Hra hodná hraní

       Kdysi někdo řekl, že to, co lidé opravdu v životě potřebují a od života žádají, není bohatství, pohodlí, úcta, nebo moc, ale hra hodná hraní. Kdo nedokáže najít v životě hru hodnou hraní, má tendenci propadnout apatii. Apatie je paralýza vůle, selhání chuti, stav totální nudy, zklamání a znechucení. Tento stav mysli je předehrou obecné duševní choroby. Hledej, především, hru hodnou hraní. To je rada orákula moderního člověka. Najdeš-li takovou hru, hrej ji naplno, jakoby na tom závisel tvůj život a celkové zdraví (taky že na tom závisí!). A když se ti zdá, že život žádnou hru hodnou hraní nenabízí, vynajdi si nějakou. Protože jakákoliv hra je lepší než žádná hra! Jaké hry život nabízí? Mnoho známých osobností se věnovalo hrám a jejich teoriím (S. Potter, E. Berne, J. von Neumann, N. Wiener a další). Z hinduistických písem se můžeme poučit o Šivově tanci, střídání líla a nitya, ve kterém je prapůvodní jednota transformovaná do mnohosti trvalou hrou tří gun. U Hermana Hesseho se dočteme o Magickém divadle, ve kterém se dají hrát všechny hry života (román Stepní vlk).

      Co je to vlastně hra? Interakce mezi lidmi, obsahující skryté motivace? V tomto smyslu používá slovo hra E. Berne v knize Jak si lidé hrají. Ale hra je víc. Je to v podstatě zkouška síly nebo šikovnosti, která se odehrává za určitých daných pravidel. Pravidla jsou podstatnou součástí hry. Pokud se nedodržují pravidla, hra přestává být hrou.

      Životní hry odrážejí životní cíle. A hry, které si lidé zvolí k hraní, indikují nejen typy těchto lidí, ale i stupeň jejich vnitřního vývoje. Thomas Szasz rozděluje životní hry na objektové hry a metahry. Za objektové hry jsou považované hry hrané za účelem získání hmotných statků, zejména peněz a věcí, které se za peníze dají koupit. Metahry jsou hrané pro nehmotné zisky, jako např. poznání, spása duše ap. V naší kultuře převládají objektové hry, zatímco v dřívějších civilizacích převládaly metahry. Hráčům metaher se objektové hry vždy zdály plytké a marné, tento postoj vyjadřuje souhrnně výrok z evangelia: "Co prospěje člověku, když získá celý svět ale ztratí svoji duši?" Naopak, hráčům objektových her se metahry zdají pochybené a choromyslné, protože v nich jde o nekonkrétní pojmy jako krása, pravda nebo spása. Podle účasti v těch či oněch hrách lze celou lidskou populaci rozdělit zhruba na dvě skupiny - hráče objektových her a hráče metaher. Tyto dvě skupiny se nikdy navzájem nechápaly a lze téměř jistě předpovědět, že se ani nikdy chápat nebudou. Jsou to dvě různé "odrůdy" člověka a jejich konflikty během věků značně přispěly k celkovému množství lidského utrpení.

    Všechny hry se hrají podle nějakých pravidel. U her stvořených člověkem vymysleli pravidla lidé, u životních her jsou pravidla dána přírodními, ekonomickými nebo sociálními podmínkami. Hráči musí znát a pamatovat si cíl hry a její pravidla. Kvalita hry závisí samozřejmě na kvalitě hráčů. Není každý stvořen pro každou hru. Ten, kdo se snaží hrát hru, která pro něj není vhodná, znásilňuje svoji podstatu a to často s katastrofálními důsledky.

      Nízké hry

     Prase v korytě

      je čístá a jednoduchá objektová hra. Jejímcílem je dostat se co nejhlouběji do koryta, sežrat co nejvíce žrádla a co nejnásilněji odstrkovat ostatní prasata od koryta. Silný hráč této hry je nenasytný, bezohledný, úskočný, sobecký. V současné době čistá podoba této hry není společensky nikde zcela přijatelná a hra bývá hraná s určitou mírností a skromností.

