Pád Fénixe (2)

       Jedno z velmi důležitých pojetí náboženství, esoteriky, ale především esoterní ikonografie je předmět energetické podstaty polarit objektivizovaných v našem fyzickém světě. Jde o jednu z nejdůležitějších kategorií jejichž pochopení otevírá dveře skrze které jsme schopni vkročit do skutečného mysteria podstaty tohoto i jiných světů. Osobně se domnívám, že ikonografie je vůbec jednou z nejdůležitějších oboru religionistiky a esoteriky vůbec. Tak jak sám prostupuji houštím tohoto nesmírně zajímavého oboru jsem stále vděčnější svým učitelům za jejich schopnost mne inspirovat a učit v kategorii poznání, které v globálím měřítku ohodnotí teprve budoucí generace. Pojďme se tedy v této části našeho výkladu podívat na podstatu energetiky bipolarit fyzického, tedy projeveného světa. Zcela jsitě se dotkneme pouze toho nejpodstatnějšího s aplikací do určitého směru ke kterému v tomto seriálu inklinujeme jelikož tato dílčí oblast je vlastně jedním ze samostatných oborů nejen již zmíněné ikonografie, ale esoteriky vůbec.

       Podíváme-li se na páteřní historické civilizace, které ve svém vývoji dosáhly nejvyššího stupně sofistikovanosti zjistíme celou řadu velmi zajímavých podnětů pro naše bádání. Tak například ve známém Sumeru se objevují zmínky o tzv. "Základní Trinity". Bůh Otec je symbolizován v podobě Slunce přičemž jeho choť je zasy symbolizována střídavě jako Měsíc a nebo Země (nesmíe zapomenout na další symboliku ženské energie, která je zosobněna v podobě Venuše s prapůvodní ikonou Pentagramu, který vždy symbolizoval ženskou podstatu všech věcí, teprve později pod vlivem jistých silových linií došlo k metamofrfickému ztotožnění s archetypem Ďábla atp.). A do třetice, tak aby byla naplněna podstata Trinity tu máme Krále, který byl vždy spatřován jako jejich potomstvo, Syn Slunce, žijící zástupce Boha na Zemi.

       Podobný základ můžeme vidět i v Egyptě. Zde vládnoucí dynastická kasta faraonů byla viděna jako ztělesněná síla Horuse, syna božského páru Isis a Osiris. Faraon byl viděn jako Bůh a jako prostředník mezi pozemským a duchovním majetstátem. Na těchto dvou příkladem je zřetelně vidět, že apotheosa (zboštění), který bylo charakteristické pro římské diktátory v prostředí pozdější Říše Řmské má jednoznačné historické kořeny a paralely. Do určité míry je proto logické, že ono zboštění vlivem Říma přešlo i na osobu Ježíšovu. Ale, pozor !!!  Říkám, že je to logické, ale nikoliv jednoznačné.

      Abych plně pochopili o co tu ve skutečnosti vlastně šlo, je třeba se maximálně sladit s politickým prostředím tehdejšího Říma a císaře Konstantina na jedné straně a na straně druhé Judeje a přilehlých oblastí dnešního Blízkého východu, kde se lavinovitě počalo šířit křesťanství jež získávalo stále více a více stoupenců a začínalo mít poměrně významný vliv na tehdejší společnost. Konstantin byl pohan se vším všudy, který inklinoval k Zoroastrismu a především pak jedné jeho odnoži, která je dnes známá jako Mitraismus. Teprve prakticky na smrtelném loži přijal poslední pomazání společně s vírou křesťanskou. Konstatntin byl pragmatik a jelikož rozštěpení Říše Římské bylo rok od roku hrozivější učinil velmi lišácký a vysoce pragmatický manévr - hnán zištnými motivy přesně podle přísloví "účel světí prostředky" posvětil křesťanství do pozice ústředního oficiálního náboženství a vytvořil tím základ pro pozdější konstituci Papeže a centralizované církevní moci - Vatikánu.

       V mnoha původních tradicích není mužská a ženská polovina fyzikálně oddělená nafyzického muže a ženu (boha a bohyni). Jejich odlišení do dvou energetických polarit vyzařuje z jednoho ústředního těla, je zjevné a jednoznačné. Chtělo by se tu asi hovořit přímo o formě hermafrodita,a le ani tento výraz vzhledem k popisované situaci není jednoznačný a přesný. Teprve později se ředevším v různých uměleckých projevech (ikony, obrazy, sochy atd.) počala energie polarizovat do dvou těl - muže a ženy, ale i zde byli často autoři věrní jisté skryté informaci, kterou považovali za velmi důležitou. Tato informace je nejčastěji patrná v obrazech s spočívá v tělesném spojení postavy muže a ženy. Toto spojení bývá velmi nenápadně interpretováno a tak s chronickou pravidelností nezasvěcený divák tento detail přehlédne.

