Platon: Podobenství o jeskyni

       Člověk je připoután k oblasti vnímání, neboť smyslově dané považuje za jsoucí. Z těchto pout musí být osvobozen. Cesta od toho, co je pro nás zvykem, k vědeckému a především k filosofickému poznání je cestou postupných kroků. Platón se pokouší popsat tuto cestu člověka jako nevědoucího k vědoucímu právě ve svém "podobenství o jeskyni". Jestliže člověk pochopí rozdíl mezi smyslovostí a duchem, pak ví, že nesmí zůstat v jeskyni, ale že je povinen vynaložit námahu a z jeskyně vyjít. Pak ví, že se nesmí vydávat libovůli svých smyslových sklonů (pudů), ale že je jeho povinností jednat podle rozumu. Lidství důstojné člověka znamená, že duch (rozum) ovládá smyslovost. Duch, který se osvobodil, žije ve znamení ideje dobra. V "podobenství o jeskyni" ten, kdo již odtud vystoupil, sestupuje opět do jeskyně a snaží se osvobodit z pout a vyvést ven své dřívější spoluvězně.

Sokrates pravil Glaukovi: "Představ si lidi v podzemním jeskynním obydlí, které má otevřený otvor ke světlu. Ti lidé jsou od dětství v této jeskyni připoutáni nohama i hrdlem, takže musí zůstávati stále na témže místě a musí hleděti stále před sebe, protože připoutanou hlavu nemohou otočiti. Světlo k nim padá od ohně, který hoří vysoko a daleko vzadu za nimi. Světlo je pronikavé. Mezi ohněm a těmito zajatci vede cesta, podle které je postavena zeď, podobně jako stěna, kterou kejklíři staví mezi sebe a diváky a nad kterou předvádějí své kousky."

"Představuji si to", řekl Glaukes.

"A teď si představ", pokračoval Sokrates, "že za touto zdí nesou lidé rozličné předměty, které vyčnívají nad zeď. Sochy a jiné dřevěné nebo kamenné plastiky a cokoliv jiného; někteří při tom mluví, jiní mlčí."

"Kreslíš mi tu podivuhodný obraz", řekl Glaukes, "a podivné zajatce."

      "A přece nám podobné", odvětil Sokrates, "neboť domníváš se, že oni lidé by sami ze sebe a z ostatních viděli něco jiného než stíny, které vrhá oheň na opačnou stranu jeskyně?"

"Jak jinak, když drží celý život hlavu bez pohnutí?" odpověděl Glaukes.

"A kdyby spolu rozmlouvali, domníváš se, že by měli ve zvyku pojmenovat to, co vidí, považujíce to za skutečné?"

Na to Glaukes: "Jistě!"

"A co kdyby," pokračoval Sokrates, "jejich jeskyně měla také ozvěnu, domníváš se, že kdyby někdo z kolemjdoucích mluvil, měli by oni za to, že mluví něco jiného, než právě přecházející stín?"

"Při Diovi, nikoliv!" řekl Glaukes.

"Tedy by žádným způsobem nemohli míti za skutečné něco jiného, než stíny oněch věcí?"

Glaukes odpověděl: "To by bylo zcela nemožné!"

"A nyní si představ", pokračoval Sokrates, "co by následovalo, kdyby se stalo toto: Kdyby totiž jeden byl odpoután a přinucen okamžitě vstáti, obrátiti hlavu a jíti, hleděti proti světlu, a kdyby to udělal, měl by bolesti a pro zářící jas by nebyl schopen ty věci řádně poznati, ty totiž, jejichž stíny dříve viděl. Co si myslíš, že by řekl, kdyby ho někdo ujišťoval, že dříve viděl jen neexistující stíny, ale nyní je blíže opravdovému jsoucnu, je k tomuto skutečnému jsoucnu obrácen a vidí správněji, a kdyby mu ukazoval ty kolemjdoucí a tázal se ho, co to je, nutil ho k odpovědi, co to je? Nemyslíš, že by byl zcela zmaten a myslel by, že to, co viděl dřív, bylo přece jen skutečnější než to, co se mu nyní ukazuje?"

"Věru, ovšem, zajisté", odpověděl Glaukes.

"A kdyby byl dokonce přinucen hleděti do samotného světla, bolely by ho oči, neuprchl-li by a neobrátil-li by se zpět k tomu, na co byl schopen se dívat, jsa pevně přesvědčen, že toto je skutečnější a zřetelnější, než ono ukazované?"

Glaukes: "Ovšemže!"

"A kdyby", mluvil Sokrates, "byl dokonce násilím vlečen po strmém a neschůdném svahu a nebyl puštěn dříve, než by byl na slunci, nepociťoval by mnohé bolesti a nechal by se vléci jen s odporem? A kdyby se pak ocitl ve světle a měl oči oslněny paprsky slunce, zdaž by byl schopen viděti alespoň nějakou maličkost z toho, co je mu vydáváno za skutečnost?"

"Ovšemže nikoliv", přisvědčil Glaukes, "alespoň ne okamžitě."

"A že by potřeboval si zvyknout, a patřiti nejprve na stěny, pak na obrazy lidí i předmětů, zrcadlící se ve vodě, později teprve na lidi a předměty samy? A teprve nakonec, tak se domnívám, by mohl pohleděti na Slunce, ne na jeho obraz ve vodě nebo jinde, nýbrž na ně samé, na místě, kde se skutečně nachází, a byl schopen je takto pozorovat."

"Jistě", přisvědčil Glaukes.

"A pak by přišel na to, že ono je to, co řídí čas a roky a vše ve viditelném prostoru pořádá a je to do jisté míry i příčinou toho, co viděl v jeskyni."

"Zřejmě", odvětil Glaukes, "by dospěl k tomuto názoru."

Načež Sokrates pokračoval: "A nyní, kdyby si vzpomněl na svůj dřívější příbytek, na tamější vědomosti a své spoluzajatce, nedomníval by ses, že by se radoval nad svým nynějším osudem a ony litoval?"

"Zcela zajisté!"

"A jestliže snad ti tam dole prokazovali úctu, chválu a odměny pro toho, kdo nejostřeji viděl přecházející stíny a pamatoval si nejlépe, co přichází nejprve a co nakonec a co společně, a tedy mohl nejlépe předpovídat, co se dále objeví, domníváš se, že by nyní ještě po těchto poctách toužil a záviděl těm tam dole uctívaným a mocným? Nebo by spíše jakýkoliv jiný osud snesl, než aby musel míti opět jen takové představy a žíti tak, jako tam dole?"

I odpověděl Glaukes: "Domnívám se, že by si raději dal všechno líbit, než by tak musel žíti."

"A nyní si představ", pokračoval Sokrates, "že by takový člověk opět sestoupil dolů a posadil se na tutéž stoličku: zdaž by neměl nyní před očima zcela černo, když přišel ze slunečního jasu?"

"Ovšem, zajisté."

"A kdyby měl opět soutěžiti v posuzování oněch stínů s těmi, kteří tam byli stále zajati, zatímco by se mu stále jiskřilo v očích, což by netrvalo jen krátce, než by si opět zvykl, zdaž by se mu ostatní nevysmívali a neřekli, že se vrátil shora se zkaženýma očima a že se vůbec nevyplatí pokoušeti se vylézti nahoru. Ba, že je nutno, kdyby se někdo pokusil je uvolniti a dopraviti nahoru, takového se zmocniti a zabíti a skutečně by ho také zabili, kdyby byli sto se ho zmocniti?"

Glaukova odpověď byla: "To by řekli věru zcela zajisté!"