Co je čím před rokem 2012 (7)

        K Bohu a bez Boha? Tak nějak patrně vyzněl předešlý článek, a tak nějak to doopravdy je. Nejprve musíme Boha přijmout jako určující smysl vlastní existence. Jako onen faktor, který nám může být nápomocen při hledání lepšího vnějšího i vnitřního světa. Bůh je především obraz, který obsahuje principy jako láska, odpuštění, radost, poznání, ale také vnitřní duchovní růst, a hlubší smysl života. Lidé v Boha věří jako v určitou vnější entitu, k níž se obracejí slovy, nebo pouhou myšlenkou. Jen málo si však uvědomují, že Bůh je jejich přirozenou součástí. Mnohdy tuto myšlenku odmítají právě proto, že jim bylo předáno učení, v němž jsou některé potřeby a touhy označovány za nečisté. Připadá jim nevhodné, aby někdo, nebo něco sdílelo jejich skryté touhy a přání. Jistě, mnohdy k tomu mají vážné důvody a není divu že Boha odmítají. Ale nejčastěji se jedná o naprosté malichernosti, které jim umocňují sexuální, nebo jiný emoční prožitek. Jenže si dost neuvědomují, že tím skutečný vztah nijak neomezují, a neznemožňují Bohu být účasten jejich existence. Pouze si utvářejí jakési poloprůhledné zrcadlo, v němž se odráží jejich ego, vykreslující onen nepřístupný vnitřní svět.

       Takto se vlastně stala naše mysl, jednou z překážek vedoucích k Bohu. Dokonce ji některá náboženství označují za překážku vedoucí k osvícení. Což je přirozeně hloupost, neboť bez myšlenky nikdy nepochopíte význam duchovní cesty, ani smysl meditace a mnoha jiných kroků vedoucích k pochopení sebe sama. Bez myšlenky se narodíte a zůstanete tím čím jste až do konce života. Teprve myšlenka nám dává možnost se posunout v určitém stavu své existence. Nemůžeme nahradit vnější formu, ale jistě můžeme volit obsah. A právě tato svoboda volby člověka dovedla na scestí.

       Právě kvůli volbě obsahu byl člověk vybaven myšlenkou, která dokáže přijímat nejrůznější druhy bytí. Můžeme být doktorem, učitelem, knězem, podnikatelem, nebo čímkoliv jiným. Záleží pouze na tom, co považujeme ve své existenci za podstatné. Ego není nic jiného, nežli souhrn názorů, pocitů a tužeb, které se během života střádají a utvářejí obraz myšlení.

       Paměť totiž není jen náhodným souborem informací, které můžeme v případě potřeby využívat. Jde o proces utváření obrazu světa podle zadaného principu. V tomto obraze jsme obsaženi jako vyšší princip, který definujeme slůvkem já. Pokud tedy spojíte paměť a své já, pak stvoříte ego. Podstatou ega jsou zaznamenané zkušenosti a ty se následně projevují pomocí pocitů. Proto jsou nástrojem ega právě pocity jako strach, radost, touha, nenávist a další. Ego tedy není bytost uvnitř bytosti s níž máme bojovat. Ego je to co jsme.

      Proto je naše rozhodnutí vstoupit na duchovní cestu, shodné s rozhodnutím změnit svůj vnitřní obraz světa. Potlačit ego znamená, přijmout své duchovní bytí jako smysl existence. Nehradit onen materiální faktor podle nějž utváříme své názory faktorem duchovním.

      Pokud se rozhodneme, že chceme toto vše naleznout, jsme současně rozhodnuti naleznout Boha. Je to stejná přirozenost jako dýchání, nebo tep srdce. Boha prostě máme uvnitř a když tam začneme bloumat, dříve či později na něj narazíme.

      Pro mnoho lidí je tato pravda nepochopitelná, protože žijí příliš povrchně a vlastně je nezajímá kým doopravdy jsou, jako to, čím si mohou získat pozornost. Jistě, že dříve nežli použijeme sluch použijeme zrak. Dokonce můžeme být i ohromeni vzezřením určitých jedinců. A zpravidla u ohromení i zůstaneme v okamžiku, kdy z dotyčného vypadne první myšlenka.