       Vraťme se ale ještě na chvíli k androgynní problematice. Její stopy jsme totiž schopní zachytit až ve straověkých tradicích.  Jak příklad si můžeme vzít asi nejbližší ˇŽidovsko - Křesťanský náboženský systém. Zde je elmi preferovaný pojem Jehovah (pozorní čtenáři nyní určitě zbystřili, jelikož s tímto pojmem operujeme v jiném seriálu, kerý se dotýká původní "Královské pokrevní linie" a života Ježíšova). Takže připomeňme si, že jméno Jehovah je složeno z herejských charakterů symbolizující čtyři elementy fyzikální konstrukce tohoto světa: vzduch, oheň, země a voda. Jenže......

      Toto slovo lze interpretovat ještě jinak. Logogeneze etymologických principů je zcela neúprosná a tak zákonitě dojdeme ještě ke dvěma významovým atrakcím. Slovo "Jehovah" je totiž konstrukčně sympatické s pojmem "Elohim" čili "Andělé". Musíme jít ovšem ještě dále. Slovo "Elohim" je v podstatě složeninou dalších dvou slov: "Eloh" - symbolizující ženský princip božství a "Im" - symbolizující mužský princip božství. Doonce i přímo křesťanské zdroje připouští, že starověká koncepce božství byla bytostně svázána z obou pohlaví. To je poměrně unikátní přiznání jelikož jak všichni velmi dobře víme je křesťanská doktrina jednoznačně monotheizovaná do mužské energetické polarity všech věcí.

        V pradávných kulturách byla základní koncepce dualismu viděna v existenci symbolického "Nebe" a "Země". Nebe reprezentovalo Boha - Otce a země pak Matku - Zemi. Společně pak vytvářely základní generativní výkon. V prehistorických Mesopotámských textech se můžete dočíst o tom, že Země a Nebebylo - Jedno. Tato pravěká shoda polarit se v personifikační akci nazývá "Anki" a nebo také "Enki" (čtenáři budou především tento a následující pojmy znát v personifikačním - zosobněným akcentem do nějaké konkétní historické osobnosti, viz. Sitchin, Wojnar, Daniken, Wiesner a další). Oa dala průchod zrození synovi - Enlil. Tato síla syn - Enlil dále pokračovala v rozštěpení Nebe a Země a tak pracovala na vytvoření dvou oddělených entit od prvotního celku. Takže "An"  se sesynchronizoval s pravidly "Nebe" a "Ki" se stejným způsobem ztožnil s pravidly Země a tím pádem i syna Enlila (všimněte si, jak je pojem "Ki" - "Chi" alias "Či" rozšířen v souvislosti s naturální a prvotní léčivou energetickou esencí zemního charakteru). Ve výše uvedeném pojetí máme nádherně znázorněný proces zrození prvotního božského páru čili dualistního rámce světa.

      V jiném vyprávěném příběhu (s celou řadou nekrofilních námětů) bůh Marduk proto aby mohl vytvořit Nebe a Zemi se rozhodl zabít bohyni Tiamat, reprezentující tzv. "prvotní vody". Její mrtvolu rozpůlil v polovině vedví. Z jedné části vytvořil nebe a z druhé části pak Zemi. Její oči se staly řekami Tigris a Eufrat přičemž tvořily přirozenou hranici Babylonské říše. Tento duhý příběh je mnohem staršího data než legenda o Anki. Předelslal jsem je tu v našem povídání především z toho důvodu, že reprezentují literární formu ikonografie, která nesmí být čitatelem - badatelem, hledačem Pravdy nikdy brána za bernou minci v té podobě v jaké je napsána (platí i pro Bibli a všechny podobné literární fragmenty), ale naopak musí buýt nutně studována její analogicka a ikonografická podstata (což je časově náročná a doslova piplavá práce vyžadující mít rozvinutý zvláštní druh epidiemické paměti a inteligence včetně syntetického způsobu uvažování). Jedině tak jsme schopni se alespoň přiblížit k podstatě toho co je sdělováno a popisováno.

