Past a nebo brána do nebes ? - "Touha po tajemném Neznámém" (3)

       Sběhlo se to zrovna v době velkého odpočinku vynálezců a objevitelů. Pravda, v hlavách mnoha lidí se ještě jakousi setrvačností uchovával mýtus o neustávající vědecko-technické revoluci. Jenže najednou - co to? Někdejší překotný příval technických vynálezů a přírodovědeckých objevů začal zčistajasna váznout. Dostavovala se únava a celková ochablost z toho nedávného shonu a běhu vpřed. Právě tehdy se začaly vynořovat záhadné věci z hlubin dávných věků. Tak třeba v Iránu a v Egyptě byly nalezeny prastaré čočky vybroušené z křišťálu. Dnes dokážeme vyrobit takové čočky jen s pomocí kysličníku cézia. Jeho výroba se ovšem neobejde bez ovládání složitých elektronických procesů. Kdo však takové čočky zhotovil v dávnověku? Kdo vyrobil před dvěma tisíciletími elektrický článek, uložený v muzeu v Bagdadu? Kdo zhotovil v prvém století před Kristem složitý astroláb, známý jako přístroj z Antikýthéry? Zjevně byl určen k provádění složitých výpočtů. Jeho pomocí se dal rekonstruovat pohyb Slunce, Měsíce a snad i jiných planet. Unikátní mechanismus z antického období obsahuje také plochá ozubená kola? Jejich zuby mají vrcholový úhel přesně 60o. Nemohly být vyrobeny ručně.