       Je mi těchto lidí opravdu líto a to z několika důvodů. Naše smysly nám zprostředkovávají pouze nepatrnou část celkové reality. Daleko větší a rozhodně zajímavější část je zjevná pouze duchovnímu vnímání. A potom je zde onen nedosažitelný faktor vnější dokonalosti. Neustále zde bude cosi nového, cosi nebývalého, oč lze z nejrůznějších důvodů usilovat. Takže vlastně již dnes musí materialisté přemýšlet o tom, co budou muset zítra získat, pokud budou chtít zůstat i nadále jedineční a výjimeční. Ať už z oblasti technologií nebo společenské. Jednou je to jachta, jindy tetování, potom třeba plastická operace a v neposlední řadě nejnovější model automobilu, či velkoplošné televize. To vše pouze pro onen pocit uspokojení, že jsem vlastníkem něčeho.

      Problém těchto lidí je, že stačí vymyslet doslova cokoliv, aby se z nich stalo stádo ženoucí se za uspokojením. Je naprosto jedno, že se dnes bez onoho cosi obejdou, protože o tom prozatím neví. Jakmile se jim před očima objeví červený praporek, začnou vzrušeně hrabat nožkou a láskyplně funět.

      Kupodivu nám současný svět a společenské normy žádnou jinou alternativu způsobu života nenabízejí. Moudrost je v současném světě nudná a tudíž nepotřebná. I když, jak je psáno, všeho do času.

      Když před pár tisíciletími Bůh člověka varoval před zkažeností a šířením utrpení vůči všemu živému, všichni si mysleli, že o nic nejde a důležité je se starat sám o sebe a svůj prospěch. Pak přišla potopa a ztráta duchovních schopností, aniž kdokoliv mohl prohlásit, že se stalo cokoliv špatného. Stalo se to, co muselo přijít. Bůh stvořil život, ovšem nikoliv pro samolibé a arogantní pitomce.

       Totiž sama víra v Boha ještě neznamená, že jsem dobrý člověk. O tom nás v průběhu historie přesvědčovala církev na všech úrovních existence. Věřit se totiž dá i z pouhého prospěchu a sledování jen a jen osobních cílů. Proto je zde stanovena ona podmínka uvedení svých vlastností do souladu s božím záměrem.

       Proto jen málo církevních představitelů přichází s Bohem do osobního kontaktu. Hlásají prastará a mnohdy již mrtvá dogmata s cílem neztratit svoji moc a pohodlnou existenci. Namísto živého Boha a cesty k jeho nalezení, slibují Ráj a vykoupení z neexistujících hříchů. Jenže pokud si o sobě skutečně myslíte že jste tak špatní, že nejste hodni se setkat se skutečnou Boží láskou, pak takoví opravdu jste. Je to jen vaše vlastní volba, díky níž budujete své zatvrzelé a nepřístupné ego.

      Jeden z velmi rozšířených mýtů zní, že duchovní cesta je obtížná a vyžaduje množství odříkání. Nic není tak vzdálené pravdě jako tento předsudek. Člověk si obtížnost života stanovuje vlastním postojem. Tady je naprosto zbytečné cokoliv namítat a snášet hory důkazů jak dobří lidé trpí. Všechny do jednoho jsou postaveny na představách nesmrtelnosti a všemožných příčinách, jimiž se v našem životě projevuje zlo. Jenže pravda zní, že skutečným a jediným zlem tohoto světa je člověk. Právě on sám sobě způsobuje veškeré utrpení.

      Materialisté nikdy nepochopí, že život je věčný skrze Boha a tak budou neustále naříkat nad svým smutným osudem, aniž si kdy připustí, že právě oni jsou důvodem všech trestů které Bůh kdy na člověka seslal.

      Naleznout Boha znamená najít svobodu a vymanit se z nekonečného koloběhu poučování a následků svých chyb.

      Metlou našeho bytí se stalo dogma. Ona pro všechen čas platná a neměnná pravda. Každý z těch, jenž si uzurpují moc chce, aby prostý lid vyznával jeho pravdu. Aby se klaněl jeho bohu a přinášel oběti na oltář osobního blahobytu. Co si za tím kdo představuje můžeme vidět v naší poněkud imbecilní minulosti. Nejde vždy jen o úchylnost materiální. Hodně často se setkáváme s úchylností mravní a stejně tak často se společenskou parodií na téma úspěšný jedinec.