     Kohout na hnoji

     se hraje pro slávu. Jejím účelem je nafouknout falešné ego a udržovat je nafouknuté. Hráči této hry chtějí být známí a slavní, středem pozornosti a hovorů. Chtějí být oslavováni bez ohledu na to, zda na nich je něco k oslavování. Do této hry jsou obvykle vtaženi lidé některých profesí (herci, politici), po kterých se vyžaduje, aby působili navenek určitým dojmem (public image), i když jsou ve skutečnosti třeba zcela jiní. Skutečný Kohout na hnoji, jehož spokojenost je přímo úměrná tomu, jak často je jeho jméno uváděno v tisku, se však příliš nestará o dojem, kterým působí. Jakákoli publicita je pro něj lepší než žádná publicita, raději bude známý jako darebák, než neznámý.

     Hra na Molocha

     je nejnebezpečnější ze všech her, hraných pro slávu nebo vítězství. Zabijáci lidí na různých úrovních v ní považují zabití za použitelný prostředek proti "nepřátelům" vyznávajícím jiné náboženství, jinou politickou stranu apod. Je to čistě lidská hra, ostatní savci, i když často mezi příslušníky jednoho druhu bojují, dodržují určitého "sportovního ducha" a málokdy se záměrně usmrcují. Hráči Hry na Molocha neznají mírnost. Lákáni třpytivým snem o slávě nebo moci zabíjejí s bezbřehým nadšením, ničíce celá města i země. Tato hra je hraná tak vášnivě a s takovou bezohledností, že ani lítost, slušnost, sympatie, veřejné mínění nebo cokoli jiného nesmí zpochybňovat její destruktivní orgie. Jako uctívači boha Molocha obětovali svoje děti svému idolu, tak hráči hry na Molocha obětují tisíce mladých životů ve jménu nějaké třpytivé abstrakce jako např. cti či "obrany čehosi", popř. nafouklé fráze. Ale síla hráčů této hry, vyjadřovaná nejrůznějšími formami násilí a vydírání, je taková, že tisíce do ní vtažených "spoluhráčů" (lépe "vykonavatelů") ani příliš neprotestují. Pokládají svoje životy, neodvažujíce se odhalit prázdnotu frází, na kterých je hra založena.

     Tyto tři hry - Prase v korytě, Kohout na hnoji a Hra na Molocha, jsou víceméně patologickými aktivitami. Nikdo z vítězů nevyhraje nic, co by mohl opravdu nazvat svým vlastním. Prase v korytě může skončit dvakrát bohatší než Krésus, a zjistit, že je zahořklý, prázdný a nešťastný, a neví co má s nashromážděným bohatstvím dělat. Kohout na hnoji se může stát tak slavným, že jeho jméno zná každý, aby si uvědomil, že jeho sláva je jen jeho neexistujícím stínem, způsobujícím často více nepříjemností než užitku. Hráči Hry na Molocha se mohou brodit v krvi aby zjistili, že vítězství a sláva, kterým obětovali milióny lidských životů, jsou jen prázdná slova, nedávající uspokojení.

    V každé z těchto tří her je určitý kriminální prvek, hráč škodí v každém momentu jak sobě, tak i společnosti které je součástí. Měřítka kriminality jsou v současné společnosti však tak pokroucená, že hráči zmíněných her jsou často považováni spíše za pilíře společnosti než za její škůdce, hodné odsouzení a izolace.

      Mezi vysokými a nízkými hrami je jedna hra neutrální, hra na domácnost. Jejím cílem je založit rodinu a zabezpečit jí vše potřebné k životu. Nelze ji zařadit ani mezi hry objektové, ani mezi metahry. Je to základní biologická hra, na které závisí pokračování lidské existence.

      Vysoké hry

      Vysoké hry se zřídka hrají ve své čisté podobě.

      Umělecká hra

      je v ideálním případě směrována k vyjádření vnitřního vědomí volně definovaného jako krása. Toto vědomí je čistě subjektivní. Co je krásné pro jednoho, může být strašné pro jiného. Krásné jedné doby se může zdát ošklivé v jiné době. Ale špatní hráči Umělecké hry nemají vůbec žádné vnitřní vědomí. Jsou jen šikovnými techniky a napodobují ty s vnitřním vědomím, přizpůsobujíce se libovolné módě. Umělecká hra je dnes silně "prolezlá" komercí a ovlivněná chamtivostí sběratelů. Je také komplikovaná tendencí k předvádění se, která postihuje většinu současných malířů, sochařů, spisovatelů i hudebníků. Tak jak byly postupně opuštěny všechny tradiční koncepty krásy, "frčí" jenom to, co je nové a ohromující. To činí téměř nemožným rozpoznat, zda určité umělecké dílo koresponduje s nějakým vnitřním vědomím jeho autora, nebo zda ho dotyčný jen imituje.

