Jason vkročil do vězení. Rychle přešel přes dvůr a přiblížíl se k Marii zezadu. Byla sama.

"Ahoj Marie," řekl něžně.

"Jasone!" řekla ještě dřív, než se otočila. Objímali se dlouho a pevně, jako milenci po dlouhém odloučení.

"Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Byla jsem přesvědčena, že jsi mrtvý." Marie si utřela slzy. "Jsem tak šťastná, že jsi zpátky!" Znovu se k němu přitiskla.

"Marie, musím ti říct fantastickou věc." Jason se na ni usmíval. "Jsi svobodná!" Jason překypoval radostí z toho, že jí může říci tuto novinu. Marie se na něj dívala zmateně.

"Jsi svobodná. Tohle není vězení!" Jason čekal na její reakci. Marie se nechápavě pousmála.

"Proč je to fantastické, Jasone?" řekla. Jason viděl, že Marie nechápe, o čem mluví.

"Marie, myslím to vážně. Podívej se," Jason popošel ke zdi mezi kuchyní a dvorem. "To není zeď." Když se natáhl, aby se dotknul zdi, zarazil ho pocit hrůzy. Zeď. Viděl zeď. Zatmělo se mu před očima. Myšlenky mu začaly vířit hlavou. Tohle myslel Tom? Dal se znovu chytit? Vybavila se mu Tomova slova. "Musíš se ihned vrátit v mysli k pravdě." Jason byl vyděšený. Uvědomil si, že bral Tomova upozornění na příliš lehkou váhu. Co znamená vrátit se k pravdě? Jak to má udělat? Byl zmítán mezi panikou a zoufalstvím. Zápasil se svou myslí, která se mu vymkla zpod kontroly. Celou silou své vůle se snažil odvrátit své myšlenky od zdi. Pokoušel se myslet na cokoli jiného - ale marně, jen strach narůstal. Podíval se na Marii, neschopný slova.

"Jasone, myslím, že nevím o čem mluvíš." Marie vypadala jako malá holčička pozorující exotického brouka.

Jason se podíval na ni, potom zpátky na zeď. Bylo jednoduché mluvit o svobodě, pokud člověk neviděl žádnou zeď. Ale tady byla před ním, kamenná zeď. Potom přišla myšlenka "Vždyť ale víš, jak to je. Ještě před chvílí, venku s Tomem, jsi viděl, že není žádná zeď. Není žádná zeď." Začal se v něm opět šířit stejný pokojný pocit, který měl před vstupem do vězení. "Není žádná zeď." Tato myšlenka mu dávala odvahu ignorovat to, co mu říkaly jeho smysly. "Vím to dobře," říkal si, "opravdu to dobře vím. Není žádná zeď." Zalila ho vlna klidu a míru. Zeď před jeho zraky zmizela. Opět hleděl na řady stolů seřazené na trávníku. Smál se.

"Jasone? Není ti něco?" starala se Marie.

"Ne. Jsem naprosto v pořádku," řekl. "Pojďme odtud. Snad bude lépe, když začnu od začátku." Odešli do rohu dvora a Jason si sedl. Marie se opřela naproti němu o zeď, kterou on neviděl.

Jason usoudil, že bude nejlepší, když se pokusí Marii vyprávět všechno, co se stalo. Trvalo to celé odpoledne.

"A tak," řekl Jason, "chci, abys šla se mnou. Půjdeš?"

Marie nevěděla, co má dělat. Věřila tomu, co jí Jason vyprávěl, i když tvrzení, že to tu není vězení, se jí zdálo příliš fantastické.

"Nevím, Jasone. Zní to pro mne všechno jako z jiného světa."

"Já vím, ale říkám ti pravdu. Právě tady, právě teď. Marie, jsi svobodná."

"Ale Jasone," řekla Marie, "jestli jsem svobodná právě teď a právě tady, proč tu tedy nezůstaneme? Vězení mi ani moc nevadí. A jestli se cítíš svobodný, nemělo by vadit ani tobě."

Jason si připomněl Tomova slova o znovuobjevení se zdí. Ukončil rozhovor. "Půjdeš?"

"Měla bych to říct Lesovi. Nemůžu přece odejít jen tak."