      Odpověď na otázku proč se tak děje je dosti složitá, ale vše se točí kolem ústředního motivu jímž je lidské ego. Ostatně to je jeden z důvodů, proč přejímám některé hlavní ideje z křesťanství. Přirozeně že tento mýtus považuji za scestný a vím, že nevede k nalezení skutečného Boha. Ale sama podstata tohoto mýtu byla převzata z pohanství a vyznávání přírodních sil. Pokud se člověk pohne k bádání v oblasti náboženství, je nutně veden k původním především Egyptským a Sumerským eposům, které sahají až k počátku naší současné epochy. Přirozeně že tím myslím potopu a mnohokrát opakovanou ztrátu schopností. A právě poznání příčin toho čím člověk prochází nám umožňuje proniknout k podstatě celého procesu ukrytého ve vývoji.

      To co se stalo v posledních dvou tisíci letech uvrhlo naší společnost do hluboké temnoty z níž jedinou cestou byl kupodivu ateizmus. Tedy opuštění dogmatu, které uvolnilo naší tvořivou schopnost. Nyní se tak můžeme s nezatíženou myslí vrátit k výchozímu bodu a tím jsou naše schopnosti a pravá Boží vůle.

      Za dobu od potopy jsme k našemu opravdovému neštěstí nevykonali cestu vpřed, ale zpět. Neboť jsme pouze jinými prostředky stvořili tutéž obludnost jenž vedla Boha k zničení pradávného společenství. Znovu pácháme zlo na sobě i na všem živém co se v naší blízkosti nalézá a znovu ignorujeme základní hodnotu života jíž je láska. Jenže tentokrát už nestojíme před koncem věku, ale před koncem vývojového procesu. Žádná další šance se již nezrodí.

      Bůh je opět rozhodnut člověku pomoci a vnést do této reality poučení a šanci pochopit. Jak ji kdo přijme je jeho věc. A tady se snad hodí i říci, že každý z nás se musel někdy rozhodnout pravdu pochopit. Takže každý se v určitém smyslu na současném stavu podílel. To že někteří z nás dnes vidí věci jinak, je dáno poznáním, které přijímáme a jímž se necháme dovést až k pochopení.

       Není jak by se mohlo zdát výhodou, pokud máte schopnost Boha vnímat a rozmlouvat s ním o věcech které se týkají existence. To proto, že Bůh nedává nic zadarmo a hlavní ideou této reality je, že o cokoliv usilujeme musíme utvořit uvnitř sebe sama. A tedy ani Bůh nedává nic, o co by se člověk sám nezasloužil. V tomto ohledu je skutečným nástrojem mistrů víra. Protože právě skrze ni realizujeme to co jsme. Čeho jsme schopni a čeho chceme dosáhnout.

      Pochopit vztah vnímání a skutečnosti je o pochopení zpětné vazby která říká, že co vychází zevnitř se vrací jako vnímatelná odezva.

      Člověk nemá tolik tělesných smyslů, aby zprostředkovávali tuto realitu v plném rozsahu. Je mnoho jevů, které jsou mimo oblast našeho vnímání. Problém je, že člověk z velké části používá slova jejichž obsah díky omezenému vnímání nechápe. A to proto, že slova převzal z epochy kdy dosahoval nejvyššího stupně schopností. Právě tady tato slova utvářel, protože byla obsahem jeho myšlení jako zcela konkrétní jev. Nikoliv pouze jako označení něčeho za hranicí této reality. Jenže k pochopení obsahu se dostáváme skrze vnitřní prožitek a to je právě onen problém víry. Neboť cokoliv nedokážeme vnímat nebo cítit, je pro nás neexistující. A tak přesto že používáme slova jako duch, duchovní, Bůh, duše a další, jsou pro nás tato slova bez obsahu a tedy nesmyslná. Neodmítáme Boha proto že neexistuje, ale proto že jej nevnímáme. Nedokážeme jeho existenci pochopit.

      To co dokážeme pochopit jsou zákonitosti, které určují náš způsob života. Tyto zákonitosti poukazují na zákon akce a reakce. Nejde tedy jen o jakési desatero v podání křesťanského mýtu, ale celkový koncept reality, v níž se naše mysl realizuje na základě utvářených představ. Pokud ve svém životě používáme představu, že chceme být bohatí, je jejím nutným obsahem chudoba. Protože pokud nejsou chudí, nejsou ani bohatí. Přesně takto může být a také je naše společnost ovládána. Špatnost je ukryta za přirozenou lidskou touhu. Lidé totiž nedokáží obsah svých představ domýšlet, natož si plně uvědomit, že se uskutečňují v plném rozsahu. A přitom se stačí zamyslet a vnímat pravdu o tom co skutečně chceme.

