pravdu neuvědomovali a těmto záměrům podlehli.

     Přitom bylo člověku jasně řečeno, aby se nenechával strhnout, protože toto nové poznání a jednání nevede k životu, a jeho následky mu mohou přivodit smrt. Jenomže vidina nesmrtelnosti a slib jakési země zaslíbené dokázal už v těchto dobách vykonat své. Člověk ne náhodou používá jako jedno z hlavních přísloví, "bližší košile než kabát".

     Nechci se zde zabývat samotnou historií. Jde mi pouze o přiblížení událostí, které vedli k rozpadu lidského společenství, z důvodu přijetí jak odlišného způsobu života, tak i odlišné víry. Nauka stvořitelů byla postupem času překroucena a využívána ryze účelově, takže posléze už k pochopení pravdy vůbec nevedla.

     Každý, a bylo jedno, zda mimozemšťan nebo v pozdějších dobách člověk, z ní vytrhával jednotlivé fragmenty, které účelově používal pro potvrzení právě té své jediné a jedinečné pravdy. Lež se kupila na lež a zmatek provázený přetvářkou a podvody rozmetal pravdu na drobné částečky a mýty.

     Člověk se velmi rychle naučil, že hodné a upřímné lidi lze snadno zmlátit a pomocí strachu a bezmoci donutit k poslušnosti. Tak byla započata epocha krve, hlouposti a nestoudných lží. To smutné na tom je, že to byla současně epocha, v níž mohl člověk dojít na vrchol své existence.

     Je docela zajímavé se zamyslet, jak by podobná návštěva dopadla dnes, kdy mnozí za několik málo mincí ochotně prodají i vlastní dítě. Kdy pocit sounáležitosti ani společnost v pravém slova smyslu neexistuje, protože každý uznává pouze své vlastní názory, ponejvíce motivovanou vidinou snadného života a bohatství.