Panna   29.8.2016   Evelína



Past a nebo brána do nebes ? - "Poselství Dogonů"

31.10.06   P. Tomáš Bahounek
P. Tomáš Bahounek Konečně! Ale trvalo to! Záhada Bermudského trojúhelníku se dostala na oficiální fórum OSN!", řekl muž, kterého ještě nikdo neznal. Nebyl to nikdo jiný, než Dr.Gairy, ministerský předseda Grenady. Stalo se to v souvislosti s přijetím Grenady za nového člena do OSN. Tehdy vyzval Dr.Gairy ve svém projevu představitele národů: "OSN by se mělo zabývat nevysvětlenými případy v oblasti Bermud! Mělo by se zabránit tomu, aby se někdy v budoucnosti mohl člověk stát obětí okolností, které jsou mimo jeho kontrolu!" Následující výzkumný program se obrátil na veřejnost: Hledáme svědky z Bermud! Ozvěte se! Zpočátku se jich mnoho nehlásilo. Lidé se zdráhali vypovídat. Majitelé cestovních kanceláří, leteckých společností a námořních linek se snažili utajovat tragédie z obchodních důvodů: Odradíme tím cestující. Naše společnost přijde na mizinu! Věci se však chopil známý reportér. Vystoupil v televizi a rozmíchal to tak, že se vzápětí roztrhl pytel s informacemi. Skoro přes noc se staly události v nebezpečné zóně vděčným tématem sledovaných televizních seriálů. Teprve potom přispěla osobní svědectví k rozšíření představ o jevech, provázejících některé lety a plavby v kritické oblasti.

       Konečně! Ale trvalo to! Záhada Bermudského trojúhelníku se dostala na oficiální fórum OSN!", řekl muž, kterého ještě nikdo neznal. Nebyl to nikdo jiný, než Dr.Gairy, ministerský předseda Grenady. Stalo se to v souvislosti s přijetím Grenady za nového člena do OSN. Tehdy vyzval Dr.Gairy ve svém projevu představitele národů: "OSN by se mělo zabývat nevysvětlenými případy v oblasti Bermud! Mělo by se zabránit tomu, aby se někdy v budoucnosti mohl člověk stát obětí okolností, které jsou mimo jeho kontrolu!" Následující výzkumný program se obrátil na veřejnost: Hledáme svědky z Bermud! Ozvěte se! Zpočátku se jich mnoho nehlásilo. Lidé se zdráhali vypovídat. Majitelé cestovních kanceláří, leteckých společností a námořních linek se snažili utajovat tragédie z obchodních důvodů: Odradíme tím cestující. Naše společnost přijde na mizinu! Věci se však chopil známý reportér. Vystoupil v televizi a rozmíchal to tak, že se vzápětí roztrhl pytel s informacemi. Skoro přes noc se staly události v nebezpečné zóně vděčným tématem sledovaných televizních seriálů. Teprve potom přispěla osobní svědectví k rozšíření představ o jevech, provázejících některé lety a plavby v kritické oblasti.

       To umožnilo srovnávání a hledání společných rysů. Ke společným znakům záhadných případů patřily poruchy viditelnosti a rádiového spojení se základnami.