Takových a jiných otázek se vynořovalo nepřeberné množství. A nejen to - z temnot zapomenutí náhle vystoupily celé kulturní komplexy a stanuly před lidstvem jako neproniknutelná a záhadná Sfinx. K těm nejznámějším patří Egypt.
Je opravdu jenom náhoda, že třeba výška Cheopsovy pyramidy, násobena miliardou, odpovídá vzdálenosti Země od Slunce?
Je skutečně pouze náhodné, že poledník probíhající pyramidou dělí souše a oceány na dvě stejné poloviny?
Je to náhodné, že tato Velká pyramida stojí přesně v těžišti kontinentu?
Nenacházíme odpověď ani na otázku, jak a čím byly v lomech vyřezávány obrovské kvádry s přesnými, rovnými a hladkými stěnami. Jak byly dopravovány a s milimetrovou přesností sestavovány? Současná věda nabízí řadu vysvětlení: nakloněné roviny, šikmé písečné násypy, po kterých prý byly kvádry posunovány, lešení, rampy atd. A kromě toho samozřejmě ruční práce statisíců otroků.
"Kdepak!", mávl rukou známý žurnalista, - Žádné takové vysvětlení neobstojí! Velká pyramida ční jako doklad neznámé, námi stále nepochopené techniky. Žádná současná velmoc by nedokázala Velkou pyramidu postavit, ani kdyby měla k dispozici techniku celého světa.
"Právě zde se nabízí otázka", upozorňoval novinář, - "zda se tu nedostali ke slovu ´nebešťané´, ´bohové´, zkrátka představitelé mimozemské inteligence? A když ne přímo sami mimozemštané, tedy prostřednictvím požadavků, sdělených ústy kněžstva?"
"Podceňujete lidský rozum!", tvrdili kněží - "A co víc! Odmítáte nadpřirozeného Původce všechno tvorstva. Odmítáte nadpřirozené tajemství s odůvodněním, že všechno tajemství se dá přirozeně vysvětlit. A když se setkáte s tajemstvím, tak podceňujete možnosti samotného lidského rozumu. Potom tvrdíte, že to sem museli přinést nějaká jiná mimozemská stvoření. To podle vás ani Aristoteles ani Einstein na nic sami nepřišli, ale všechno jim sdělili nějací mimozemšťané?!"
Žurnalista však neposlouchal. Jezdil křížem krážem po světě od jednoho zajímavého nálezu k jinému dokladu návštěvy naší planety "nebešťany".
Počet nezodpovězených otázek se ještě zvětšil. Zejména když biologové oklahomské univerzity zjistili, že buňky pokožky egyptské princezny Mene, mrtvé již několik tisíciletí, jsou životaschopné! Takže egyptské mumie, jež vyhlížely jako živé, byly zřejmě doopravdy způsobilé života. Jak to Egypťané dokázali?
Jeden český inženýr vyzkoumal, že existuje závislost mezi prostorovým tvarem, uzavřeným stěnami pyramidy a jistými fyzikálními, chemickými a biologickými procesy, které tam probíhají. Došel k závěru, že uvnitř pyramidy o rozměrech a se stejnými sklony, jaké má Velká pyramida, působí nějaká energie. Souvisí to s kosmickým zářením, zejména slunečního původu. Zdá se, že v prostoru pyramidy dochází k samovolnému obnovování věcí, uložených do tohoto prostoru. Proces samovolného omlazování věcí uvnitř pyramidy způsobují patrně činitele magnetického rázu v prostoru ohraničeném základnou a čtyřmi stěnami pyramidy. Výzkumy potvrdily, že podložka, na kterou za tímto cílem umísťují nějaké věci, musí být v jedné třetině výšky od základny,a ve směru Sever-Jih. Pokusy se zvířaty ukázaly pozoruhodné výsledky: tělo po delším pobytu v pyramidě rostlo rychleji, semena vydávala větší úrodu, zdechliny zvířat nepodléhaly rozkladu, jen se vysušily. Tak se ukazuje, že nejen konzervování těl zemřelých faraonů, ale i samo působení pyramidy mělo svůj podíl na udržování životaschopnosti buněk těchto těl. V jakési zvláštní atmosféře zůstávala tak těla panovníků jaksi vně času, který plynul kolem pyramidy.
"Věda poskytla jakési vysvětlení. Ve skutečnosti se ale otazníky jen posunuly o kus dál", zlobil se žurnalista, a hned připojil otázku: "kdo poučil Egypťany o tom, jak v tomto velkolepém stroji času - v pyramidě - proplují jejich životaschopná těla tisíciletími?"
A jedna otázka podněcovala druhou:
"Nebyly to snad nebeské bytosti?"
Žurnalista sebejistě odpovídal: "Určitě to byly ony!"
"Jenže to mělo být dokázáno!", ozývalo se z akademické půdy.
"A co starodávné kresby kosmonautů na mnoha místech světa?! V Tassíli na Sahaře, v Palenque v jižní Americe, v horách Hu-nan v Číně a jinde!?"
Nikdo mu neodpovídal. Po krátké odmlce dodal: "Ať je dávnověk jakkoli temný, odkázal nám přece jen zajímavé věci." Pak si dál pohrával se svou oblíbenou myšlenkovou konstrukcí. Snažil se s ní vysvětlit všechna záhadná fakta v Egyptě právě tak, jako neobvyklé výtvory v jižní Americe:
"Kdo, kdy a proč vytesal známý ´Svícen And´ čili ´Trojzubec´na pobřeží několik set kilometrů od Limy? Nuže?! Kdopak mi na to odpoví? Bylo to opravdu jenom symbol tabu na ochranu mumií pohřbených na štítech Paracasu? A čím to, že toto znamení lze vidět jen z ptačí perspektivy? Víte, jak vypadalo těch šestatřicet mumií nalezených jižně od Paracasu? Bílá barva pleti, modré či světlé oči, světlé vlasy. A jak byly mumie balzamovány? zrovna tak, jako v Egyptě! Kdo to byl?!"
Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: "Indiánské legendy napovídají: ´Přišli k nám z jiného světa. Učili a vzdělávali naše předky. Naučili nás řemeslům a stavitelství.´
Jsou tu však ještě jiné věci: Nedaleko Paracasu leží planina Nazca. Co to je? Především kilometry a kilometry dlouhé široké pásy, jako by vyhloubené v povrchu země. Sledujeme-li je z letadla, připomínají přistávací dráhy na letišti. Na pásech jsou též vyobrazeny figury zvířat, ale v tak velkém měřítku, že je lze rozeznat jedině z velké výšky. Co to znamená?", ptal se novinář a pohotově si sám odpovídal: Je to kosmodrom! Znaky měly zaměřovat kosmické lodi k přistání!"
"Chybí důkaz!"
"Důkazů je tam víc než dost. Kosmodrom se nachází ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Dá se tam napočítat více než 260 kamenných bloků. Každý z nich váží nejméně deset tun. Byly na míru vyříznuty z čediče. Místy jsou na blocích jakési začernalé stopy. Stopy po hoření?! Byla tam naměřena zvýšená radioaktivita. Chcete ještě další důkazy? - Vidíte, že moje domněnka je odůvodněná. Tato oblast bývala místem styků lidí s nebeskými bytostmi!"
Vůbec si neuvědomoval, jak se nenápadně stává stále méně a méně snášenlivým k cizím názorům. Jestliže si zpočátku s myšlenkou návštěvy mimozemských bytostí na Zemi jenom pohrával, nyní se stával čím dál, tím větším zajatcem této domněnky. S krajním úsilím prosazoval tyto myšlenkové divuplody jako jediné možné a taky jako nezvratné. Připadal si jako zasvěcenec do tajného učení, jako znalec tajemných znaků, dokumentů a map, jako samotný admirál Piri Reis.
Kdo?
Admirál Piri Reis žil v 16. století. Pořídil dvě mapy světa. Avšak dříve, než se k tomu odhodlal, seznámil se se všemi k tomu potřebnými tehdejšími dokumenty. Některé z nich byly hodně staré a - jak přiznává v knize "Bahúje" - dokonce "tajné". Část map pocházela z Východu. Reis měl k dispozici i Kolumbovu mapu. Z map, které Reis pořídil na základě těchto pramenů, se zachovalo jen torzo: Atlantik s americkým, evropským a antarktickým pobřežím, a některá další území. Fragmenty map byly nalezeny v Turecku už před druhou světovou válkou, jenže jim nikdo nerozuměl. Až přišel rok 1953,. Tehdy se o nich dozvěděl inženýr Mallery, americký námořní odborník ve výslužbě. Sotva je spatřil, zůstal několik minut jako u vytržení.
"Unikátní objev!"
Ukázalo se, že zeměpisné délky jsou na mapě uvedeny velmi přesně, ačkoliv je Kryštof Kolumbus neuměl vypočítat.
"Je to příliš úžasné, než aby to mohla být pravda."
"Nechme to ověřit matematickými metodami!"
Matematikové všechno přezkoušeli a - potvrdili.
"Reis musel mít přesné znalosti o Americe - docela jiné, než ty, které pocházely od Kolumba", řekl uznale tým matematiků, - "Navíc popsal pobřeží Arktidy, Antarktidy a Grónska, jenže ne tak, jak vypadají dnes, nýbrž jak vypadaly před zaledněním."
Mallery nad tím kroutil hlavou: "Nedovedu si představit, jak by podobné mapy mohly v 16. století vzniknout bez pomoci letectva nebo ultrazvuku."
"Já si to dovedu představit velmi živě!", vykřikl novinář.
"Jak?"
"To se dozvíte z mého článku!"
V novinách se skutečně záhy objevil článek s bombastickým titulkem:
Důkaz návštěvy nebešťanů na Zemi !!
Užaslá a zmatená veřejnost mlčela. Jen tu a tam někdo mávl rukou a odbyl to slovy: "Falzifikát!"
Tahle námitka však vzal brzy za své. stalo se tak krátce poté, co prof. Hapgood začal zkoumat staré mapy uložené v knihovně amerického Kongresu. Objevil mezi nimi také mapu Orontia a Finea.
"Už při prvním pohledu na mapu", jak sám později líčil, - "jsem byl ohromen."
Ležela před ním přesná mapa Antarktidy, jaká už na první pohled připomínala moderní mapy, sestavené pomocí moderní techniky. Pouze s jedním rozdílem: pocházela totiž z doby, kdy lidé neměli o tomto světadílu ani potuchy. Také zde je Antarktida zakreslena převážně bez ledové pokrývky.
"Naši planetu museli navštívit nějací nebešťané!", tvrdil žurnalista, - "Musely zde být mimozemské bytosti s nadlidskou inteligencí!"
"Co vás nemá", odbyl ho nějaký fyzik, - "Naopak! Je to vyloučeno!"
"Proč?"
"Odporuje to fyzikálním zákonům světa a vesmíru. Jak by překlenuli nedozírné vzdálenosti vesmíru? Vesmír přece reálně existuje. Copak ho neznáme z vlastní zkušenosti? Co bychom si počali s tím vesmírem, když připustíme takové cestovatele z kosmu?!"
"Takový problém vůbec neexistuje", přesvědčoval novinář své odpůrce i sám sebe.
"Jak to myslíte?"
"Vysvětlím to."
"Prosím."
"Klidně. Třeba i filozoficky."
"Tak jen do toho!"
"Všechno spočívá v tom, že problém, který se prý vnucuje lidské mysli už samotnou zkušeností, už samým bytím světa, jeho vývoje a všeho, co obsahuje, vlastně vůbec neexistuje. Je to iluzorní problém. Jen špatně položená otázka. Vesmír existuje. Uznávám - ale to přece stačí! Beru na vědomí jeho existenci, ale jeho jsoucno - to pro mne přece není žádný problém! Zajímám se o jeho výstavbu a upoutává mne vývoj celého tohoto širého světa. Avšak samotné bytí vesmíru pro mne není žádný problém! Nevnucuje mi to žádné otázky", rozpovídal se žurnalista a připojil:
"Víte, řeknu vám jedno - všechny ty metafyzické problémy, související s existencí vesmíru, jsou naprosto nepřirozené."
"A tomu říkáte vyčerpávající odpověď?! Cha, cha, chá!", zahřímalo sálem, -"Tohle že má něco zdůvodňovat?!"
"Já vím", přihlásil se jeden z trpělivých posluchačů, - "Oni existují lidé, kteří si problému nevšimnou, prostě ho nevidí. Takových je ale málo. Problém existence vesmíru je - aspoň skrytě - předmětem všeobecného zájmu. -"
Novinář zavrtěl hlavou. Nedokázal však umlčet oponenta. Ten pokračoval: "Je to tak. A právě proto, kdykoli slyším, že se tato otázka někomu nevnucuje, že se mu tento problém nenabízí k úvaze, mám v tu ránu důvod k podezření, že problém nebyl vůbec připuštěn, ale prostě odsunut na později. Dokazují to ostatně odpovědi takových lidí na přesně vyslovené otázky. tehdy konečně říkávají: ´Inu - snad takové věci existují, i já jsme se s nimi kdysi zabýval, jenomže nejsou řešitelné. Tak jsem je dávno pustil ze zřetele.´ Pokud mne někdo začne ujišťovat, že tyto problémy neexistují, protože jsoucnost světa pro něho prý není žádný problém, takže ji stačí prostě jen vzít na vědomí, a zkoumat to, čím vesmír je, potom v tom pokaždé vidím zakukleného ještě cosi jiného."
"Ale jděte! A co prosím vás?"
"Složitým způsobem přednášenou a obhajovanou domněnku, že svět je nutný. Tvrdit, že svět existuje sám od sebe a zároveň dávat najevo údiv nebo snad i pohoršení nad tímto výrokem, jako by to bylo cosi nevhodného, to je zrovna totéž, jako se domnívat, že jsoucno světa je postačující: Svět existuje sám od sebe, a basta!"
"To jsou přece neřešitelné otázky", ohradil se chlapík od novin.
"Tak to už tady bylo", mávl rukou oponent, - "Dřív takoví jako vy říkávali:´Tyto otázky prostě neexistují´, a dneska říkávají: ´Nedají se řešit.´"
"Nemáte pravdu!", odporoval zatvrzele novinář, - "Osobně si myslím, že nejlepším důkazem zbytečnosti metafyziky je to,že filozofové nikdy nedosáhli shody ve svých názorech, zatímco vědci se v názorech shodují. Vemte si třeba matematiku, chemii a jiné vědy. Všechny dospívají racionálním postupem k jednotě."
"Jakou hodnotu má ale takový argument? Co dokazuje? Vůbec nic! Ani to, že se filozofové nikdy v ničem neshodli, přece není důkaz neschopnosti lidského rozumu správně řešit různé otázky." "Když ale ve filozofii je tato nejednota tolik znát!"
"Snad", pokrčil rameny ten druhý a dodal: " Jenže v jaké věži ze slonoviny se chcete před tím schovat?! Chcete utéci do pozitivismu, agnosticismu či do skepse? Tohle, že by měla být poslední slova moudrosti?! Pokud ano, tak se potom lze obávat, že se opřete o to, co je v našem filozofickém myšlení nejméně pevné! Možná jste pod vlivem četných populárních příruček, kde se s oblibou dává přednost velkým idealistickým soustavám. Takové soustavy nepovažují za správné opírat se o zjištěnou a ověřenou zkušenost, jak to činíval Aristoteles. Aristotelské směry jsou totiž mnoha pokoleními házeny přes palubu."
"Cha, cha! Je vidět, že jste asi ještě ze staré školy!", uchechtl se novinář.
"Proč myslíte?"
"Proč? Třeba už proto, že máte se mnou tolik trpělivost a stále ještě se zabývate s mou maličkostí."
Starší muž se usmál a řekl: "Třeba to bude tím, že jsem lékař. Jsem zvyklý zacházet s pacienty trpělivě."
Novinář se ušklíbl: "Pacienty! Hlavně asi jste pořádně prohnaný!"
"Proč?"
"Vždyť jste to mezitím rafinovaně obrátil proti mé osobě! Já se přece opírám o vlastní zkušenost! nemohu popřít to, co jsem na vlastní oči viděl v Tassíli, v Toro Muerto a jinde. A vy mi najednou vytýkáte nějaké předsudky. --- Dnešní metody udržování tradičních vzorů myšlení jsou zkrátka méně okázalé, než ty vaše, ale sotva méně účinné v boji proti pokroku. Všechno se dnes vyřizuje nenápadněji a elegantněji. Hypotézy a nesnesitelně odvážné myšlenkové výboje jsou pohotově zmrazeny a pohřbeny osvědčenými výroky, jako: ´Není dokázáno!´, ´Odporuje to předpisům!´, ´Nechápeme vůbec smysl!"
"Zdá se, že jsem k vám mluvil zbytečně", řekl zklamaně doktor.
"O tom vůbec nepochybujte!"
"Každopádně vás upozorňuji, že s takovými názory bude mít dost potíže."
"Můj život byl odjakživa jenom profese. A ta mne odjakživa nutila k honbě za novinkami. Život je změna! Tak nějak to přece říkával Aristoteles!"
Jeho známý se na něj usmál a mírně pokrčil rameny: - "Jak myslíte - ale dejte přitom pozor na svou obrazotvornost. Nedávejte jí volný průběh bez kontroly rozumem, jinak se rozběhne naprázdno! A pak si dejte pozor na oči. Často totiž jediný obraz, který vnikne zrakem do nitra jedince - dovede na dlouhou dobu rozbouřit hladinu lidského života a oslabit vůli - "
"Dost, dost!", vybuchl smíchy novinář, - "To bych musel pověsit řemeslo na hřebík!"
"Aspoň o tom uvažujte! Bůhví - možná, že při té honbě za důkazy existence UFO a důkazy minulé návštěvy nebešťanů na Zemi, je v sázce víc, než si myslíte."
"Mluvíte dost záhadně."
"Třeba je tu i riziko úplného zotročení. Návštěva představitelů mimozemské nadlidské inteligence je totiž nesmyslná zbytečnost. Vždyť ani taková bytost nepřekoná ve své lodi kosmickou rychlost."
"Hm - to je otázka."
"I kdyby se jim jaksi podařilo překonat tento styčný bod teorie relativity, potom zjistí, že je to marné. shledají, že je to zbytečné bloumání podobné Odysseovým cestám mimo vlastní domov. Při pomíjivosti trvání každého tvora je proti přírodě utrácet čas štvaním se v nedozírných dálkách kosmu. Zkrátka muselo by jít o superinteligentní bytost, ale navíc zvrhlou. Člověk by se od ní měl včas odvrátit. Tolik napovídá prostá úvaha."
"Ale je to přece moje práce", namítl novinář.
"Ostatně i prorok Izaiáš varuje před tím, co spadlo s nebe."
"Takové důvody jsou už překonané", smál se žurnalista. - "Věda musí jít kupředu! Lidská informovanost musí růst! Jinak se pokrok zastaví!"
"S tou informací je ale potíž. Slovo "informace" je složenina ze slov "in" a "formace". Ta slova původně znamenají předložku "v" a "tvarování". Složenina pak značí "vtiskovat tvar".
"Co tím chcete říci?"
"Zdaleka ne každé působení znamená vtiskování tvaru. Některé působení vede ke zničení správného tvaru, k šíření zmatku a temnoty."
"Myslíte dezinformaci?"
"Ano. Je třeba mít jasno o základech každého formování."