Skutečnost, že Marie předpokládá, že s ním odejde, umožnila Jasonovi tolerovat všechny možné potenciální problémy, které mohou z Lesovy reakce vzniknout.

"Kdy chceš jít?" zeptala se ho.

"Co nejdříve. Vrátil jsem se jenom pro tebe."

"Nedokážu to tak rychle, Jasone. Dej mi čas do zítřka do večera. Promluvím dnes večer s Lesem." Smířila se s tím, že půjde.

Toho večera Les s Marií seděli u večeře mezi ostatními vězni. Les pozoroval, že Marie je duchem nepřítomna.

"Stalo se něco?" zeptal se jí.

"Lesi, musím s tebou mluvit." Marie vstala. "Pojďme ven."

"Ale vždyť si ještě nedojedla." Les vstal s ní.

"Nemůžu jíst. Pojďme na dvůr." Uklidila tác s nádobím a vyšla ven kolem přísných pohledů stráží.

"Co je, Marie. Vidím, že tě něco opravdu trápí." Šli spolu pomalu nocí.

"Jason se vrátil, Lesi," řekla Marie, zarazila se a pohlédla na něj. Les cítil, že to přijde.

"Lesi, já ho miluji." Viděla, že ta slova ho bolí. Ale pokračovala rychle, aby se to obešlo bez slz. "Chce, abych šla dírou ven s ním." Les se ji pokusil přerušit, ale pokračovala. "Řekla jsem mu, že půjdu. Cítila jsem, že bych ti to měla aspoň říct." Skončila. Cítila úlevu, že je to z ní venku. Les byl ohromený.

"To nemyslíš vážně," řekl, "že chce abys s ním odešla dírou? To nemůžeš myslet vážně!"

"Myslím to úplně vážně, Lesi. Miluji ho. Říká, že věci jsou jinak, než se zdají tady, a že když se dostaneš ven, všechno se vyjasní. Nemůžu za to, co cítím.

Je mi opravdu líto, jestli tě to moc bolí, ale je to moje rozhodnutí. Doufám, že to jednou pochopíš." Stáli beze slova hledíce jeden na druhého. Ozval se zvon ohlašující večerku. Les se otočil a odcházel. Marii vyhrkly slzy. Myslela si, že to bude snazší. Proč to vždycky vypadá, jako že se tomu druhému ublíží? Na cestě zpět do cely se na chvilku zastavila u jedné ze zdí. Přejela ji rukou. Byla studená a drsná.

Jason strávil většinu dalšího dne vycházením z vězení a opětným vcházením zpět. "Jak je to jednoduché," uvažoval, "nikdo nic neříká. Všechen ten strach ze strážců byl zbytečný." Opravdu to tak bylo; stráže bez zájmu hleděly na to, jak Jason mizí a znovu se objevuje. Bylo to jak říkal Tom. Strážci byli sami vězni.

Když se setmělo, Jason uviděl přicházet Marii. Nesla raneček šatů a nevypadala zrovna šťastně.

"Ahoj," řekl Jason, snaže se nevšímat si Mariiny sklíčenosti.

"Ahoj Jasone. Jsem připravená." Její slova zněla přestíranou odvahou.

"Nevypadáš moc nadšeně," řekl Jason ve snaze jí pomoci. "Máš strach?"

"Myslím, že trochu taky." Vzdychla. "Ale trápí mě, že Les je nešťastný."

"Nechceš raději zůstat?" zeptal se Jason. Myslel to vážně. Nechtěl Marii do ničeho nutit.

"Ne, chci jít s tebou, Jasone. Opravdu tě miluji. Ale jsem smutná když vidím Lesa nešťastného." Marie sklopila oči a pak se podívala na Jasona. "Ale, Jasone, miluji tebe a chci být s tebou."

Jason neměl radost z těch slov. Nebylo dobré, že Marie chtěla jít jenom kvůli němu. Myslel si, že by sama měla chtít být svobodná, bez ohledu na něj.

"Marie, nejsem si jist, že je dobré abys šla se mnou, nejsili si opravdu jista, že chceš ven z vězení," řekl Jason, nešťastný, že to neumí říci přesně tak, jak to myslí.