Na chvíli pak zase zvídavost převážila nedůvěru v akademických kruzích. V červenci 1977 se do kritické oblasti vydala mezinárodní expedice. Na výzkumném programu POLYMOD se podílelo pět sovětských a pět amerických lodí.
´Živly jsou zatím silnější než člověk a často nad ním vítězí, zejména v takových pásmech, jako je tenhle trojúhelník.´ -
S takovými myšlenkami vplula posádka sovětské lodi "VIŤAZ" do bermudské oblasti.
Moře bylo klidné a tiché a nad ním zvolna plula oblaka.
Jednoho takového večera ohlásila znepokojeně synoptička: "Barometr prudce klesá!"
Ač byl oceán docela klidný, přesto sloupec barometru klesal níž a níž a rychle se blížil nebezpečné hranici. Všichni začali v hlavách cítit tíhu olova. Jeden po druhém se trousili k lodnímu lékaři pro tablety.
Nebylo slyšet žádný řev vlnobití, ani svištění větru v lanoví. Loď se ani nezakymácela. Zdálo se však, že ovzduší je přímo prosyceno nepochopitelným neklidem.
Ráno znepokojilo radistu, že jejich náčelník nenastoupil do služby. Zašli za ním do kajuty: ležel bezvládně na podlaze...
"VIŤAZ" pokračoval ve svém cestě. Čím více vplouvali do oceánu, tím se navenek zdál přívětivější. Přímo se lísal k bokům lodi lehounkými vlnkami.
Další den se však počasí změnilo z bezvětří na prudkou bouři. Zuřila tři dny a tři noci. Synoptici nechápavě kroutili hlavami. Rádiem byly přijaty dvě synoptické mapy - jedna z Evropy, druhá z Ameriky. Obě byly sestaveny na základě množství pozorovaných meteorologických stanic i meteorologických lodí a údajů z družic. Shodně dokládaly: ´"VIŤAZ" pluje v pásmu vytrvalé anticyklóny, tedy tlakové výše. Kolem něho panuje bezvětří a moře je klidné.´ Ve skutečnosti oceán kolem lodi běsnil.
Bouře ustala stejně náhle, nečekaně a naráz, jako kdyby někdo vypnul vypínač. Kolem se rozprostírala pustá vodní hladina bez nejmenších známek života. Se smíšenými pocity si badatelé uvědomovali: ´Jak podivné! Vždyť právě zde existuje podivná magnetická úchylka!
Měli štěstí. Jejich loď proplouvala víry, ale nebyly nikterak velkých rozměrů. Daly se včas postřehnout. Přesto zažili nejrůznější "úskoky". Důkazem se staly třeba synoptické mapy, které posádka přijala rádiem. Mapa se skládá ze dvou částí: z vlastní mapy s obrysy východního pobřeží amerického kontinentu a oblými křivkami izobar a vyznačenými údaji a z úplně černého pole bez jediného světlého místečka, které náhle pokrylo mapu ve chvíli rádiového příjmu. Působilo to dojmem, jako by se rádiovým vlnám přicházejícím z Evropy náhle postavila do cesty neproniknutelná olověná deska. V době příjmu byla loď "VIŤAZ" právě v zeměpisné šířce vrcholu Bermudského trojúhelníku.
Skoro po celé období pobytu v tomto pásmu si radisté stěžovali: "Neslyšíme ani nejmenší signál z Evropy! Moskva mlčí!"
Geograf, který je doprovázel hledal odpovědi na otázky po příčinách poruch rádiového spojení. Je to snad tou magnetickou anomálií? Kroutil jen hlavou a říkal:
"Snad je pod oceánem něco, co způsobuje takovou úchylku. Ta potom ovlivňuje rádiového spojení stejně jako údaje navigačních přístrojů. Tohle by mohla být jedna z příčin katastrof."
"Možná", připouštěl oceánolog, - "ale nelze přehlížet okolnost, že v oblasti Golfského proudu se tvoří mohutné vodní víry. Ty se podobají cyklonám a anticyklonám v atmosféře."
Dennodenně posádku "VIŤAZU" něco překvapovalo. Třeba takový unikátní jev jako duha rozprostřená těsně nad vlnami, jako by zbavená podpor svého oblouku. Nebo ostrůvky chaluh druhu "Sargassum" či fantastická hra barev ve vlnách čirých jako slzy. Další zvláštností zde byla snad nejprůzračnější voda na světě.
"Z jakého důvodu právě sem míří sladkovodní úhoři z jezer a vodních nádrží celého světa? Proč překonávají tisíce mil, aby právě a jenom zde došli pokračování svého rodu?", ptal se bezvýsledně ichtyolog.
"VIŤAZ" vplul mezi ostrovy Haiti a Portorico.
"Hurráá!", zahřmělo z paluby, - "Trojúhelník máme za sebou!"
Za průlivem se prostíralo Karibské moře. Druhý den ráno přijala posádka lodi meteorologické hlášení:
- V ZÁPADNÍ ČÁSTI KARIBSKÉHO MOŘE SE ZVEDL URAGÁN -
Tropický uragán je opravdová záhada přírody. Badatelé nad tím doposud kroutí hlavami. Zatím neznají mechanismus jeho vzniku ani zákony jeho pohybu.
"VIŤAZ" se před uragánem skryl v Havanské zátoce.
Doktor Baranov, vedoucí expedice na lodi "VIKTOR GUBAREV", jedním dechem informoval veřejnost o prohlubni v hladině oceánu, o známých magnetických a gravitačních poruchách, o mimořádně vzácném optickém jevu, totiž oslnivě zeleném paprsku, který vzniká v okamžiku, kdy se Slunce kryje s obzorem. Uvedl:
"Viděli jsme ještě jiné optické jevy, jako třeba svislé světelné sloupy, které nesouvisí ani s východem ani se západem Slunce." Pak se na chvíli odmlčel, ale jakási ješitnost mu nedala a tak po chvíli důrazně dodal: - "I když je pravda, že se ten vzácný jen ojediněle sledovaný zeleným paprskem dosud vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Tyto jevy jsou nám badatelům dávno známé."
Doktor Aksionov, vedoucí expedice na výzkumné lodi "VIŤAZ", byl snad upřímnější, když poznamenal: "Mnoho je tu ještě nejasného. Třeba ´hlas moře´. To se prostě najednou vytvoří zvuk, který je schopen vyvolat na lodi hromadné šílenství. Je docela možné, že v oceánu budou objeveny nejneočekávanější jevy, které povedou k revizi dávno ustálených základních představ."