       Z přirozenosti je dána činnost i trpnost v každém subjektu podrobeném přírodnímu pohybu a dění. Tato je však zároveň přiměřená k svému výsledku, totiž tak, že je nutný vztah mezi hmotným podkladem a tvarem, kterého přirozeně nabývá.

       V poznání vnímáme nejdříve uskutečnění věci. Uskutečnění je totéž co tvar, a tak vznikají celé útvary. Celý útvar je však uskutečnění věci jako by na vyšší úrovni. Předpokládá předchozí podrobné a méně obecné pochody jako přípravu na úplné uskutečnění. Z uskutečnění na této vyšší úrovni můžeme poznat procesy a pohyby věcí, jež vedly k tomuto uskutečnění. Hmotný podklad, v němž se pohyb a procesy dějí, se jimi utváří. Přijímá svou přirozenou formu. Stává se přírodním útvarem. Tvar, který má nutný vztah k hmotnému podkladu, a ten se nikde nevyskytuje bez nějaké podstatné formy, je totiž vždy a při všech svých změnách nějakým útvarem. Forma působí, a to tak, že spojuje a sjednocuje různorodé a kvalitativně rozdílné děje, takže i v mnohosti dějů je zachována jednota. Pojem jednoty je jeden z těch, které jsou nejobecnější. Z jejich jasnosti můžeme odvodit mnoho poznatků ve složitosti a různosti přírodního dění. Jednota každé přirozeně formované věci je dána přírodním určením tvaru; tvar je poznatelný ze svého působení. Je dán celou skladbou přírodního procesu a jeho výsledku, k němuž dochází bez zásahu lidského ducha.