"Ne, Jasone. Jsem si jistá. Pojďme. Nemá už smysl mluvit

o Lesoví. Co se stalo, to se stalo. Pojď." Vykročila dopředu a sehnula se, aby prošla dírou ve zdi. Jason ji následoval. Několik metrů za zdí pohlédl Jason nahoru na krásnou jasnou oblohu. Měsíc svítil tak jasně, že bylo možné vyhýbat se velkým kamenům, ležícím jim v cestě. Marie byla těsně před ním a náhle se zastavila. Jason narazil do jejích zad. Slabě vykřikla.

"Jasone," řekla nejistě.

"Jsem tady," řekl a chytil ji za ramena. Otočila se k němu.

"Je hrozná tma. Začínám mít strach. Nemyslela jsem si, že by mohla být taková tma. Nikdy jsem nezažila tak hustou mlhu. Skoro tě nevidím." V jejím hlase byl náznak paniky. Jason nikdy nezažil tak jasnou noc. Uvědomil si, že s mlhou a temnotou, které také zažil, když poprvé odcházel, to bude stejné, jako se zdmi vězení. Neexistují mimo vlastní představu a víru.

"Všechno je v pořádku, Marie. Vím, jak to je. Strávil jsem svoji první noc mimo vězení také v mlze. Musíš mi věřit, když ti říkám, že je všechno v pořádku. Vidím okolo sebe docela dobře. Nech mě jít před tebou." Předešel ji. Dostal se kus před ní a Marie ho přestala vidět. Ztratil se jí v mlze.

"Jasone!" vykřikla. Bála se. "Jasone, kde jsi?"

"Právě tady." Natáhnul se, vzal ji za ruku, stál proti ní.

"Ach, Jasone. Je to strašné. Vůbec nic nevidím. Neztrať se mi zase." Začala plakat.

"Neplač, Marie, neplač." Jak zbytečná rada, pomyslel si. "Opravdu je všechno v pořádku."

Stále vzlykala, ale začínala už se trochu ovládat. Jason ji vzal okolo ramen a chvíli ji hladil po vlasech. Dělalo jí to dobře a za chvíli přestala vzlykat.

"Tak. A ted' se mě chyť za ruku a pojď za mnou. Dovedu tě na místo, kde si můžeme sednout." Jason vykročil dopředu. Marie tiskla jeho ruku tak silně, že to až bolelo. Už po několika krocích Marie řekla, "Jasone. Prosímtě, Jasone. Zastav. Mám hrozný strach."

"Ale Marie. Vždyť ti říkám, že je všechno v pořádku. Jen pojď těsně za mnou a ..."

Podrážděně ho přerušila. "Pro mne to není všechno v pořádku. Může to být fajn pro tebe, ale pro mne ne." Jak mluvila, udělala krok dopředu, zakopla a spadla.

Jason si kleknul vedle ní. Oči jí znovu zalily slzy. Jason neříkal nic, ale držel ji pevně za ruku. Položila mu hlavu na prsa a jestě víc se rozplakala. Jason byl nešťastný. Pro něj bylo jasno jako ráno. Viděl jen třpytivost a krásu křišťálového měsíčního světla. Nevěděl co udělat, aby se Marie cítila také dobře. Seděl tam, držel ji pevně, až mu vzlykajíc usnula v náručí.

Konečně se Marie probudila do rána. Zamrkala, oslepená slunečním světlem. Jason seděl vedle ní.

"Dobré ráno," řekl. "Tak jsi prospala svoji první noc venku."

Marie se převrátila a posadila se. Koukala na zelené louky a krásu dne okolo sebe. Otočila se zpátky a dívala se na vězení. Dívala se dlouho a upřeně, jako skrz zaprášené okno.

"Tak," řekl Jason. "Jak se cítíš?" Měl radost, že to nakonec zvládli.

"Myslím, že dobře," odpověděla Marie. Nemohla odtrhnout oči od vězení.

"Vidíš? Není žádné vězení." Jason byl šťastný a hrdý, že mu konečně musí dát za pravdu. Ale Marie nereagovala.

"Je to tak?" Jason chtěl přimět Marii k nějakému vyjádření. "Řekni mi, na co ted' myslíš?"

"Já nevím," řekla Marie váhavě. "Já nevím. Myslím, že vím, co máš na mysli. Chvílemi to vypadá, jako že tam žádné zdi nejsou, a pak zase najednou si nejsem jistá."