       Existuje  celá řada jiných alegorických příběhů podobných těm, které jsem tu uvedl s ústřední témou prvotního božského páru symbolizující dualistní povahu fyzické světa. Jejich významové provedení však již není tak jednozačně zjevné.  Pro ilustraci bych asi zmínil známé hindské bájesloví o "Dyasus Pitar (Bůh Otec) a Prithivi (zde si prosím neplést s názvem jedné z tatev). V podstatě lze konstatovat, že tento božský pár nechal zplodit celý Védský Pantheon. V jiných mýtech je rozštěpení prvotní monoidní božské struktury vedeno skrze příběh kastrace. Jistě mi milí Učedníci Matrixu dáte za pravdu, že nejznámějším ze všech je pointa o Isis a Osiris. Krátce i připomeňme, že v tomto příběhu je zcela brutálním způsobem tělo Osirise rozkouskováno a poházeno široko daleko p místní pustině. Isis ovšem nelení a postupně tak jak nachází ostatky Osirise tyto sešívá dohromady, až na jednu jedinou část...., mužský penis (v některých verzích je penis hozen do vod Nilu a zde sněden rybami, přičemž tato unikátní verze má zcela fascinující pointu, kterou odhalíme pakliže budeme schopni za symbol mužského pohlavního orgánu a symbol ryb jakožto nejen symbolu křesťanství, ale hlavně symbolu "vesiky pisces" dosadit ty správné informace !!! ). Příběh pokračuje tím, že Isis neohroženě "vyrobí" Osirisovi penis ze zlata připojí ho k tělu čimž dojde k jeho vzkříšení. Tento mytologický a přísně analogický příběh v podstatě popisuje jisté přírodní principy v akci, přičemž se zde používá, tak jako u výše uvedených legend podstata oddělní, nýbrž reunifikace.

       Známé obeliskystarověkého Egypta v podstatě zobrazují Osirisův penis. V globálním pojetí pak "ostří mužského přirození". Archetyp obelisku při bližším pátrání nalezneme v různých podobách snad u všech významějších starověkých národů a civilizací po celém světě. Dodnes se v rámci vzpomínek na tradiční pohanské svátky jara používá "majka" jako symbol muské síly a plodnosti. Mimo celou řadu velmi důležitých indicií obsahuje příběh o Osiris a Isis jednu důležitou informaci - naznačuje neuvěřitelnou rgenerační sílu ženské energie....

       Jiný příběh, který naznačuje kastraci se dotýká přímo Svatého Grálu. Jde o příběh Parcifala a Krále Rybáře. V podstatě jde o to, že Král Rybář umírá na zranění, které se nechce hojit. Celá řada verzí ohledně tohoto příběhu o Svatém Grálu hovoří pouze nejasně o povaze tohoto, ale jak jsem zjistil jedna z těchto verzí jde do zajímavých detailů. Jdeo to, že při podivné nehodě ztratil své gnitálie při nešikovném zacházení se svým mečem. Sám sděluje, že oblast, mezi jeho nohami je "hladká jako u ženy". Král se může uzdravit jen díky působení Svatého Grálu a tak se rytíř Parcifal pustí do jeho hledání. Na tuto cestu se musí náležitě připravit a jedním z nejvíce důležitých úkonů je v podstatě sesbírání kousků rozbitého meče Krále Rybáře, které přetaví a tak vytvoří novou zbraň se kterou se vydává na dlouhou mystickou pouť za Sv. Grálem. Všimněte si prosím ohromující podobnosti s egyptským příběhem o Isis a Osiris. Také bych chtěl připomenout, že meč tato královská a rytířská zbraň je v podstatě opět věcným archetypem "ostří" mužského pohlavního orgánu stejně tak jako královské žezlo. Naopak královské oblé "jablko" je symbolem ženské energie a síly.

        Jistě ne náhodou v souvislosti s Máří Magdalenou ve filmu "Šifra Mistra Leonarda" bylo heslem tajemného kryptexu: "A-P-P-L-E", čili "jablko"........

        V našem hledání a pátrání budeme v následující části tohoto seriálu stále ještě aktivní na toto téma. A nyní tradiční otázky pro "Hledače Pravdy- Učedníky Matrixu:

       "V legendě o známém fyzikovi Newtonovi hraje jablko důležitou roli v souvislosti s energií gravitace. Otázka zní: Co tento příběh ve skutečnosti sděluje"? Otázka je to již složitější, ale věřím, že se najdou ti, kteří správně odpoví.