Expedice, složená ze střízlivě uvažujících odborníků, dospěla nakonec k potvrzení existence řady záhad. Ale to není vše - podnítila vlnu teoretických úvah. Došlo i k oprášení starých domněnek.
"Za tím vším musí být něco jiného, vážnějšího! Určitě za tím vězí MIMOZEMŠŤAN, náš PROTIVNÍK, náš ODPŮRCE!" tvrdil novinář, hledající za vším něco senzačního, a stále opakoval: "Právě mimozemšťan řídí úchylkami magnetického pole únosy lidí! Ne nadarmo se té prokleté oblasti říkává Ďábelský trojúhelník!"
Třebaže nic takového nebylo jisté, měl tento samouk neodolatelný sklon hledat pokaždé za vším něco mocnějšího a silnějšího, co přesahovalo meze jeho poznání - mimozemšťan."
Kdo je to?
To mu nebylo zrovna moc jasné. Mnoha lidem se zdát být přítomnost takového mimozemského strašáka směšná a nanejvýš trapná. Kdo ví, třeba právě to je část jeho triumfu, že se stal pro tolik lidí něčím hodným leda výsměchu.
Že by? Ale proč?
Člověku takto uvažujícímu se totiž mimozemšťan nadobro ztratil v žluté mlze či v bílé vodě, v náhle se tyčící smrtící vlně, v temné cloně Bermudského trojúhelníku, neproniknutelné rádiovými signály.
´Já ho však z očí neztrácím!!´ opakoval si sebevědomě novinář, - ´Naopak! Počítám s ním na každém kroku! Vím, kde je a odkud nás ohrožuje. Dobře vím, že existuje zvůle, která se mne snaží vtáhnout do zajetí bezvýhradné manipulace. Beru tu zvůli docela vážně. - Jenže by ji měl každý brát vážně! Každý by měl vědět, že jednat správně, to neznamená chodit pouze přes křižovatku na zelenou, nebo pouze neokrádat souseda, či prostě si jenom sednout na stranu světla. Vyžaduje to ještě čelit zvůli FANTÓMA mimozemského původu! Klást mu odpor na každém kroku! Odhalit jeho zločiny! Zjistit, jak je vlastně páchá! A co víc - dopadnout ho při činu! Kdo to popírá, pomáhá FANTÓMOVI!´
Novinář, věrný svému povolání, neváhal vystoupit se svým poselstvím na veřejnosti. Ze všech stran ho však stíhaly námitky:
"Samé výmysly! Nic dokázáno!"
"I kdyby to byla pravda, stejně se nedá nic podnikat."
"Dokáži to!"
"Jak?"
"Třeba z mytického poselství afrických Dogonů."
"To nemyslíte vážně!?!"
"Vy se v tom snad vyznáte?"
"Připouštím, že nejsem odborník."
"Tak, prosím!"
"Opírám se však o poznatky badatelů."
"Tak? - A kteří to jsou?"
"Profesor Guerrier z Marseille, profesor Griaule a další."
"A kdo to vůbec jsou ti vaši Dogoni?!"
"Sudánští černoši od řeky Niger."
"Samí analfabeti."
"Asi ano, nicméně nelze přehlédnout jejich mýty. Aniž docela chápou význam svých mýtů, předávají je nezměněné z pokolení na pokolení."
"No, a?"
"Badatelům se podařilo proniknout do mýtu a zaznamenat ho. Ukázalo se, že obsahuje úžasné znalosti o kosmu."
"To zní neuvěřitelně - ale co tím chcete dokázat?"
"Uvidíte. - Čím více pronikáme do jejich mýtů, tím více nás překvapují znalostí jeho původců. Tak třeba, pokud jde o planety naší sluneční soustavy. Dogonové uvádějí Mars, Venuši, Jupiter a Saturn. Přitom však uvádějí až zarážející údaje. Například, že Venuše má svůj vlastní satelit. Jupiter znázorňují zvláštním symbolem. Velký kruh znamená planetu, čtyři malé kroužky označují její měsíce. Ty jsou prý ´připevněné´ či ´zaklíněné´ k Jupiteru. Víme, že Jupiter má sice více měsíců, ale jen čtyři z nich vynikají zvláštní jasností. Pokud jde o Saturn, původci mýtu věděli o prstenci kolem Saturnu."
"Podivné."
"Hlavní místo v dogonské mytologii však zaujímá Sirius. Původci mýtu museli mít o této hvězdě neslýchané vědomosti. Podle mýtu je Sirius částí hvězdného systému, který měl rozhodující vliv na pozemský život. Do soustavy patří kromě Siria ještě jemu blízká hvězda, pouhým okem však neviditelná, (zasvěcení Dogoni ji označují ´Po-tolo´ čili hvězda ´Po´), a dále třetí hvězda ´Umma-va-tolo´ a její satelity."
"Co na to říká moderní astronomie?"
"Díky silným dalekohledům a matematickým výpočtům se podařilo objevit druhou hvězdu, tzv. Sirius B. Existence třetí - Siria C je dodnes předmětem diskuzí."
"Co vlastně ten mýtus uvádí o Siriu B? "
"Sirius B čili hvězda ´Po´ obíhá kolem Siria. Doba oběhu činí padesát let. Usměrňuje otáčky Siria. Vědci vypočítali, že doba oběhu Siria je skutečně padesát let. Zjistili také, že má opravdu rozhodující vliv na oběžnou dráhu Siria A. Právě z té nepravidelnosti jeho oběžné dráhy došli k odhalení Siria B. Překvapivá je také další skutečnost. O Siriu B vypovídají nejen dogonské mýty, ale také mýty jejich sousedů z kmenů Boro a Bambara. Dokonce i Hotentoti na druhé straně Afriky označují Sirius B jako ´hvězdu vedle´. Jejich mytologie tedy také zná Siriova dvojníka. Dogonové uvádějí ve svém mýtu: ´Jakmile se Sirius objevil, Po-tolo se začala kolem něho otáčet...´ Nelze popřít, že tato dvojhvězda představuje pro dnešní astronomy hotový rébus. Sirius je totiž dost mladá hvězda, zatímco Sirius B je hvězda velmi stará. Blíží se ke konci svého kosmického trvání. "
"Uvádí o tom něco mýtus?"
"Když se ´Po-tolo´ blíží k Siriovi, začne víc zářit. Sotva se ´Po-tolo´ vzdaluje, začíná blikat, takže se ´pozorovateli´ zdá,. jako by viděl několik hvězd..."
"O jakého ´pozorovatele´ jde? Sirius B přece ještě nikdo ze známých badatelů neviděl pouhým okem a do poloviny minulého století se o něm - kromě černochů v Africe - nikdo nezmínil."
"Zasvěcení Dogoni tvrdí, že všechny tělesa ze skupiny Siria lze sledovat z jedné jeskyně."
"Kde je ta jeskyně?"
"To přísně tají."
"Hm. To je divné."
"Ještě podivnější je, že v jejich mýtu jsou Siriovy hvězdy kladeny do souvislosti s příchodem prvního člověka na Zem. Hvězda ´Po´ byla prý původně blízko , ale během doby se vzdálila. Mýtus obsahuje řadu zmínek o přistání výprav na Zemi. Lidé prý byli dopraveni na Zem z planety, jejímž Sluncem byla ´Po´ před výbuchem. V popisu přistání kosmické lodi najdeme překvapivá srovnání: Když loď přistávala, vytvářela ´dvojitou spirálu´."
"Říkáte ´dvojitou spirálu´? To je přece známý pojem. Takový tvar má kyselina nesoucí náš genetický kód!"
"Každopádně je to důkaz,", tvrdil novinář, - "že na Zemi odedávna působil Mimozemšťan.
Známý lékař mu dal za pravdu: "Připouštím, že existuje působení mimozemské inteligence, jakož i planet na pozemské bytosti, tedy také na lidské tělo, pokud se týče smyslových pocitů a vzrušení či pudových hnutí tělesných."
Zároveň však namítal: "Jenže člověk má svobodnou vůli. Může a má panovat hvězdám, totiž rozumem a vůlí přemáhat ona smyslová hnutí. Taky si myslím, že je nemístné chtít se dozvědět z hvězd něco o činnostech, spočívajících na svobodném lidském rozhodnutí nebo snad určovat osud. Na druhé straně se ovšem dá předvídat počasí - deštivé nebo suché, či zatmění Slunce a podobné věci.
Z akademické půdy vzešly další námitky:
"Tohle má být důkaz? Vědecký důkaz to rozhodně není! Směs pověry, víry a útržků nějakých vědomostí."
"Mýlíte se! Kdo nechce o Mimozemštanech nic vědět, ten také o nich nikdy nic vědět nebude! Tak dlouho bude zavírat oči, až - "
"Nesmysl! Neexistuje hmatatelný důkaz o Mimozemštanech."
"Existuje. Dokonce živý!", řekl rozhodně novinář, - "Mimozemštané tu mají spojence!"
"Ale jděte! Kdepak je máte?!"
"Na Východě."
"Jak si můžete být tak jistý, že právě tam?"
"Snad jsou i jinde - ale tam jsou určitě! Vím to z vlastní zkušenosti."
"Máte s nimi nějaké styky?"
"Co se mi už navyhrožovali! Vyhrazují si monopol na blízká setkání s tím fantómem mimozemského původu. Dělají všechno pro to, aby co nejvíc utajili údaje o UFO! Zesměšňují doklady o působení mimozemského protivníka v Bermudském trojúhelníku. Vlastně pracují pro něj. Tyto jeho pozemské spojence je nutno na každém kroku odhalovat, demaskovat a stíhat, stejně jako samotného Mimozemšťana, unášejícího lidi v Ďábelském trojúhelníku a jinde!"
"Proč by to všechno dělal? K čemu byl mohl Mimozemštan potřebovat Pozemšťany?"
K takovým podivným otázkám se člověk uchyluje, když hledá příčiny nejrůznějšího dění v přírodě, a přitom přehlíží samotné základy dění v přírodě. Jenže jak je tomu se samými základy pohybu v přírodě?