Jason byl překvapen. To nečekal. Chtěl ji začít přesvědčovat, ale nakonec se rozhodl nic neříkat. Marie vstala a rozhlížela se okolo sebe. Jason čekal, že uvidí její tvář rozjasněnou poznáním, ale zůstávala stále stejně zmatená.

"Vidím to všechno, Jasone," řekla po chvíli. "Ale nejsem si jista, jestli tomu věřím. A když si myslím, že tomu věřím, zase třeba vůbec nic nevidím. Co to je? Kde to jsme?"

"Právě tady!" řekl Jason bez přemýšlení.

"Já vím. Ale kde to je tady? Kde to jsme? To je to, co chci vědět." Čekala na jeho odpověď. Ale Jason jakoby oněměl.

Pokoušel se přemýšlet o tom, co říci. "Nevím nic víc, než že jsme právě tady. Neumím ti říci kde jsme jinak než právě tady." Měl pocit jako by se propadal. Vzájemná komunikace mezi ním a Marií, která byla ve vězení tak perfektní, tu nějak přestala fungovat.

"To přece nedává smysl." Marie měla stejný pocit jako Jason. Proč si nerozuměli? Jason se postavil vedle ní.

"Pojď, projdeme se ke srubu. Možná se to mezitím vyjasní," řekl Jason. Doufal, že procházka krajinou umožní Marii vidět nebo alespoň cítit místo, kde jsou. Ale Marii jako by bodla vosa.

"K jakému srubu?" Její hlas byl nepříjemně ostrý. "K jakému srubu, Jasone? Kde to jsme? To nevíš, že! Ne, Jasone, nepůjdeme nikam. Myslím, že jsem udělala velikou chybu. Nic tu není

o nic jasnější, než to bylo ve vězení. Proč jsi mě bral sebou? Jestli je tohleto všechno a ty ani nevíš, kde jsme, tak proč bys se mnou nemohl zůstat ve vězení?" Marie začala být rozčilená.

Jason na ni hleděl s pocitem totálního zoufalství, ale nebyl schopen nic dělat.

"Ale Marie. Vždyť se podívej kolem sebe. Podívej se na to všechno. Necítíš se jinak?" Jason se chytal všeho. Marie na něj hleděla rozhněvaně, ale ovládla se, než začala mluvit.

"Ne, Jasone, necítím," řekla měkce. "Nevím, co to všechno je. Ale necítím nic jiného, než že chci jít zpátky." Čekala chvíli, dívajíc se na Jasona. Ten se rozhodl nereagovat.

"Jasone, šla jsem sem, protože jsem si myslela, že tě miluji. Ale teď mi už nic není zcela jasné. Ani to. Můžu k tobě být jen upřímná. Jediná věc, kterou vím, je, že jsem strávila nejhroznější noc svého života. Občas si myslím, že vidím vězení, a pak si zase nejsem jistá. Ale jestli to, co jsme tuto noc prožili, je tu normální, pak chci zpátky do vězení, dřív, než mi úplně zmizí. Nemohu ti lhát a říkat, že je všechno v pořádku, když není, Jasone. To bys jistě nechtěl, že. Pojď se mnou zpátky. Vězení není tak špatné. Můžeme si dělat, co chceme. Řekla jsem o nás Lesovi, takže se nebudeme muset schovávat. Pojď se mnou zpátky, Jasone. Prosím. Nechci tady zůstat." Mluvila tiše a s přesvědčením. Jasonovi to nejdřív způsobovalo bolest, ale potom ho zalila vlna soucitu. Jeho oči se naplnily láskou.

"Rozumím ti, Marie," řekl. "Byla to moje chyba, že jsem tě sem bral. Ale já se nemohu vrátit s tebou. Mám v sobě mír a harmonii, které jsem nikdy předtím nepoznal. Miluji tě, ale vidím nyní, že tě mohu milovat i když nebudeme spolu. Bylo ode mne sobecké chtít po tobě, abys šla se mnou. Je mi to líto. Jdi zpět, když musíš."

Stáli tak chvíli, potom se Marie naklonila k Jasonovi a jemně ho políbila.

"Nemohu ti říkat, že vidím, když nevidím," řekla.