      Vědecká hra

     se také zřídka hraje v čisté podobě. Většinou jde jen o žongléřství, únavné obměňování několika základních témat výzkumníky, kteří jsou obvykle jen šikovnými techniky s vyššími tituly. Vědecká hra se stala složitou, rozsáhlou a drahou. Mezi výzkumníky a penězi, potřebnými na jejich práci, stojí řada různých komisí, a vědec musí obvykle "upravit" svoje vědecké cíle tak, aby byly v souladu se záměry těch, kteří disponují s penězi. Stejně jako hra umělecká bývá i vědecká hra postižena mnoha nečestnostmi a bojem o pozice, nekonečnými boji a polemikami o prvenství. Nejde v ní ani tak o poznání jako o posílení vědcova ega.

      Ke hře umělecké a vědecké musíme přidat i Náboženskou hru, metahru hranou pro něco, co bychom mohli volně nazvat jako dosažení spásy. Náboženská hra měla v minulosti velmi dobře definovaná pravidla. Byla to v podstatě hra hraná placenými knězi jednoho či jiného druhu, za účelem jejich osobního prospěchu. Aby donutili ostatní lidi hrát tuto hru, vynašli si různé bohy, s kterými jen oni mohli komunikovat, jen oni je mohli utišit, jen oni mohli vyprosit pomoc či spolupráci. Kdo chtěl pomoc od boha nebo chtěl odvrátit jeho hněv, musel zaplatit knězi. Kdo se chtěl dostat do nebe, vyhnout se peklu, zrovna tak (popř. po jeho smrti jeho příbuzní). Někteří proto považují Náboženskou hru za jedno z nejstarších zneužití důvěry, trik vymyšlený k tomu, aby se určití jedinci mohli přiživovat na důvěřivosti a sugestibilnosti svých bližních tím, že se přimluví u u nich neviditelného boha, popř. jim zajistí vstup do rovněž neviditelných nebes. Sigmund Freud kdysi právě proto řekl (víc ze smutku než z hněvu): "Celá záležitost je tak očividně dětinská, neslučitelná s realitou, že pro člověka, který má přátelský postoj k lidstvu, je bolestné si pomyslet, že většina smrtelníků nebude nikdy schopná povznést se nad tento pohled na život." Zvlášť odporný aspekt Náboženské hry vznikl z toho, že určití kněží trvali na tom, že jejich bůh je jediný bůh a že jejich způsob hry je jediný možný způsob Náboženské hry. Byli při udržování hry ve svých rukou tak snaživí, že neváhali pronásledovat, mučit a zabíjet ty, kteří si náhodou vybrali hraní této hry podle jiných pravidel.

      Pojednání o hrách by bylo ale neodpustitelně zjednodušené, kdybychom bez komentáře ponechali právě uvedený výklad Náboženské hry jako jediný. Definovat Náboženskou hru jednoduše jako nejstarší světový podvod by bylo stejně očividně dětinské, jako brát vážně polidštěného bohaotce, vznášejícího se na prostěradle kdesi ve stratosféře a obklopeného cherubíny, serafíny a dalšími druhy nebeské fauny.

      Každému čestnému pozorovateli musí být zřejmé, že v Náboženské hře je kromě zahrávání si s důvěrou věřících a prodávání vstupenek do nebes ještě další prvek. Všechna velká náboženství disponují mnoha příklady světců a mystiků, kteří očividně nehrají hru pro materiální zisk a jejichž lhostejnost k osobnímu pohodlí, bohatství a slávě je tak úplná, že vzbuzuje náš obdiv. Z výroků a spisů těchto mystiků je patrné i to, že nebrali příliš vážně "nebeskou faunu", nebesa ani peklo, a že hrají hru podle úplně jiných pravidel a za jinými cíli. Uvnitř schématu, vytvořeného jejich náboženstvím, se snažili hrát hru nejtěžší, Mistrovskou, jejímž cílem je dosáhnutí plného vědomí, probuzení.