       Při formování přírodního útvaru se rozvíjejí také schopnosti formované věci a její kvalitní způsob jak v bytí, tak v činnosti i trpnosti. Tato věc je patrná např. v organismech jak v oblasti fyziologické, tak v psychologické. Z přirozenosti člověka přirozeně formovaného vyvěrají jeho vlastnosti, v nichž je dána jeho celistvost. Všechny hmotné možnosti, jež se spolu formují v živém jedinci, jsou přiměřené a tvoří podklad k uskutečnění formy živého jedince. Hmotné možnosti v živém jedinci přirozeně ústí do tvaru. Utváření přírodních věcí je všeobecné a dá se uplatnit ve všech vědách. Tvar jako podstatná forma věci je zase jeden z těch všeobecných pojmů filozoficky odvozených ze skutečnosti. Z tohoto pojmu tvaru vyplývá objasnění mnohonásobných a složitých procesů, které zkoumají odborníci v přírodních vědách. Tvar jako společný prvek všeho přírodního dění je základem zvláštního rázu a tedy různosti věcí přes všechnu podobnost pochodů a dění a přes společný hmotný podklad všech přírodních věcí.
Zvláštní ráz věcí se týká jak struktury či skladby věcí, tak jakostí a vlastností, a též činnosti a trpnosti věcí. Ne každý jedinec má stejnou trpnost k působení jiných přírodních činitelů. Na tom se zakládá léčba různými prostředky, různě působícími. Totéž ale můžeme sledovat na vývoji jedinců, které se účinným působením rozličných činitelů různě vyvíjejí.

       Stejný způsob formování se děje v psychologickém dění. Např. představa tvoří reakcí v nervových okruzích okrajových, podkorových i korových. Musí být zajištěno vnitřní prostředí organismu, musí trvat hormonální rovnováha, oběhové poměry v organismu musí probíhat nerušeně, aby se za těchto předpokladů objevily z uložených počitků a vjemů nové představové tvary. Na každém dílčím úseku dospívá nějaká možnost pohybem přiměřeným struktuře k uskutečnění, totiž ke svému tvaru. A tento dosažený tvar je předpokladem čili možností pro další pohyb na vyšší úrovni. Každé uskutečnění a každý tvar je složitý. Je vázaný jednak na předchozí pochody, jednak na další řadu souběžných pochodů, které zajišťují probíhající činnost, a tím ji také umožňují. Složitost vyznačuje tvary nižšího řádu, ať už vznikají nebo zanikají. Pokaždé je zde množství anatomicko-fyziologických procesů a struktur, které zapříčiňují vznik tvarů nehotových a neúplných, nepodstatných, případečných, nesvébytných. Připravují však podstatnou formu věci. Celý pohyb ústí do této podstatné formy. Tak vznikají přírodní útvary a jedinci na všech úrovních skutečnosti neústrojné i ústrojné, a to způsobem nikoli stejnorodým, nýbrž obdobným.

       Přírodní dění se liší od technického a umělého. Umělé i technické dění nevytváří nové přírodní útvary. Může sice dát vzniknout z přírodní látky novým technickým a umělým strukturám, které slouží člověku, ale nemůže jim dát vnitřní princip vzniku či zániku. Umělé struktury zanikají opotřebováním. Podle Aristotela je to zánik případečný, a ne zánik o sobě. Umělé struktury zanikají tím, že látka z níž jsou zhotoveny, je vzata z přírodní suroviny, a proto zaniká podle svých zákonů. Proto technický útvar nepřímo zaniká případečně. Vnitřní utvářející princip jednoty a struktury přírodních útvarů je činný i trpný.