"Rozumím ti. Buď na sebe opatrná. Miluji tě." Jason byl naplněn pocitem míru, což ho samotného překvapovalo. Dosud prožil několik smutných sbohem, a byla vždy bolavá.

Marie poznala v jeho hlase, že další rozhovor by byl zbytečný. Cítila se oklamána okolnostmi. Nemohla nic dělat, ale co cítila, bylo pravdivé, a její poctivost vyžadovala vrátit se do vězení ať už s Jasonem nebo bez něj. Byla smutná. Milovala Jasona a nechtěla ho opustit. A věděla, že budovat vztah s ním na čemkoli jiném než úplné upřímnosti a otevřenosti, by bylo nepoctivé a vedlo by k neštěstí.

Šla zvolna zpět ke zdi a ještě jednou se za ním krátce otočila. Potom prošla dírou. Když si myslela, že je bezpečně z jeho dohledu, sedla si na zem a plakala a plakala. Nevěděla, že se na ni Jason stále dívá.

Jeho smutek opadl a jeho pocit ztráty zmizel jako neexistující zdi vězení. Nezbyl ani pocit hořkosti. Jeho láska se nezmenšila. Právě láska překrývala jeho smutek. Byl v pozoruhodném stavu vědomí.

Nepřemýšlel. Najednou zjistil, že je u srubu. Chvíli stál na verandě a kochal se krásnou vyhlídkou. Obloha byla purpurová a oranžová a růžová. Kopce byly sametově zelené. Bylo úplné ticho. Otevřely se dveře a vyšel Tom. Nic neříkal, ale Jason cítil, co mu sděluje. Rozmlouvali beze slov.

"Rád vidím, že se cítíš dobře," vnímal od Toma. "Věděl jsem, že Marie nepřijde, a doufal jsem, že to budeš mít rychle za sebou. Její svoboda je nevyhnutelná, ale půjde svojí vlastní cestou." Jason měl Toma rád. Ale začínal poznávat takový stav vědomí, který byl za jakoukoli potřebou mít někoho rád. Nebo naopak být od někoho milován. Začínal zakoušet podstatu čisté lásky. Bez hranic, beze změn. Lásky, která se nemění, která je ke všem lidem stejná. Lásky tak pevné a jisté, že před ní mizí všechno zlo. Lásky tak neoddělitelné od jeho vědomí, jako jeho jméno.

Tom přerušil jejich tichou rozmluvu hlasitými slovy: "Pojďme dovnitř!"

Vešli dovnitř a Jason uviděl na zemi dva malé sbalené batůžky. Bylo v nich pár kusů oblečení. Srub byl čerstvě čistě uklizen.

"Odcházíte?" zeptal se Jason překvapeně.

"Ano, Jasone. Přišel čas jít dál." Janey odpověděla. "Jsou ještě další místa, kde nás čekají další úkoly. Předáváme tento srub tak, jak byl předán nám. Jednoho dne ho i ty předáš dál."

Trochu ho to zaskočilo. Byl zklamán jejich odchodem. Cítil záchvěv strachu. Náhle se cítil uzavřen do svých vlastních myšlenek.

"Neboj se," řekl Tom. "Všechno se děje tak, jak to má být. Nikdy nezůstaneš bez odpovědi a pomoci. Ode dneška budeš jako průvodce pomáhat dalším, tak, jako my jsme pomáhali tobě."

Všichni si sedli ke stolu. Tom pokračoval.

"Vím, že teď si nejsi jistý, co máš jako průvodce dělat. Řeknu ti proto několik pravidel. Ale to co ti řeknu jako pravidla jsou pravidla jenom vzhledem k současnému stupni tvého vývoje - ve skutečnosti to nejsou pouhá pravidla ale neporušitelný zákon, který nelze za žádných okolností překročit.

Jedno z těchto pravidel jsi se již naučil na Marii. Neuč nikoho, kdo nechce být učen. Dokud člověk není připraven vnímat tento stav, nemůže ho vnímat. Nelze ho tam tlačit, má to spíše opačné účinky a vytváří to v něm zmatek.

Jsou tu ještě další bytosti, které jsi zatím nepotkal. Až je objevíš, buď si vždy vědomý hodnoty pravdivosti. Vždy buď naprosto opravdový, pravý. Neustále odhaluj ve svém myšlení polopravdy a drobné lži. Pravdivost je čistá a absolutní a je základem duchovní síly.