     Pro tyto hráče bylo přirozené hrát  Mistrovskou hru v náboženském schématu. Základní ideou všech velkých náboženství je, že člověk spí, že žije ve snech a iluzích, že se odděluje od univerzálního vědomí a uzavírá se do úzkého vězení osobního ega. Vyjít z tohoto vězení, obnovit jednotu s univerzálním vědomím, projít z temnoty egocentrické iluze do jasu stavu bez ega, to byl skutečný smysl Náboženské hry, jak ji učili velcí učitelé - Ježíš, Gautama Buddha, Krišna, Mahávíra, Laoc', Sokrates... Všem těmto hráčům bylo zřejmé, že Náboženská hra, tak jak byla hraná placenými knězi s jejich triky, sliby, hrozbami, pronásledováními a vraždami, byla jen ohavnou karikaturou skutečné hry, hrozivým potvrzením pravdivosti výroku: "Tito lidé mne uctívají jen svými ústy, ale jejich srdce jsou daleko ode mne. Mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, ničemu nerozumí."

      Ve středověku, po několik století a zejména v oblasti vlády křesťanství, byla snaha hrát Mistrovskou hru životu nebezpečná. Její hráči byli obviňováni z hereze, vězněni inkvizicí, mučeni a upalováni zaživa. Nebylo možné hrát tuto hru otevřeně. Aby přežili, museli její hráči používat nějakou masku, předstírat zájem o alchymii nebo magii, které byly kněžími povoleny, protože nechápali jejich skutečný význam.

      Alchymie byla bezpečná proto, že měla za svůj vnější cíl přeměnu kovů ve zlato, a nedotýkala se tak jakkoli autority kněží. Mnoho hráčů Mistrovské hry proto formulovalo pravidla v tajném kódu, kde přeměna substancí v těle a vědomí člověka byla vyjadřována v terminologii chemických a jiných prvků. Pro opravdové alchymisty transmutace vyjadřovala nikoli získání doslovného materiálního zlata, ale získání plného vědomí, vznik kosmicky orientovaného člověka, odhodivšího egocentrického panáka své fyzické existence, pouhou patetickou karikaturu svých skutečných možností.

      Dnes sebou snaha hrát Mistrovskou hru nenese žádná nebezpečí. Tyranie kněží v podstatě pominula. Náboženská hra se sice hraje stejně jako dříve, ale bez mučení a zabíjení. Je hrána s určitými zábranami ne snad pro výrazně větší tolerantnost jejích hráčů, ale proto, že problematika nebesa versus peklo a spasení versus prokletí se přestala brát tak vážně.

      Ale i když je dnes hraní Mistrovské hry bezpečné, nestala se tím o nic populárnější. Zůstává nadále nejnáročnější a nejobtížnější ze všech her, a v naší společnosti ji hraje málo hráčů. Dnešní člověk, hypnotizovaný blýskáním svých vlastních ozdob, má malý kontakt se svým vnitřkem, soustřeďuje se více na vnější než na vnitřní svět. Mistrovská hra se však hraje zcela ve vnitřním světě, v rozlehlém a složitém prostoru, o kterém většina dnešních lidí téměř nic neví. Cílem hry je opravdové probuzení, úplný rozvoj všech latentních sil a schopností v člověku. Hru mohou hrát jen ti, které jejich dosavadní pozorování sebe sama i ostatních dovedlo k závěru, že běžný stav lidského vědomí, takzvaný bdělý stav, není nejvyšším stavem vědomí, kterého je člověk schopen. Dojde-li člověk jednou k tomuto závěru, nemůže už dále "klidně spát". Vznikne v něm touha po skutečném probuzení, po úplném vědomí. Uvědomí si, že to co vidí, slyší, ví, je jenom malý zlomek toho, co by vidět, slyšet, vědět mohl, že žije v nejmenších a nejchudších místnostech svého vnitřního obydlí, zatímco by mohl vstoupit do dalších komnat, krásných, plných pokladů, z jejichž oken je vidět do věčnosti a nekonečna. V těchto komnatách by mohl přeměnit své malé osobní ego a absolvovat duchovní znovuzrození, "vstání z mrtvých", jak o tom hovoří mystéria všech náboženství.

      Ten, kdo dojde k tomuto závěru, je připraven hrát Mistrovskou hru.