       Příroda je principem pohybu a změn. Proto se filozofické pojednání o hmotné skutečnosti zabývá i pohybem. Neznalost přesného pohybu nutně vede k neznalosti přírody (Aristoteles, Fyzika, III, 1, 200b).

       Pravdivost tohoto tvrzení je patrná v celé přírodní filozofii. Fyzikální vědy sice pokročily ve zjišťování pohybu velmi daleko, jenže přírodní filozofie jich nevyužila k vyjádření podstaty pohybu. Žádná filozofická soustava kromě Aristotela nedosáhla takové přesnosti a absolutnosti v pojetí pohybu jako on. Aristoteles uvádí nejdříve předpoklady, které napomáhají v pochopení pojmu pohybu:

1) Prvním závažným předpokladem je dobrá znalost toho, co je možnost a uskutečnění. Toto dělení jsoucna na možnost a uskutečnění se týká nejen jedinců, ale i kvantity a kvality, jakož i všech druhů jsoucna a skutečnosti.

2) Dále se předpokládá pojem a skutečnost vztahu, a to tak, že vztah je mezi dvěma krajnostmi, mezi tím, co je nadměrné a co je nedostatečné, mezi principem činným a trpným, ale také mezi tím, co působí pohyb a mezi pohybovanou věcí. Pohybující pohybuje něčím, a to co je pohybované, to se pohybuje silou pohybujícího. Ve všech těchto případech je vztah.

3) Konečně je pohyb nutně spojen s věcí. Mimo věci není pohybu. Novodobá přírodní filozofie si osvojuje tuto Aristotelovu větu jako objev nových fyzikálních zkušeností: Spojitost hmoty a pohybu je nerozlučná, takže hmota bez pohybu je právě tak nemyslitelná, jako pohyb bez hmoty. Pohyb vyžaduje i předpokládá něco, co se pohybuje.

      Není to žádný objev, nýbrž jen potvrzení správnosti třetího Aristotelova předpokladu. Každé nové vyjádření o skutečnosti patří do přírodního řádu. Proto každý úsek poznání má své místo v jednotě přírody. Vyplývá to z předpokladu filozofického poznávání přírody.

      Jednota přírody je zahrnuta do nejobecnějšího pojmu celé skutečnosti. Tímto pojmem je jsoucno. V logickém dělení jsoucna je jsoucno rozděleno na 10 nejvyšších druhů čili kategorií. Do nich patří každý druh jsoucna, jak se s ním lidská mysl setkává ve skutečnosti. Proto Aristoteles nejdříve určuje o pohybu, že se týká několika druhů, takže pohyb sám netvoří zvláštní druh. Pokud má pohyb vztah k více druhům jsoucna, tedy je tím dána i různost a přiměřenost pohybů k těm druhům jsoucna, k nimž patří.
(Proto každý, kdo by odezíral od této bytostné různosti a od tohoto vztahu pohybu k různým druhům, nemohl by dojít k přesným filozofickým závěrům a vymezením pohybu.)

      První určení pohybu je, že pohyb je změna. Není pochyb o existenci změn. Co se mění, mění se buď podstatně, nebo kvantitativně nebo kvalitativně nebo se mění pouze místně. Změna se vždycky přisuzuje nějakému subjektu, podmětu, který se mění. Subjektem, podmětem změny je buď jedinec nebo kvantita nebo kvalita, nebo se změní vztah k místu. Proto pohyb nemůže být mimo věci, protože mimo skutečnost není nic myslitelného. Vztah mezi pohybem a skutečností je velmi důvěrný. Změnu pohybu může vyvolat i princip pohybu. Zásahem se totiž může pohyb zrychlit či zpomalit, obrátit jiným směrem, apod.

      V každém druhu pohybu má pohyb ještě dvojí ráz: buď způsobuje změnu tak, že věc dosahuje svého tvaru či jej pozbývá a rozkládá se. V kvalitách se projevuje buď intenzívně nebo sníženě, kvantitativně buď roste nebo ubývá, a v přemísťování je pohyb odstředivý nebo dostředivý. Tím vznikají různé změny ve věcech. Změna tvaru je podstatná změna věci - nastává buď vznik nebo zánik věci. V kvantitě je buď vzrůst nebo umenšování, v kvalitě je jiný způsob věcí podle druhu intenzity něčeho kvalitního (zvýšení nebo snížení). Přemísťování je místní pohyb. Pohyb určený jako změna je určen rodově, genericky.

     Změna se děje na subjektu, a to na subjektu, podmětu, který chová možnost změny. Pohyb vytváří tuto změnu a začíná u této možnosti jako u počátku pohybu.

     Pohyb je tedy už počáteční uskutečnění, avšak nedokonalé. Uskutečnění něčeho pohybem se děje postupně, avšak už i počáteční pohyb uskutečňuje věc, třebaže nedokonale, nýbrž má nutný vztah k dalšímu postupu v uskutečňování věci. Uskutečnění jsoucna je v možnosti podle toho, jak je to v možnosti. Nedokonalé uskutečnění existuje v možnosti.
Pohyb nutně vyžaduje nositele a je určen druhově, čili nabývá své přiměřenosti z cíle (a to hned od počátku pohybu), k němuž má dospět.

     Pohyb jako uskutečnění je spoluprvkem a spoluprincipem jsoucna, které se pohybem uskutečňuje. Cíl ať na počátku nebo na konci může být buď v obou případech příznivý, nebo jednou příznivý a podruhé záporný. Je-li vždy příznivý, tedy jde o vznik věci a o nabytí tvaru, kdežto v druhém případě jde o rozpad věcí čili o změnu v nejvlastnějším smyslu.