       Vnitřní utvářející princip jednoty a struktury či skladby se projevuje činně tam, kde jako působivá síla řídí a provádí průběh změn, vývoje a všeho druhu pohybu. Pohyb je totiž uskutečňování neboli přechod z možnosti k uskutečnění. Tímto pohybem se dosahuje úplné podstatné formy celku z předchozích, částečných a nedokonalých tvarů.

       Cokoli tedy vstupuje v přírodním útvaru do skutečného stavu, to je v pohybu a činnosti, ale i ve stavu trpnosti. Tato trpnost je totéž, co je možnost daná útvarem, k němuž pohyb směřuje. Každé přírodní dění je závislé na množství jiných působících činitelů, z nichž některé jsou žádoucí a jiné škodlivé. Mezi nimi je vzájemná vázanost. Můžeme např. sledovat projevy látkové výměny v organismem, jak probíhají v jednotlivých orgánech a můžeme sledovat projevy počitků v psychickém řádu nebo ve fyziologickém stavu, a odhalovat mezi nimi vzájemné vztahy a propojenost. (Existuje např. závažná závislost vztahu mezi metabolismem a počitky. Jednotlivé projevy podrobného a orgánového uzpůsobení nemohou vyjádřit pravý vztah organického k duševnímu, protože tyto podrobné projevy jsou buď případečnou nebo nedílnou částí podstatných podstatných formací.) Mnohonásobná činnost přírodních útvarů i jejich pasivita se váže na podstatný tvar. Podstatný tvar se udržuje a zdokonaluje, anebo zaniká, a to rozkladnou činností nebo pasivitou. I když se podstatný tvar vlastní silou vyvíjí, tedy svou působivostí uvádí do pohybu všechny částečné výkony a dílčí pohyby, řídí je a uspořádává do vzájemné provázanosti ve vztahu vůči celku.

       V živých organismech je utvářející pohyb ústrojný a vychází zevnitř, z životního principu. Tento pohyb je totéž co životní pohyb. Tvar živého organismu se uskutečňuje ze sebe a skrze sebe. Životní pohyb prostupuje dění v každé tkáni. Žádná buňka není nikdy v klidu ani v celku, ani v částech. Krev proudí, srdce pulzuje, nervové vzruchy nabíjejí nervové buňky, takže všechno živé je v neustálém pohybu a napětí. Všechno probíhá uspořádaným způsobem. Podružné průběhy jsou podřízeny hlavními zdroji života a jeho pohybu, tj. podstatnému tvaru živého organismu. Tímto podstatným tvarem je vnitřní princip, jímž se organismus původně pohybuje všemi částmi pohybu. Tím se celý útvar vyvíjí a udržuje, množí se a dosahuje svého cíle.

       Hmota má svůj tvořivý pohyb, který je pro ni uskutečňováním útvaru. Zdrojem tohoto pohybu je tvar neboli podstatná forma. Také tady je analogická obdobnost jako v živé bytosti, ale přesto je zde mnoho rozdílů, jak se liší živý pohyb od neživého.

       I když i anorganický pohyb věci v jejích strukturách vychází z přirozenosti jako ze základního principu, přesto je živý pohyb kvalitativně odlišný a vyšší. Vždyť jakost a hodnota života je vyšší a dokonalejší skutečnost než neústrojné bytosti. Tato kvalitativně vyšší dokonalost všeho živého se ukazuje v každém úseku průběhu živé bytosti, ale zvláště ve výsledcích.

      Velký rozdíl mezi útvarem živým a neživým už v základní formaci vnitřního principu spočívá také v tom, že vnitřní stránka živého dění (zvláště na vyšších stupních života, totiž v psychickém průběhu živočicha a člověka) má ráz naprosto odlišný právě tím, že je psychický a vnitřní. Tento ráz je částečně patrný už ve vegetativním průběhu, že se živá bytost živí a sebe staví sama ze sebe zvláštním vyplňováním mezer. Naproti tomu neústrojný růst se děje souběžným kladením stejnorodých částí na sebe, aby např. vznikl krystal, třebaže i tuto činnost řídí základní princip, totiž přiměřený tvar každé věci daný od přírody.

      Tento vnitřní kvalitativní ráz je více patrný u člověka a psychické činnosti. Vždyť všechny psychické jevy mají vnitřní stránku. U člověka dochází až k pochopení sebe sama a k pochopení jiných věcí. Vnitřní stránka je však patrná také u jiných druhů psychické činnosti, např. u paměti, u obrazotvornosti, atd. Pochopení živého dění a živé bytosti z vlastnosti činnosti čili z jeho vnitřní stránky je to nejhlubší poznání, a v ní je zároveň nejhlubší rozdíl mezi formací živého a anorganického. Mezi nimi je analogická obdobnost, ale ne totožnost.