Opírej se o Lásku. Je to základ existence. Ne obvyklá sobecká láska, ale láska, kterou jsi cítil, když jsi šel sem, domů. Tato láska se aktivně projevuje v momentech nesouladu, konfliktu. Čistota lásky rozptyluje nenávist. Občas můžeš mít pocit, že nemůžeš milovat. To je falešné ego. Tvojí pravou podstatou je láska. Neměj nenávist. Láska vyzařuje bez jakéhokoli úsilí.

Chraň se víry, že zlo má moc samo o sobě. Strach neexistuje, pokud mu to nedovolíš, a ani potom nemá žádnou moc. Postupně se naučíš, jak se vymanit ze sugesce smyslů, že vnější objekty existují samy o sobě a mohou na tebe nějak působit. Otoč mysl pryč od hluku smyslových vjemů a věř hlasu, který k tobě mluví v tichu. Až se ti podaří oddělit pozorování od myšlení, světlo tě povede přes všechny překážky. Nenech se nikdy oklamat, pokud jde o tvou vlastní identitu.

Bude se zdát, že mnoho lidí sem bude přicházet díky tvé péči. Nenech v sobě vzniknout pocit zásluhy ani falešnou

zodpovědnost za tyto lidi. Je to jejich vlastní postupný vývoj, který je přivádí k tobě, a nevyhnutelně je povede i dál. Buď jako lampa v okně pro tyto poutníky.

Jason nerozuměl všemu z toho, co mu Tom říkal. Něco ho začalo trápit. Myslel na ten hrozný moment, kdy se mu ve vězení znovu objevily zdi. Tenkrát nevěděl, jak udržet svou mysl u pravdy, jak mu radil Tom. Uvědomoval si, že neví jak dělat cokoliv z toho, co mu Tom říkal.

"Tome, vím, že všechno co mi říkáš je správné. Ale nevím, jak to dělat," řekl.

"To je potíž, která nás potkává všechny," řekl Tom. "Mohu to říci asi tak. Jsi stále úplný a kompletní. Tvá existence jako idea je nesmrtelná a věčná. Nyní pracuje princip, zajišťující život a odhalení pravdy. Přemýšlej o pravdách, které jsem ti řekl. Čisté porozumění kterékoli z nich ti odhalí podstatu individuální praxe a bude ti přinášet další poselství tak, jak budou zapotřebí - jak budeš schopen jim rozumět. Nejsi slepá, klopýtající, omezená bytost, hledající pomoc. Jsi nekonečná idea, nabitá a oživená silou své celistvosti a kompletnosti. Jen víra v opak tě může spoutat. Opust takovou víru. Nezabývej se jí a nepřemýšlej o jejích příčinách. Vzdej se jí. To je všechno, co ti můžu říct. Ty a já jsme ve stejném bodě, jako jsi byl s Marií, když jste odešli z vězení. Přijetí pravdy je někdy velmi obtížné. Ale to je důsledek individuality člověka."

"Už musíme jít. Sbohem Jasone," řekla Janey, vstala a objala ho. Tom zvedl jejich zavazadla a podržel otevřené dveře.

"Sbohem. Děkuji vám," řekl Jason. Díval se hluboko do Tomových očí a cítil jeho klid a mír. Do mysli mu vskočila otázka a bez přemýšlení řekl "Tome, kdy budu rozumět?" Cítil se hloupě hned jak otázku vyslovil.

Tom se usmál s porozuměním. "Řeknu ti co Simpson, můj učitel, řekl mně na stejnou otázku. Podstata nekonečna je bezčasová. Nyní věříš, že růst probíhá v čase. Ale když dorosteme k porozumění nekonečnu, jedna z prvních věcí, které uvidíme, je, že jsme tam byli celou dobu. Je to jako s vězením. Byl jsi svobodný celou dobu, jen jsi o tom nevěděl."

Jason přikývl. Tom se široce usmál. Janey a Tom odcházeli dolů z kopce. Obloha byla třpytivě purpurová. Jason za nimi zamával, otočil se a vešel dovnitř.


Převzato: Tipy a inspirace

Další díly