     Vzrůst velikosti nebo úbytek má ráz pohybu ve velikosti, takže přibývá nebo se umenšuje. Změny kvality (větší nebo menší intenzita) mají rovněž ráz pohybu. Jsou tedy čtyři druhy pohybu, podle druhu jsoucna, v níž může nastat pohyb.

      Když se zamýšlíme nad základy pohybu a energie, tedy fyzikální věda říká, že hmotná skutečnost je plná pohybu, který se nedá od ní oddělit.

      Energie byla podle starší fyzikální definice označena za schopnost konat práci. Z hlediska logického soudu je toto vymezení popisné, povrchní, vzaté z účinku a nic neříká o vlastní povaze věci.

      Původní řecké slovo energie znamená podle Aristotela působení a sílu, a to jak v hmotném světě, tak v duševním. Nová fyzikální věda odvozuje pojem energie z pozorování přírodních dějů, při kterých hmotné věci působí svými silami na jiné hmotné věci a uvádějí je do pohybu. Zkoumáním velikosti tohoto působení dospěli fyzikové k veličině, která nezávisí na povaze pohybů a sil, a která si při všech jejich proměnách zachovává nezměněnou velikost a tím dovoluje porovnávat mezi sebou různé druhy. Fyzikové nazvali tuto veličinu energií.

      Podle nového pojetí je tedy energie určitý stupeň pohybů a silového působení při jejich přeměně z jedné formy do jiné formy. (Tato veličina se stala měřítkem.) Oproti staršímu vymezení energie, že je to schopnost konat práci, Engelsovo vyjádření, že energie je měřítko pohybů a silového působení, uvádí energii do kvantitativní a stejnorodé matematické podoby. Dodává však, že nositelem energie je hmota a schopnost konat práci čerpá ze své nevyčerpatelné zásoby vnitřního pohybu. Pohyb se nikdy nemění v práci, nýbrž koná práci a přitom se přeměňuje v jiný druh pohybů (Dialektika přírody, Praha 1952).

      Částice nabývá nebo přijímá energii nikoli plynule, nýbrž v kvantech. Einstein dokázal, že každý ze světelných fotonů, které se šíří v obrovských rojích ze světelného zdroje, rozvlněným elektromagnetickým polem, odnáší právě jedno takové energetické kvantum.

      Na základě Planckovy kvantové teorie dospěl fyzik Neils Bohr k předpokladu, že elektrony mohou existovat uvnitř atomu jen v určitých energetických stavech, odstupňovaných po kvantech, a všechny ostatní stavy jsou jím, podle vyjádření fyziků, odmítány. Když elektron dostane rychlost, jaká mu nepřísluší, tak ji nepřijme.

      Fyzikální důkaz: Když se ozáří kovová deska světlem stejné vlnové délky, avšak ze silnějšího zdroje, pak pozorované elektrony nemají větší rychlost s rostoucí intenzitou světla. Nezávislost energie uvolněných elektronů na intenzitě světla se nedá odvodit z vlnové teorie.

      Energie světla se částečně přeměňuje na pohybovou energii vypuzených elektronů. Atomy určitého prvku (např. vodíku) mohou vysílat jen určité fotony o určité energii. Vysílají pouze určitá kvanta energie. V atomu daného prvku jsou dovoleny jen dvě hladiny energie a vysílání fotonů odpovídá přechodu elektronů z vyšší hladiny energie na nižší hladinu. Každý elektron má některé hladiny energie a vyzařování světelných kvant je třeba přičíst přechodu elektronu z jedné hladiny do druhé hladiny. Možnosti jsou omezeny skutečností.

     Vztah pohybů a energie není takový, jaký byl zaveden v Newtonově mechanice, kde existovalo pojetí samostatné pohybové energie. Podle teorie relativity neexistuje takový druh energie, ale zato každý druh energie vzrůstá při pohybu (prostřednictvím součinitele závislého na rychlosti).

     Těchto několik poznatků o vztahu energie a pohybu přináší velké sblížení mezi fyzikálními objevy a filozofií. Aristoteles filozoficky vymezil pohyb jako uskutečňování toho, co je možné, pokud je to ještě v možnosti. Pohyb je právě toto uskutečňování. Dochází se k němu tehdy, když se něco uskutečňuje, ne dříve a ne později (Arist., Fyzika, III, 1, 201b).

     Pohyb je jednak v řádu jsoucna jako uskutečňování tvarů, a to tak, že pohybem nabývá jakýkoliv prvek Mendělejevovy periodické tabulky přesného a určitého uspořádání v prostoru a zároveň skladebné vlastnosti.

     Nabývá také vlastní zvláštní činnost danou podstatným tvarem. Je to vzájemná činnost a působení částí atomů, od nichž závisí pohyb elektronů kolem jádra. Pohyb směřuje k získání tvaru. Děj probíhá od jednoduchého dějství k organizaci vyššího stupně, v níž je nová vazba, nové jakosti a vzniká tvar vyššího stupně. Je to utvářející pohyb.

     Pohyb v řádu činnosti, z hlediska mechanického, kinetického a dynamického, působí na jiné věci tak, že způsobuje změnu buď zdokonalením nebo rozkladem. Tento druh pohybu u neživých bytostí se uvádí do činnosti mimo vlastní látkový podklad, u živých z vlastního subjektu. Můžeme rozlišit různé druhy pohybu:

     První druh pohybu je podle subjektu, podmětu, na kterém je pohyb. Subjektem pohybu může být podstata, a potom subjekt nabývá přirozený tvar, takže pohyb vede k podstatnému tvaru nebo k jeho zániku, kdy se útvar rozpadá.

     Pohyb se může dále týkat kvantity, a tak věc co do velikosti roste nebo se zmenšuje, aniž se něco mění na podstatě věci.
Třetím subjektem pohybu je kvalita. Při takovém pohybu se se věc stává jakostnější či kvalitně intenzívnější nebo méně intenzívní, např. chemické děje znamenají změny látek co do jakosti, kdežto změny fyzikální přinášejí změny kvantity.
Další druh pohybu je u místního pohybu, kdy těleso mění místo.

     Pohyb může být přírodní, a tento má zase různé druhy: formující, který utváří věc, zdokonalující, když zdokonaluje věc, aniž se mění její podstata, udělující, když udílí svou působivost jiným tělesům.

     U živých bytostí je pohyb obnovující či udržující, a kromě toho je tam pohyb způsobený vůlí a rozumem, který je svobodný a dobrovolný.