      Ze stejného důvodu je pro mnoho lidí opravdu překvapením, že i přesto že sami o zlo v pravém smyslu slova neusilují, vyvolávají je skrze své osobní postoje a touhy. Potom se neustále podivují, odkud se na ně hrnou různé špatné události, když oni jsou přeci ti dobří. Naše představy utvářejí svět v němž žijeme bez ohledu na naše postavení v daném systému. Takže i žebrák toužící po bohatství, skrze svoji představu napomáhá realizovat skutečnost v níž je žebrákem. Tady musím pouze zopakovat, že je celkem jedno zda o těchto pravdách mluvil skutečný Ježíš, nebo jsou pouze převzaty z jiných náboženství, ale že obsahují velkou moudrost. Pro tento výklad používám ty představy, které jsou v lidském myšlení nejvíce rozšířené a tudíž nejsnáze přijatelné.

      Z řečeného je patrné, jak hluboce se lidé mohou mýlit ve své víře v dobro. Ono nestačí jen zavřít dveře svého domu a každý večer se modlit, protože tam venku zůstává svět, který je skutečný také skrze naši víru. A naše tvrzení, že každý musí nějak žít, je dobré jen pro nás samotné a rozhodně nevede k Bohu. Tím přirozeně netvrdím že k Bohu vede cesta skrze chudobu a utrpení. Již nějakou tu stovku tisíciletí jsou lidé schopni myslet, ale mnoho jim to nepřineslo. Náš život neurčují jen naše vlastní představy, ale myšlení všech lidí. A pokud jsme tak hloupí, že si necháme diktovat princip, v němž nám může vládnout stádo všeho schopných idiotů, je to jen naše volba.

      Naše schopnosti jsou přímo spojené s tím kdo jsme, nejen v projevu k sobě samotným, ale v projevu ke všem ostatním skutečnostem. Právě na těchto okolnostech může naše duchovní cesta velice snadno ztroskotat. Nikoliv proto, že nejsme hodni Boha, ale proto, že jej žádáme o něco, co nejsme schopni sami utvářet. K čemu je člověku schopnost s Bohem hovořit, když nemá na co se zeptat. Musíme vnitřně růst se svým poznáním a pak k nám Bůh bude promlouvat. Jednoduše proto, že neexistuje odpověď na neexistující otázku. Ptát se Boha co musím udělat abych byl úspěšným a bohatým je nesmysl. Protože se dostanete k otázce, proč jsou lidé chudí? Ptát se Boha proč zemřel ten či onen, nebo dokonce nějaké dítě vede k otázce, proč se muselo narodit? A tak dále.

      Jistě že každý člověk se k těmto otázkám musí dříve či později dobrat, ale odpovědi si musí naleznout uvnitř sebe sama. Protože pokud chceme, pak to opravdu snadno pochopíme. A také to, že duchovní schopnosti nedostávají lidé, kteří sledují pouze osobní prospěch.

      Znám mnoho jedinců, kteří když objevili své schopnosti, začali jich používat k osobnímu prospěchu a namísto pravdy a moudrosti, přinášejí lidem nesmyslné lži postavené na vlastních představách. Mnoho z nich o tyto schopnosti vzápětí přijde a další už je nemají šanci dále prohlubovat. Stále jsme lapeni v touhách svého ega a pokud nalezneme poklad pouze začneme více a hlouběji kopat. Problém nejsou peníze, ale naše představa, že ostatní lidé nám mají přinášet blahobyt. Nectíme ducha života a myšlenkou i slovem poskvrňujeme jeho velikost. Za to pak platíme vlastní omezeností a nemohoucností.

      Pokud chcete někomu zabránit v nalezení Boha, stačí jej přesvědčit o jeho špatnosti. Nejlépe je přitom vycházet z lidské přirozenosti jak sexuální tak společenské. Tím, že určitý člověk skrývá nějakou svoji špatnost, má uvnitř vědomí utvořenu zeď, jíž si zdánlivě chrání své myšlenky. Zeď kterou se odděluje od okolního světa. Přesně toto lidem provedlo křesťanství. Ať už šlo o náhodu nebo skutečný úmysl, byl to mistrovský tah. Dokonce bych si zde troufnul tvrdit, že na to člověk nemohl sám přijít. Ale to by byla čistá spekulace. Leč i přesto se takto církvi podařilo člověka na dva tisíce let od Boha oddělit. Mým přáním je, aby se člověk k Bohu dokázal znovu vrátit.

Misch