      Všechny věcí v přírodě se formují. Ani nejmenší dění není beztvaré a bez vztahu ke tvaru celku, jehož je součástí. I nejmenší části myslitelné nebo skutečné hmoty jsou utvářeny a formovány. "Atomy, z nichž si myslíme složenou hmotu, se liší mezi sebou podle druhu prvků, které tvoří molekuly dané látky. Záporné elektrony jsou stejné, ať pocházejí z kterékoliv látky. Kladné ionty, které tvoří kladné záření, mají jak různé náboje, tak také různé hmoty, přibližně rovné hmotám atomů (neutrálních). Neutrální atomy se skládají z obou druhů částic tak, že celkový počet kladných i záporných nábojů je stejný." (Horák, Základy technické fyziky, 1955)

      Jako atomy v molekulách, tak i složení ze základních částic (lehkých částic čili elektronů a těžkých čili nukleonů) je uspořádáno v pravidelných prostorových útvarech. Heisenberg pojednává o rozboru výstavby hmoty a uvádí, že je možné mluvit o vzájemném působení atomů a jejich vztazích k vyšším jednotkám, totiž molekulám a krystalům, ba i k biologickým útvarům. Také je však možné zkoumat atomové jádro a jeho části a odhalit princip, který umožní porozumění hmoty. Do obou oblastí zasahuje kvantová teorie. Objevuje se zde vazba. Elektrické síly působí na sousední atomy, přitahují se protikladné náboje, kdežto stejné se odpuzují. Atomové jádro přitahuje elektrony, které jsou odpuzovány jinými eletrony. Tyto síly zde působí podle kvantové teorie. (Fyzika a filosofie, 1966).

      Objevují se dva druhy vazby mezi atomy. Chemikové nazývají jeden druh polární vazba; když mají atomy opačný náboj, nazývají se ionty a vzájemně se přitahují. Druhý druh vazby označují chemikové valentní vazba. Mezi oběma druhy vazby je mnoho přechodů a způsobují rozličné seskupování atomů, a zdají se být odpovědné za složité struktury hmoty, takže větší skupiny jsou chemické molekuly a krystaly. Kovy se formují tak, že se atomy zhušťují, že vnější elektrony opouštějí svá místa a mohou se pohybovat celým kusem hmoty. Magnetismus některých látek vzniká otáčením některých elektronů v kovu. V těchto případech zůstává látka a síla, jádra eletronů jsou skladebnými prvky hmoty, které jsou drženy elektromagnetickými silami. Vazební energie se může považovat za míru stálosti v těchto přírodních vědách.

      Všechna fyzikální a chemická zjištění ukazují na daný řád a hmotnou skladbu, složenou ze základních částic (základních kvant hmoty). V přírodním dění je dána skladebná i tvarová různost, ale také souvislost a obdobnost, nikoli stejnorodost. (Pokud přírodovědci nedojdou až k tomuto závěru a pokud násilně převádějí všechny děje na stejnorodé, nemohou vyvozovat správné filozofické závěry.)

       Druhá uvedená cesta vedla ke zkoumání atomového jádra, kde se podařilo uměle přeměnit prvek atomového jádra. Tento proces podle Heisenberga přivedl ke kvalitativnímu pochopení skladby atomu.

       Výstavba atomového jádra se ukazuje velmi jednoduchá. Atomové jádro se skládá ze základních částic, jako je proton, který je zároveň jádrem vodíku. Jiná částice je neutron, který má přibližně stejnou hmotu jako proton, avšak elektrický náboj je neutrální. Každé atomové jádro se dá vyjádřit počtem protonů a neutronů (např. jádro uhlíku má 6 protonů a 6 neutronů).

       Závěr zní: každá hmota se skládá z atomů, a tedy ze 3 základních prvků: protonu, neutronu a elektronu. Tím byl učiněn krok k poznání jednotnosti hmoty. Po poznání základních prvků atomového jádra ještě zůstalo vzdáleno plné porozumění jeho výstavbě. Bylo třeba poznat ještě dynamické zákony, které byly posléze vyjádřeny kvantovou teorií.

      Ohledně atomových jader se připouští, že podstatu dynamických zákonů vyjadřuje kvantová teorie, ale síly mezi částicemi nebyly objasněny. Zkoušením vlastností atomového jádra vyšly najevo nové vztahy, ale podstata jejich skladby zůstává nejasná. Nemají tak jednoduchou formu jako elektrostatické síly mezi elektrony na vrchní části. Proto není snadné matematicky odvodit vlastnosti atomového jádra ze složitých silových vztahů. Kvalitativně je však skladba atomového jádra přesně známa.

      Nové pokusy s vysokými energetickými procesy odhalily další částice jako skladebné prvky hmoty. Tyto částice však ve velmi krátké době zanikají a mění se v jiné částice. Jsou tedy velmi nestálé, ale jinak mají vlastnosti podobné jako dříve objevené částice. Takto byly poznány ještě desítky nových částic, jako byl záporný proton (tzv.antiproton), aj. Pokusy odhalily, že jedny částečky vznikají z jiných částic, a že mohou být přeměněny na další částice, že jsou formovány z pohybové energie takových částic, a proto také mohou hned zmizet. Pokusy odhalují naprostou proměnlivost hmoty. Všechny nejmenší částice mohou být při vyzáření dostatečně vysokou energií přeměněny na jiné částice, nebo mohou být pohybovou energií prostě vyvolány a mohou se přeměnit v energii (např.vyzářením). Jednotnost hmotného podkladu věcí je dána tím, že všechny elementární částice jsou ze stejné látky, kterou můžeme nazvat všeobecná látka - energie, a látka se může projevit v různých formách.
Heisenberg z toho sám vyvozuje, že to, co Aristoteles nazýval materia prima jako reální možnost se dá srovnat s tím, co dnešní fyzika vyjadřuje pojmem energie. Když se zrodí elementární částice, tedy zde energie vstupuje jako látka pomocí formy do skutečnosti.