     Proti přirozenému pohybu může být způsoben pohyb násilný z vnějšku. Konečně všechny útvary podléhají změnám ve smyslu rozkladného pohybu.

     Fyzikální věda obecně říká, že druhů pohybu je tolik, kolik druhů energie je v přírodním dění. Proto když se převede jakákoli setrvačná hmota na energii, pak je tato energie definována onou hmotou bez jakékoli libovůle.

      Celá hmotná příroda je v pohybu, ale duchovní skutečnost má obdobnost pohybů, totiž obdobnost svého přechodu od možnosti k uskutečnění. Všechno se uskutečňuje pohybem, třebaže pohyb sám není zdrojem energie, nýbrž je dán energií.

      Každý druh energie vzrůstá pohybem. Poznatek o pohybu je nesmírně důležitý. Vymezení pohybu jako uskutečňování toho, co je možné, pokud je to ještě dále v možnosti, velmi objasňuje přírodní dění. Pohyb je společný všem věcem. Pohyb je příznačným rysem všech hmotných skutečností, ale přitom není stejnorodý, nýbrž přiměřeně rozdílný a přirozeně zaměřený k výsledkům, které jsou různé podle povahy věcí a jejich principu daných od přírody.

     Na povaze pohybu nic nemění ani to, že hmota má někdy tvar energetický, jindy setrvačný. Vždyť energetický tvar hmoty nic neubírá na hmotné skutečnosti ani na potřebě pohybu, jako uskutečňování a přechodu z možnosti k uskutečnění jedinců a celku. Energetický tvar hmoty je pouze nepatrná součást z množství forem a procesů, jimiž přírodní dění prochází. Má vždy spojitost a přiměřený vztah k přírodnímu útvaru a k jeho dění.

     Dvojí skutečnost, totiž mikrokosmická a makrokosmická, o které fyzikové mluví (a biologové dodávají ještě třetí skutečnost biokosmickou), je pouze vymyšlena jako odtažitý pracovní postup či logický model. Ve skutečnosti je pouze jediná skutečnost, v níž je jednota a složitost, ale také různost.

     Pohyb jako uskutečňování toho, co je v možnosti, je nutně spojen se skutečností, a to jak s hmotnou skutečností, v níž je neomezená možnost různých tvarů, tak s duchovní skutečností, kde je rovněž pohyb jako uskutečňování. Vždyť i v duchovní skutečnosti je mnoho možností, které se dají uskutečnit. Pohyb ve svých zvláštních formách je přiměřený přírodním procesům, které směřují k určitému přirozenému útvaru. Tak pohyb dochází svého cíle a přiměřených výsledků buď vždy nebo ve většině případů.

     Pohyb nemůže být prvotní. Nemůže probíhat mimo subjekt, jehož je uskutečňováním, protože jím se věci uskutečňují. Bez pohybu by se hmota ve své hmotně-energetické skladbě neobjevila. Každý druh hmoty-energie vzrůstá pohybem a nabývá svého tvaru, který vydává široká paleta možností hmoty.

     Hmota bez pohybu a pohyb bez hmoty je nemyslitelný. Obojí, hmota i pohyb jsou myslitelné jen jako spoluelementy skutečnosti. Jeden z nich je možnostní, kdežto druhý uskutečňující danou možnost, takže sám ve své skladbě je už uskutečněn, ale nedokonale, a proto tíhne ještě k dalšímu uskutečňování tvaru celku. Pohyb je součástí každé věci v procesu uskutečňování. Proto je pohyb přiměřený a neexistuje jako absolutní věc.

     Hmota podle toho nemůže být prvním zdrojem pohybu, protože by byla dříve, než by se uskutečnila, což je logický protiklad čili logicky nemyslitelné. Hmota a pohyb jako elementy hmotné skutečnosti mohou jen spoluexistovat. Proto otázka o prvním vzniku hmoty - energie a pohybu zůstává nedotčená přírodními vědami. Dá se říci, že fyzikální věda otevírá otázku prvního vzniku hmoty - energie a pohybu. Vyřešit ji však může jedině filozofie.

     Tak jako má pohyb nutný vztah k tomu, co se pohybuje, a je mezi nimi přiměřenost, tak i první vznik hmoty - energie a pohybu má nutný vztah a přiměřenost k prvnímu principu, bez něhož je nemyslitelný, a který je uskutečnění. Aristoteles řeší tuto věc v úvaze o vztahu pohybu k prvnímu hybateli. Pohyb jako princip skutečnosti je podle Aristotela pochopitelný jedině v pojmech "možnost a uskutečnění".

     Také v těchto pojmech je patrné to, co říká Heisenberg o pojmech, pokud jimi fyzikální vědy vyjadřují své poznatky, oproti pojmům, jak je potřebuje každodenní mluva. I když pojmy užívané mluvy jsou pro fyzikální poznatky nepřesné nebo spíše nepřesně vymezené, přesto při růstu vědomostí jsou tyto pojmy stálejší, než přesné pojmy vědecké mluvy. Přesné pojmy vědy se objevují jako idealizace čili vyabstrahované z omezené části jevů, zatímco obyčejné pojmy jsou brány z bezprostředního styku se skutečností. Proto ji vyjadřují. Přesné pojmy jsou idealizováním odvozeny ze skutečnosti, ale jsou vytříbené pomocí nejjemnějších zkušenostních prostředků získané axiomy (nezvratnými zásadami) a definicemi. Tak jsou uvedeny do matematických vzorců. Tímto zmatematizováním a vytříbením se ale ztrácí těsná spojitost se skutečností.

     Pojmy možnost a uskutečnění však mají navíc ještě obecnost. Jsou obecnější a základnější než ty nejzákladnější částice, známé dnešním fyzikům. Fyzikální věda považuje za nejzákladnější částice fotony, leptony, lehké částice, elektron, neutrino, mesony a baryony (nukleony a hyperony). Ale i tyto nejzákladnější částice jsou zahrnuty do obecnějšího pojmu možnosti a uskutečnění.
Ze vzájemného vztahu mezi možností a uskutečněním získávají na jasnosti všechny vědecké a filozofické pojmy, a hlavně pojem pohybu. Podle Aristotela není jiného obecnějšího a přiměřenějšího pojmu pro vymezení pohybu než pojem nedokonalého uskutečnění. Jako u řeckých myslitelů, tak i dnes zůstává pojem pohybu dost neurčitý. Pythagorejci, jak je připomíná Aristoteles (Metafyzika, XI.), kladli pohyb mezi pojmy znamenající neurčitost a zbavení (privaci), protože postavili dva řády: jeden řád dobra a druhý řád zla, v němž je vše, co je nedokonalá.

