Dny temnoty

Existuje mnoho popisů a knih o záhrobí. Některé vycházejí z představ lidí, mnohdy naivních, některé z popisů klinicky zemřelých lidí, kteří viděli pouze práh záhrobí. Zřejmě nejvěrohodnější popis záhrobí lze získat od duší putujících po tomto paralelním světě.
Velké množství duchů popisovalo prostředí záhrobí, avšak dosud jsem se nesetkal, aby některý duch popisoval život v tomto, pro nás nepředstavitelném, světě.
Objevil jsem sto let starý, zaprášený překlad z anglického jazyka. Není uveden autor ani překladatel, nevím v kterém roce byla listina sepsána. Je pouze uvedeno, že zemřelý Ital Frank průběžně diktoval A. Farnesovi svůj postup z pekel do nebe.
Varování I.: Toto dílo je v rozporu s naukou církve o pekle a nebi, každý si musí sám odpovědět, jaká je pravda.
Varování II.: Dost často se stalo, že se čtenáři při čtení pasáží o pekle ztratí text. Je to tím, že duše čtenáře již navštívila tato místa, a v hrůze odmítá číst dále. Je dobré přerušit čtení, uklidnit se a tento den již nečíst dále!
A toto je zkrácená verze reportáže ze záhrobí:

I.

DNY TEMNOTY

Jsem Ital. Jsem šlechtic. Svět mi leží u nohou. Jsem dobrým, šlechetným, nadaným. Bažím po všech světských požitcích. Mou životní potřebou je kupovat lásku a obdiv okolí. Prožívám vášeň se všemi ženami, avšak lásku se žádnou. Jsem hýčkaným miláčkem dámských společenství.

Přišla doba, kdy jsem se dopustil nejosudnější chyby a zničil dva životy. Konečně jsem rozlomil své domnělé okovy a cítil se jako svobodný muž. Osud tomu chtěl, že jsem potkal, a děkuji za to Bohu, dívku tak čistou, milou a něžnou, že mé pošpiněné já předem vědělo, že nikdy nebudu hoden se ji dotknout. Přestože jsem cítil nevinnou plachou lásku z její strany, neměl jsem odvahu tohoto anděla k sobě připoutat.

V neděli v noci jsem nemohl usnout. Bylo to bezesné utrpení až agonie a když jsem se probudil byla tma. Proč nesvítí měsíc a hvězdy, tma je jak v pytli. Vstal jsem a tápal po okolí, hledal jsem stolík se svíci, ale stolík nikde. Udělal jsem pár kroků ke dveřím a nadával na služebnictvo. Bylo divné, že neslyším kroky ani ozvěnu svého hlasu. Rukama jsem chtěl nahmatat dveře, asi byly dále, popošel jsem pár kroků a pořád nic! Šel jsem pořád dále, nevím jak dlouho a začal se mně zmocňovat strach a zoufalství. K mému zoufalství jsem nemohl narazit ani na dveře ani na stěnu. Začal jsem křičet a přímo řvát, nic. Žádné hlasy ani má ozvěna. Absolutní ticho. Nikdo nikdy takové ticho nezažil. Byl jsem ve vězení? Ve vězení jsou stěny, tady ne. Asi jsem se zbláznil. Sám sebe, své tělo jsem cítil. Bylo totéž. Skoro. Nějaká změna byla. Byl jsem zcvrklý, znetvořen, mé rysy byly hrubé znetvořené.

Co bych nyní dal za světlo! Nebo za někoho, kdo by na mne promluvil. Hlasitě jsem volal jména známých a nic. Volal jsem jméno své dívky a tu poprvé jsem slyšel můj hlas a ozvěnu obrovského prostoru.

Ve velké dálce jsem uviděl záblesk a v něm svou milou. Záblesk se přibližoval ve tvaru hvězdy a v ní byla má milá. Oči měla zavřené, ruce ke mně natažené a její hlas říkal: "Můj nejmilejší, kde jsi, nevidím tě, ale slyším a má duše ti odpovídá."

Pokusil jsem se k ní přiblížit, ale nějaká moc mě držela v kruhu. Prosil jsem, aby neodcházela., ona však ztratila vědomí a začala se ztrácet. Po marném trhání jsem padl do bezvědomí k zemi.

Když jsem se probral, milá se vrátila, stála poblíž mne v černém a velmi smutná. Hvězda zmizela a kolem již nebyla temnota, ale slabá záře. Má milá se sehnula nad kupkou hlíny a položila na ni květy. Plakala: "Můj milý, již se nevrátíš, jsi mrtev a má láska tě nemůže následovat." V hrůze jsem zjistil, že kupka je čerstvý hrob a náhrobek nese mé jméno. Chtěl jsem s ní zatřepat a zeptat se co se děje, vždyť žiji! Nemohl jsem, konečně jsem zjistil, že jsem zemřel a toto je můj vlastní hrob.

JSEM MRTEV

Divoce jsem křičel. Ne, to nemohlo být, mrtví nic necítí. Promění se v prach a všemu je konec, nemají vědomí. Kněží a církev nás učila, že duše zemřelého žije dál, ale já jsem se jim vysmíval jako bláznům, kteří ve svůj prospěch tvrdí, že jen oni mají klíče od bran nebe. Jen za peníze byli kněží srozuměni sloužit mše za odcházející duše. Z vylekaných žen a mužů vytahovali peníze aby získali iluzorní právo na onen svět. Znal jsem tyto kněze a jejich soukromý život a nehodlal jsem jim věřit.