      Heisenberg připouští, že tento způsob popisu základní výstavby hmoty je kvalitativní, takže se jím fyzika nemůže spokojovat. Musí se snažit přesnými pokusy matematicky vyjadřovat přírodní zákony, které určují částice hmoty a jejich sil. Proto se v této části fyziky nemůže rozlišovat mezi hmotou a silami, mezi silou a látkou, protože každá částice nejen sama plodí sílu a je ovlivněna silami, ale sama se představuje jako silové pole. Dvojakost kvantové teorie, zahrnující podvojnost vln a částic, způsobuje, že stejná skutečnost se dá sledovat jako hmota i jako síla či energie.

      Filozoficky se dá říci, že každá hmota - látka musí být formována, takže hmota, o níž pojednává fyzika, chemie a jisté přírodní vědy, je hmota formovaná; je to hmota mající nějaký tvar od přírody. Tento tvar se dá pozorovat buď ve vzniku nebo v uskutečnění. Ve vzniku je totožný se všemi utvářejícími procesy a pohyby, které směřují k tomu, aby celek útvaru byl úplný a tak dosáhl úplné formy. Ta nemá nic společného s nehybností, nýbrž jen s trváním a stálostí každého útvaru. Mezi hmotou a formou je poměr jako mezi možností a uskutečněním.

      Hmotný základ je prvek trpný a možnostní, kdežto formující tvar je činný prvek téhož jsoucna. Oba se projevují přiměřenou vlastností. Hmota jako potencialita je zdrojem stálé měnlivosti a také k ní tíhne jako základ změn, kdežto tvar je základem stálosti, ale nikdy takové stálosti, že by zabránil změnám.

      V přírodním dění je dána různost tvarů a souvislost. Proto přes jednotu hmoty není přírodní dění stejnorodé, nýbrž obdobné. Různost útvarů vzniká formací danou každému útvaru z vnitřního principu, tj. z přirozenosti určené tvarem. Tvar je základ určující zvláštní skladbu a řídící všechny procesy k výsledku dění, ke vzniku celku. V přírodě se nezrodí nic menšího než celek. Z formování celku čili z tvaru pochází pak i další činnost a pohyb, potřebný k udržení celku a také pro působení na jiné útvary. Veškeré dění a činnost v přírodě jsou ve vzájemné souvislosti. Proto se působením jednoho pomáhá při uskutečňování jiného, anebo může činnost jednoho někdy případně překazit činnost druhého.

      Závislost a souvislost přírodního dění je dána nejzákladnější vazbou. Možnost jedné věci je uvedena do pohybu směrem k uskutečnění působením druhé věci, která má k ní přirozený vztah jako činitel. V rámci této přírodní souvislosti vzniká nejen celek jedné věci, nýbrž také všeobecný řád věcí, které na sobě závisejí. Albert Einstein prohlásil, že věří ve vnitřní harmonii našeho světa. Tato vzájemnost a souvislost věcí v podstatném dění a v pohybu je dána jako všeobecný řád. Mezi věcmi a ve věcech není pouze kvantitativní vztah, jak jej zjišťuje fyzika, nebo jen počitatelné kvality, nýbrž je zde větší vázanost, a to podstatná. Tato vázanost vyplývá ze samotného vnitřního principu, z přirozenosti každé věci, která je zdrojem jak činnosti, tak trpnosti, a to tak, že každému činnostními základu nutně odpovídá trpná stránka nejen v témže jedinci, ale i ve vztahu k jiným, podle principu možnosti a uskutečnění.

      Podobných vlivů je velmi mnoho. Už stará astrologie usilovala o vyjádření vlivů kosmických těles na utváření organismu a psychické založení člověka. Obsahovalo to značné zjednodušování skutečnosti, ale dotýkalo se to obecné pravdy vzájemného vlivu a působení těles na jejich utváření.

      Toto utváření má vedle stránky kvantitativní ještě stránku kvalitativní. Kvalitní úprava je vnitřní úprava věci. Proto i vnitřní rozmanitost např. povah člověka pochází ze zákonité souvislosti a působení. Např. živý organismus se stále brání škodlivým vlivům a vyrovnává je, ale tím se upevňuje a vyvíjí. I neústrojné útvary podléhají rozkladu a zkáze pod vnějšími vlivy. Pojem přírody a přirozenosti se nedá omezovat jen nějakým nepřesným subjektivním způsobem. Je to skutečnost ve svém průběhu a ve své celistvosti. Jsou v ní obsaženy dva základní principy, jako spoluprincipy každého jsoucna: totiž možnost a uskutečnění, činnost a trpnost. V hmotné skutečnosti jsou tyto dva spoluprincipy vyjádřeny jako látka a tvar. Nové fyzikální objevy nic nepřidávají k této stránce filozofického poznání, ale ani jí nic neubírají. Naopak, také tyto objevy se pomocí daného filozofického poznání nabývají své smysluplnosti a dosahují patřičného začlenění do poznání celého jsoucna.