     Na stejném místě Aristoteles podrobněji vykládá vztah pohybu a věci, která je v pohybu , a zároveň k tomu, co způsobuje pohyb. Jakožto uskutečnění patří pohyb k tomu, co je jím uvedeno do uskutečňování. Zároveň je ale uskutečněním toho, co pohybuje, co uvádí do pohybu nějaké dění, protože je jako uskutečnění vyvádí z možnosti. Ze strany činitele je to činnost, ze strany pohybované věci je to trpnost. Tento dvojí pohled na tutéž věc v podstatě ukazuje, jak velká je vzájemnost a propojenost přírodního dění a závislost trpného na činném a naopak. Jedna bez druhé je nemyslitelná, ale v řádu jsoucna jsou to dvě kategorie: činnost a trpnost.

     Do vzájemného působení činnosti a trpnosti zapadají i druhy vzájemného působení fyzikálního řádu, i když vyjadřují fyzikální skutečnost:

     První druh vzájemného působení představují gravitační síly. druhý druh představuje elektromagnetické vzájemné ovlivňování mezi nabitými částicemi, třetí druh představuje silné vzájemné ovlivňování (nukleární síly), nezávislé na náboji, které působí na krátkou vzdálenost mezi nukleony v atomovém jádru. Čtvrtý druh představuje slabé vzájemné ovlivňování, ovládající pochody rozpadu nestálých částic.

     Elektromagnetické vzájemné ovlivňování v elektromagnetickém poli se děje výměnou fotonu mezi nabitými částicemi. Přitom platí, že v každém druhu pohybu jako změny, podle kvantové teorie energie mohou atomy určitého prvku vysílat jen určité fotony o určité energii.

     Vysílají pouze určitá množství či kvanta energie, kdežto ostatní jsou jim, podle fyziků, zakázány. V atomu každého prvku jsou možné jenom určité hladiny. Energie a vyzáření fotonů odpovídá přechodu atomu z vyšší hladiny na nižší. Už Aristoteles uvádí, že v každém druhu pohybu je dvojí ráz, který odpovídá přechodu z vyšší hladiny energie na nižší.

     Silné vzájemné působení v nukleárním poli vzniká výměnou kvant nukleárního pole, mesonu mezi nukleony v jádru.
Vzájemné působení nabitých částic se děje tak, že nabité částice vysílají, pohlcují nebo si vyměňují kvanta zářivé energie elektromagnetického pole, fotony, čímž nastává jejich brzdění či urychlování, odpuzování nebo přitahování.

    Činnost a trpnost jako součásti možnosti a uskutečnění ve všech formách přírodního dění ukazují, že každý pohyb má v sobě dvojí vztah: jeden k tomu, v němž je jako v podmětu, subjektu, a patří do kategorie trpnosti, druhý k tomu, co způsobuje pohyb jakýmkoliv způsobem, a patří do kategorie činnosti.

     Je patrné, že tento výklad pohybu z filozofického hlediska je výklad o obecných pojmech bytí, protože filozofie má vždy za úkol vysvětlit v obecných pojmech bytí ráz skutečnosti ve všech jejích formách. Jaké jsou druhy pohybu čili jak lze rozdělovat pohyb?
Pohyb se obecně dělí na dva druhy. První druh pohybu a změny je změna v závislosti na jiném, neboť se něco mění jen proto, že se mění to, co je nositelem (subjektem) něčeho. Podle toho se říká, že se mění i to, čeho je nositelem. Tento druh změny může být nepodstatnou změnou nositele (subjektu).

     Nepodstatná změna nositele způsobuje změnu jeho některé vlastnosti (když např. lékař běží, je to nepodstatné vůči němu jako lékaři). Jiný způsob změny tohoto druhu je např. v tom, že duše jako tvar těla se pohybuje, když se pohybuje celý člověk. (Jako pohybuje-li se loď, tedy se pohybuje i lodník sedící v lodi.) Takové druhy pohybu nepatří do filozofického poznávání, neboť to nejsou pohyby ze sebe, nýbrž v závislosti na něčem jiném. Takových pohybů je nekonečné množství a není v nich zákonitost. Proto je vyloučené vědecky je poznávat.

     Další způsob pohybu a změny je pohybem, kdy se věc sama v sobě nějak mění, buď částečně nebo celá, a to nejen s ohledem na okolní místo, nýbrž vnitřně. Také v tomto způsobu pohybu a změny je působivý činitel pohybu buď závislý na jiném, jako třeba když hudebník staví, nebo když je působivý činitel částečně v pohybu, jako třeba když píše lidská ruka a nikoli celý člověk. Třetí způsob je, když je celý činitel v pohybu, jako třeba lékař léčí, malíř maluje, takže je to pohyb ze sebe, a ne v závislosti na jiném.
Toto rozlišení pohybu ze sebe od pohybu v závislosti na jiném má stěžejní význam pro přesnost filozofického rozlišování a vyjadřování.

     Příklady z přírodního dění. Např. slunce vyvolává vlastním působením zvláštní přechody, zahřívá chladnou zemi, mění světlou pokožku na snědou, a způsobuje vlastním vlivem mnoho jiných účinků. Jsou to změny či pohyby vyvolané ze sebe.
Činitel nebo původce změny má v sobě zdroj nejen zvláštního působení v jednom směru, nýbrž může být uzpůsoben i k tomu, že nabude více kvalit a každá může vést k vlastní zvláštní činnosti, ale pro jednotu subjektu, podmětu, v němž jsou principem činnosti. Proto se dá říci např. o lékaři, že cvičí, řídí auto, obdělává zahradu, atd., což je činnost nepodstatná vzhledem k lékařství. tak třeba letadlo je vedeno nejen činností pilota ze sebe, nýbrž také řadou působících vlivů rušivých (anatomické a nervové vlivy, nepravidelný chod motoru, boční vítr, atd.), které v podstatě závisejí na něčem jiném, než je pilot.

     Každý z těchto činitelů má svou zvláštní činnost, ale působí i na jiného činitele rušivým vlivem, a to je vliv podstatně závislý na něčem jiném, než je pilot.

