IV.

ZEM NEPOKOJE

Přestěhoval jsem se do jiné budovy bratrstva. Byla méně tmavá a méně ponurá. V malém pokoji jsme měli běžné věci. Byla tady však výjimka, každý zde mohl mít nějaký dar, který dostal od jiných duší nebo od bratrstva za své služby. Měl jsem velký poklad a mými druhy to bylo pokládáno za mimořádnou výsadu. Měl jsem na stěně obraz své milé, vlastně zrcadlo, ve kterém byla zachycena. Když jsem se chtěl podívat, co právě dělá, obraz se změnil a viděl jsem její činnost. Byl to její dar a taky odměna za mou činnost. Druhý dar bylo poupě bílé růže, které neuvadalo. Toto poupě jsem si vždy bral s sebou do jiných úrovní a mám jej dodnes. Neumíte si představit v šerém bezbarvém pokoji tyto barevné skvosty.

Květ byl zde pro všechny velkou vzácností. Nebyla zde tráva ani stromy, suchá půda našeho sobectví nedala ničemu růsti.
Podnikal jsme mnoho výletů po okolí. Jedno místo tvořilo velké údolí. Šedé skály, holé a studené bez trávy a květů. Duše tohoto údolí žily jen pro sebe, milovaly jen sebe, jejich srdce byla uzavřena teplu obětavé lásky. Svého bytí využily jen k uspokojení svých žádostí a nyní viděly je šeď svého sobectví. Bylo tu mnoho nešťastníků, kteří byli ponořeni do sebe, že neviděli druhé. Tyto duše jsou sobě neviditelné tak dlouho, dokud jim nevnikne myšlenka udělat něco pro druhé. Jejich city zesílí a oni konečně uvidí okolí a najdou cestu z tohoto údolí. Dostanou se obvykle do míst se suchou písčitou půdou se sporou zelení. Někde byla obydlí pohromadě a tvořila i větší města. Všechny byly ošklivé jehož příčinou byla duchovní chudoba jejich obyvatel. I toto byla země sobectví a žárlivostí, ale méně jednotvárná, než ta předešlá. Tito obyvatelé sem přišli z šedého údolí nebo taky přímo z pozemského života. Pokud se někomu podařilo trochu bojovat se svým sobectvím, vyrašilo mu na zahradě /pokud to tak jde nazvat/ trochu trávy či dřeviny. Ubohost chatrčí a rozedranost jejich obyvatel byla horší než u potulných žebráků na Zemi. Ironií je, že někteří patřili k nejbohatším lidem na světě. Jelikož užívali své bohatství jen pro sebe a jiným darovali jen drobky, dostalo se jim pouze tolik drobků, kolik rozdali. Právě tito vysoce postavení a bohatí lidé zde nejvíce reptali a podávali tisíce žalob na své nedůstojné postavení. Všichni si stěžovali všem a navzájem se otravovali.

V této zemi nepokoje vymýšleli, jak ošálit ty druhé, aby získali nějaké výhody. Kdo chtěl poslouchat, tomu jsem dal rady, jak se dostat z této země.
Blízko byla země lakomců. Tato země je ponechána sama sobě. Zdejší temní duchové byli hrbatí a měli na prstech drápy, kterými vyhrabávali ze země zrnka zlata. Když našli kousek zlata, schovali si jej do váčku na prsou. Byla to osamělá stvoření, která si šla z cesty aby nebyla náhodou okradena. Nemínili mne vůbec poslouchat, tak byli zabráni do hledáni zlata. Jen mne nedůvěřivě pozorovali, abych náhodou nenašel na jejich území jejich zlato. Brzy jsem tuto chladnou zemi opustil.

S obrovskou odvahou a vzdálenou ochranou bratří jsem se odvážil jít níže. Bylo zde úplně temno. Myslel jsem, že jsem již v pekle, ale do pekla bylo ještě daleko. Nebe bylo zde temnější, než v zemi neklidu. Obyvatelé byli sešlejší. Šera bylo jen tolik, aby se navzájem poznali. Byly zde prudké boje a šarvátky. Žili zde hráči, pijani, švindléři a zloději. Byli vedle sebe sprostý kapsář i jeho protějšek z bankovních sfér. Byli zde všichni, kdo pěstovali sobectví a citovou zvrhlost.

Stalo se, že někdo žil v blízkosti těchto lidí a byl po smrti bezděky přitahován do této země. Tito duchové ve své podstatě byli dobří a prosili o vysvobození z těchto míst. A to byl můj úkol.

Obydlí této země bídy byla roztroušena na velkých plochách. Všechno mělo odporný vzhled nečistoty, špíny a rozpadu. Podobaly se přepychovým palácům na Zemi, ve kterých se scházeli největší gauneři. Někde byly shluky chatrčí jako ve velkoměstě, obyvatele byli hustě natlačeni a skýtali ponurý pohled. Všude bylo vidět špínu a bídu způsobenou výrony těchto nečestných obyvatel. Mé světlo šířilo měkký jas a bylo nadějí pro všechny, kteří nebyli zaslepeni svým sobectvím.

Někdy jsem našel nešťastníky dřepět v koutě pokoje. Měli-li dost sil se vzpřímit a naslouchat mi, dali se na cestu. Obvykle však nebyli schopni myslet na něco jiného, než na sebe.

Jednou jsem přišel do velkého města uprostřed této smutné roviny. Zem byla černá a suchá jako nános popela a strusky. V jedné chatrči jsem zaslechl hádku. Vnitřek budovy se podobal spíše chlévu, a uprostřed byl hrubý stůl a kolem něj sedělo asi tucet mužů. Byli urážkou lidského pokolení spíše orangutanům podobní. Jejich ohyzdné obličeje připomínaly vlky, vepře a dravé ptáky. Není možno popsat tyto tváře a těla. Někteří měli oblečení minulých století, někteří dle poslední mody. Všichni byli roztrhaní, hrubí a špinaví. Hádali se o pytlík peněz na stole. Jeden z nich peníze našel a dal je jako sázku, aby o ně hráli. Spor vznikl tím, že každý chtěl pytlík pro sebe. Otázka práva se stala otázkou moci. Nálezce peněz /správně duchovního protějšku pozemských peněz/ byl poměrně dobrého vzezření. Tvrdil, že peníze jsou jeho a dokud se nebude hrát, nikomu je nedá.

Usoudil jsem, že tady mou pomoc nepotřebují a šel pryč. Za chvíli se celá cháska hnala za mladíkem, který držel v ruce pytlík. Dohnali ho a kopali, bili a vytrhli mu pytlík z ruky. Mladík utíkal ke mně. Ozval se nový ryk, jelikož zlato se proměnilo v kameny, obvinilo ho z podvodu. Nešťastník se pověsil na mne a žádal o pomoc. Rychle jsem ho vtáhl do jiné chatrče a opřel se o dveře. Řev a bouchání bylo tak veliké, že jsem měl malou dušičku, zda odolám tlaku na dveře. Nevěděl jsem, že mi vyšší bratři pomáhali. Sebranka nepohla dveřmi a odtáhla.

Konec 4. části.

Další díly