Když jsem přistoupil k pahorku, byl pro mne průhledný a spatřil jsem rakev s mým jménem a datem úmrtí. V ní ležela tichá bílá postava, kterou jsem poznal. K mému úděsu jsem zpozoroval, že se tělo již počalo rozkládat a skýtalo odporný pohled. Jeho krása byla ta tam a nikdo by ho nepoznal. Stal jsem nad hrobem a přejel rukama známé tahy obličeje a přesvědčil se, že žiji, přesto, že jsem zemřel. Mrtvý žil! Ale kde, v jakém stavu? Byla tato temnota peklo? Byl jsem natolik ztracen mimo církev, že ani očistec nebyl pro mne dost dobrý. Všechny svazky s církví jsem rozvázal. Církev, která trpěla hanebné pletky svých hodnostářů, neměla nárok zvát se duchovní vůdkyní. /pozn. Frank žil asi v 16. stol./

Proto jsem církví opovrhoval a poslala li mne do pekel, tak tam určitě jsem. Pohlédl jsem na svou milou a napadlo mne, že určitě nemohla přijít za mnou do pekla. Neopouštějí zemřelí vůbec Zemi?

Chtěl jsem se dotknout mé milé, ale nešlo to. Mluvil jsem na ni, ale neslyšela mne. Když začala odcházet udělal jsem pár kroků za ní, ale marně. Zjistil jsem, že nějaké černé hedvábné vlákno mne drželo a nepodařilo se mi ho přetrhnout. Natahovalo se jak guma a vždy mne přitáhlo zpět. Začal jsem vyciťovat, že trouchnivění mého těla napadá moji duši. Nová hrůza mne přepadla.

V tom promluvil ke mně hlas nějaké vznešené bytosti: " Miluješ toto tělo více než svou duši. Pozoruj, jak se obrací v prach a poznej, o co ses tolik staral a na čem jsi tolik lpěl. Pochop jak je tělo pomíjivé. Jak ubohou, odpuzující, znetvořenou se stala tvým pozemským životem tvoje duše, která je nesmrtelná, věčná."

Nyní jsem sám viděl jako v zrcadle svou odpuzující postavu, hrubou, nízkou, znetvořenou. Odvrátil jsem se plný děsu a přál si, aby se země otevřela a já se propadl. Ještě že mne má milá neviděla. Křičel jsem divoce a začal si rvát vlasy až jsem upadl do bezvědomí.

Opět jsem procitl a viděl mou milou, jak klade květy na můj hrob. Raději jsem se schovával, i když zbytečně, aby mne neviděla. Když odcházela, marné bylo mé volání. Již jsem věděl, že smrt není nekonečný spánek. Modlil jsem se, aby mi bylo dopřáno zapomnění. Pozemský obal se mění v prach, ale duch je pravým člověkem a nezná zapomnění.

Den za dnem ubíhaly, viděl jsem film svého života znova a znova, až jsem sklonil hlavu a cítil, že je pozdě na odpykání jediného činu.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale bylo to velmi, velmi dlouho. Seděl jsem v beznaději a najednou uslyšel hlas své milované. Vstal jsem a šel za hlasem. Vlákno se kupodivu natahovalo a dovolovalo mi chůzi. Došel jsem k bydlišti mé milé, seděla na stolku, měla v ruce papír a tužku a říkala: " Můj milý, přijď a pokus se napsat mým prostřednictvím několik slov." Viděl jsem vedle ní tři postavy, byli to duchové, světlí zářiví, takže jsem pohled na ně nesnesl. Oči mě pálily. Jeden duch se nad ní skláněl a chránil ji, jak to dělají andělé strážní. Další dva byli její zemřelí bratři. Zeptal jsem se: "Není po smrti opravdu žádná naděje?" A stejný hlas, který jsem slyšel u hrobu mi odpověděl: "Synu, není utrpení na Zemi naděje pro všechny kteří hřeší? I člověk odpustí hříšníku, proč by byl Bůh méně milostivý. Hledej ve svém srdci, máš li starost o ty které jsi rozhněval." Když mluvil, viděl jsem, že nelituji upřímně. V tom promluvila má milá, abych se pokusil psát její rukou. Postoupil jsem k ní, ale velký duch mě zastavil: "Pověz mi co chceš říci a já to napíši." Pocítil jsem radost a chtěl mu políbil ruku, ale popálil bych se, tak jsem se jen uklonil.

Milá se mne ptala co může pro mne udělat, odpověděl jsem že nic. Řekla, ať k ní takto nemluvím, protože chce být mou nejvěrnější přítelkyní. Radostí jsem byl bez sebe. A slíbil ji, že opět přijdu. Zářící duch řekl dost pro dnešek a vlákno mě začalo opět přitahovat zpět ke hrobu. Měl jsem však v srdci naději, že ji opět uvidím. Viděl jsem, že oba bratři šli se mnou. Vysvětlovali mi, velký odstup mezi jejich sestrou a mnou. A prosili mne, abych nezastiňoval svou přítomností její mladičký život. Když ji opustím, časem zapomene a bude žít normálně. Váhavě jsem namítal, že mne miluje. Ano miluje, řekli, ale jako zidealizovanou bytost, myslíš, že by tě chtěla, kdyby znala tvou minulost? Pokud ji opravu miluješ, dej ji volnost. Naděje ve mně shořela. Pochopil jsem, že mohla být šťastnější s jiným důstojným partnerem. Poprvé v životě jsem postavil štěstí jiného nad své.

Všechno jsem ji nadiktoval, kapky krve padaly z mého srdce a jako led dopadaly na její. Obrátil jsem se a opustil ji. Šel jsem dlouho, až jsem si uvědomil, že se vlákno přetrhlo.

Konec I. části