     Druhý druh pohybu a změny je ze vztahu, který má pohyb k něčemu. Pohyb má vztah k činiteli, k pohybované věci, má vztah k času, ve kterém se změna odehrává, má vztah k bodu, kde začala změna a současně má vztah k bodu, kde končí jeden průběh změny. Prvé tři vztahy nejsou zvláštní pro nějakou změnu, nýbrž jsou společné každé změně a pohybu. Proto se z nich nedá odvodit rozdělení pohybu na zvláštní druhy.

     Každý průběh přírodní změny a pohybu má svůj výsledek. Podle těchto výsledků, ovšem přírodně nedokončených, se liší druhy průběhů a změn čili pohybu. Takový výsledek v přírodním dění je buď zvláště určený útvar. V takovém případě pohyb vede k získání nebo ztrátě tvaru, což se děje při vzniku nebo zániku útvaru. Jindy je však cílem změny nová kvalita, nová vlastnost, čímž se věc mění a dostává jiný způsob: např. člověk vyučený oproti nevyučenému, voda ohřátá proti studené. Někdy však pohyb končí změnou kvantity (zvětšením nebo zmenšením), jindy změnou místa. V těchto druzích jsou všechny možné, i skutečně přírodní změny a pohyb, protože všechny přirozeně mají své přiměřené výsledky.

      Toto poznání může jít až k nejnovějším výsledkům fyzikálního poznání, že např. žádné těleso nemůže nikdy ve své trojrozměrnosti dosáhnout světelné rychlosti.

     Vzhledem k veliké rychlosti světla jsou změny u všech procesů, označovaných jako mechanické, elektrické a tepelné, nepatrné.
Podle tohoto zvláštního určení každého druhu pohybu z výsledku, podle dnešních fyzikálních znalostí, označí pohyb např. jako atomický, molekulární, atd. Přestože tyto druhy samy o sobě jsou velmi složité a rozmanité. Přitom je jasné, že všechny zjistitelné druhy v přírodním dění patří k některé skupině zvláštně určených druhů pohybu. A důvod? Je jasný z toho, že pohyb je spojen s hmotou a hmota existuje vždy v nějaké přírodní formě jako kvantitativní útvar, v němž jsou kvality a možnost přemísťování.
Pokud mluvíme o pohybu ducha z možnosti poznání ke skutečnému poznání, tedy jde o pohyb obdobný. Totiž duch obdobně jako těleso prochází změnami k tvaru. Duch se např. poznáním mění v dokonalejší způsob bytí.

     Energie podle nového vymezení je jakousi formou hmoty. Takové vyjádření je však výpomocné. Odvozuje se z určitých zkušeností. Hmota se někdy chová jako energie. Tak Einstein vyslovil, že energie má hmotu a hmota představuje energii. Těleso v klidu má hmotu, avšak postrádá pohybovou energii. Pohybující se těleso má obojí: hmotu i pohybovou energii. Veškerá energie se chová jako hmota. Kus železa rozžhavený do běla váží více, než když je studený. Energie má svou váhu, třebaže poměr výměny mezi hmotou a energií je velmi malý. Tak množství tepla, jež by mělo změnit 30 tisíc tun vody v páru, by vážilo asi 1 gram. Hmota, kterou energie představuje, je tedy velmi nepatrná.

     Pohyb jako uskutečňování se týká kvalit a tedy i energie, která představuje uzpůsobení a úpravu podstaty uvnitř jí samotné. Proto se energie chová jako hmota a zároveň energie může uzpůsobovat hmotu do vlnové skladby, o níž mluví fyzikální poznatky. Jak mechanická struktura a pohyb, tak vlnová skladba a pohyb jsou výsledky kvalitních uzpůsobení částic, daných energiemi. Navíc je patrný rozdíl možného stavu energie a tedy i skladby pohybu a pohybové energie čili v pohybu. Tedy i skladby ve stavu změny, jak se děje.

     Ve skutečnosti energetický stav nebo částice znamená její vnitřní úpravu čili uzpůsobení skladebných částic. Proto je třeba vymezovat kvalitu, z níž každá věc a každé dění nabývá svůj způsob, jako spolupřiměřenost principů jak hmotného, tak účinného ve vztahu ke tvaru. Způsob je tedy dán a vyjádřen přiměřeným počtem, poměrem a skladebnou polohou základních částic a jejich přiměřeným polem, které značí možný energetický stav přiměřený podstatnému tvaru. Tento způsob je totéž co kvalitní uzpůsobení. Dá se vyjádřit kvantitativně a matematicky.

     Z možného stavu se dostává energie pohybem do skutečné formy, a proto pohybem může energie vzrůstat. Pohybová energie se však objevuje jako účinek aktivních sil, působících na možný stav hmoty a její energie. Proto i ve fyzikálním zjištění, podle Einsteina, pohybová energie jako taková neexistuje absolutně. Heisenberg uvádí, že každé silové pole obsahuje energii a také částice hmoty. Každému silovému poli přísluší vlastní způsob základních částic. Částice i silové pole jsou dva různé jevy téže skutečnosti (W.Heisenberg, Fyzika a filozofie, Praha 1966). Vlastní způsob prozrazuje vlastní kvalitní úpravu či uzpůsobení.


(c)1997  Tomáš P. Bahounek

Převzato: www.cormier.cz


oblíbenost článku   hlasování   nejhorší 1 slabý 2 slabý 3 podprůměrný 4 průměrný 5 průměrný 6 nadprůměrný 7 velmi dobrý 8 velmi dobrý 9 nejlepší 10 5.9 (2442 hodnocení) zobrazeno: 9291x (dnes: 2x)

K článku není založena diskuze

Článek je součástí seriálu "Past a nebo brána do nebes?"




exkluzivně pro čtenáře magazínu Matrix 2001
přednášky, kurzy a školení Jaroslava Chvátala

Kalendář akcí

Srpen
2016
Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04 05 06 07
08 09 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

přednášky
kurzy a semináře
letní týdenní semináře
speciální akce
více akcí v jeden den

přijímané platební karty
statistika TopList


odebírat RSS RSS 2.0

"Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". (Listina základních práv a svobod České republiky)

Redakce neodpovídá za obsah článků i diskusí, které ne vždy odpovídají stanovisku redakce. Přebírání písemného či obrazového materiálu je možné pouze se souhlasem vydavatele. Platí pro materiály podléhající čtenářskému poplatku. © Matrix-2001.cz, Jaroslav Chvátal
webdesign Vendys graphics