Harmonie Bytí

Každý se určitě alespoň jednou setkal s grafickým znázorněním Monády. Tento útvar nás ve své jednoduchosti upozorňuje na jednu velmi zajímavou charakteristiku Univerza. Budeme hovořit o působení pólu pozitivního a negativního, ale upozorňuji, že toto označení nemá vůbec nic společného s působením dobra a zla. Jde o pouhé označení dvou charakteristických rovin v celé široké škále jejich působnosti. Konstrukce vesmíru je založena na působení a vzájemném prolínání těchto dvou veličin. Snahou každé jednotky ( touto jednotkou může být člověk, planeta, sluneční soustava nebo kosmos) je neustálé hledání ideální roviny mezi těmito póly. Snaha o najezí na pozici která by byla v naprosto ideálním vztahu k oběma zmíněným aspektům. Jenomže pozor: S největší pravděpodobností by totiž došlo v tomto případě k odpoutání se od dynamického projevu takovéto jednotky a k blokování jejího vývojového procesu. Proč? Jak jsme si již řekli nesmírně důležitým projevem a projevem potřebným je pohyb a to v jakékoliv podobě. V případě najetí takovéto jednotky na takovouto naprosto ideální pozici by zřejmě způsobilo stagnaci dané formy a následné zastavení vývojového pohybu. Každá struktura se učí ze svých chyb, které se nesmí opakovat. Tím se kvalitativně posunuje dopředu. Ve skutečnosti to vypadá asi takto: Každá jednotka svým Já jsem vykonává nějakou práci, činnost. Takto působí na své okolí, dochází k souvztažnosti forem v hierarchii projevu. V činnosti jednotky dochází zákonitě občas k chybné reakci. Hromadění těchto chybných akcí tlačí na element příčinnosti a dochází k reakci. Daná jednotka je vychylována z ideální hladiny klopíce se vždy více do jednoho pólového aspektu. Pokud forma pracuje v souladu s Kosmickými Univerzálními Zákony, což se děje vždy, pokud není obdařena tzv. volnou vůlí, dokáže včas zastavit toto vychýlení. Buďto uvědoměním si chybné činnosti, nebo samotným vztahem k Univerzálním kosmickým zákonům, a vrací se zpět k ideální hladině. Ovšem celá ta záležitost není zase tak jednoduchá, jak možná na první pohled vypadá. Existuje tu totiž prvek který bychom mohli nazvat mezní hladinou vychýlení. Pokud jednotka nejedná v souladu s kosmickými zákony, může dojít ke stavu vědomého či nevědomého systematického hromadění chyb, což následně zapříčiní určité rozvibrování činnosti daného mechanismu. Jde o varovný signál. Pokud nedojde k brzké nápravě, tyto kmity přeskočí mezní hranici únosnosti skluzu. Dochází k energetickým úbytkům. Hierarchicky nadřazené aspekty již nejsou schopny vyrovnávat ze svého potenciálu energetické diferenciace, které se lavinovitě šíří do okolí a následně dochází k energetickému zhroucení formy. Rovněž tak se může projevit i charakteristika spojených nádob. Jde o to že takováto katastrofa může v důsledku souvztažnosti forem, vzájemné spolupráce forem, zapříčinit přeskok chybné informace v energetických drahách informačních polí našeho kosmu a způsobit tak následnou katastrofickou reakci třeba ve vzdálenosti několika miliónů světelných let. Bohužel nejen na úrovni námi fyzikálně vnímané, ale i astrální a mentální, což má další dalekosáhlé důsledky. Pro lepší představu rozkmitání činnosti nějakého mechanizmu si můžeme představit chaotické projevy klimatu na planetě. Dalším velmi významným prvkem je zásada života. Zjednodušeně řečeno, každý prvek vytvořený přírodou je živý. Přesně tak jako člověk. Můžeme v této souvislosti hovořit o rozdílném charakteru projevu života a to ve formě statické u nerostů, nebo staticko- dynamické, jako příklad uvádím říši rostlin, nebo ve formě dynamické u zvířat či člověka. Z toho vyplývá že i nerost má tělo astrální a mentální. Rovněž tak má individuální i kolektivní paměť. Stejně tak i naše planeta. Tím docházíme k závěru že život se projevuje nejen ve formě, v jaké jsme schopni ho postihnout, ale i ve formách jaké se vymykají našim představám.