Říká se ......

       Říká se, že naše sny dokáží ovlivnit skutečnost. Dříve jsem tomu nepřikládal žádný význam, ale čím dál víc začínám věřit, že tomu tak je. Ano, asi na tom nese zásadní podíl víra. Jenže je tu cosi, co nás dovede k onomu okamžiku, v němž se víra zrodí. Protože víru získáme teprve tehdy, když se zbavíme pochybností. Na druhou stranu se říká že přání je otcem myšlenky. Dle mého by lépe znělo víry, protože na stranu svých přání přikláníme názor. Je to tak, že ve světě v němž žijeme vnímáme mnohem výrazněji skutečnosti, o nichž nejčastěji přemýšlíme. Pokud se na určitou otázku soustředíme vykrystalizuje nám z ní určitý názor. A tento názor odpovídá naší zkušenosti.

      Jenže názor ovlivňuje právě naše přání. Snadno se tak stane, že nám mnohé důležité události pro nepozornost uniknou. Nemyslím tím přirozeně pouze sny.

       Jako kluk jsem se zamiloval do jedné dívky. Byla to jedna z prvních velkých lásek. Jezdila k nám na chatu ještě se svojí kamarádkou. Přirozeně že všechno dopadlo úplně špatně a ona začala chodit s mým kamarádem. Ne, o kamaráda jsem nepřišel. Byla to jejich volba, a na ní má každý právo. Mluvím o tom protože po celou tu dobu jsem si nevšiml, že je do mě zamilovaná právě ta její kamarádka. Byla mnohem hezčí a také milejší. Když jsem na to přišel, bylo už pozdě. Není v tom žádná velká romantika, ani skryté poučení. Člověk je tím čím je, právě proto, že má možnost volby. Jenže právě volba ukrývá pokaždé nejméně dvě možnosti, dobrou a špatnou. Pokud bychom se řídili příležitostí, nenechali bychom si uniknout žádnou možnost. Proto není dobré za každou cenu vědět co chci, mnohdy je lepší vědět co chtějí ostatní.

       Ano, příležitost nemá nic společného s tím co si přejeme. Děje se nezávisle a proto ji věnujeme tak málo pozornosti. Mnohdy tak mineme jedinečný okamžik, přinášející skutečné naplnění života. Zůstanou nám jen touhy a marná přání.

      Vraťme se však zpátky k příběhu. Jen nedávno jsem se rozhodl koupit počítač, abych mohl zaznamenávat všechny události, k nimž od onoho setkání došlo. Po odchodu z hospody jsem byl přesvědčen, že na celou událost brzo zapomenu. A nutno dodat, že se tak na následující měsíc také stalo. Potom se sen znovu vrátil.

      Než se dostanu k onomu snu, musím napsat co se stalo po mém probuzení. Už odmalička spím při otevřeném okně. Na rozdíl od mnoha jiných lidí totiž při spaní nesnáším teplo. Je úplně jedno zda je léto nebo zima. Jakmile teplota mírně stoupne, okamžitě se začnu potit a často se probouzím. Jenže od doby co jsem ženatý okno otevírat nemohu. Proto často vstávám a chodím se napít. Dělám to tak často, že se občas ani neprobudím, nebo procitnu teprve v okamžiku, kdy se napiji studené vody.

      To se stalo i tehdy. Probudil jsem se v noci značně zpocený s neskutečným pocitem sucha v ústech. Při cestě ke kuchyňské lince se mi v hlavě honily živé obrazy spojené s přetrženým snem. Především však slova podivného jazyka, jímž se ve snu mluvilo. Ta slova byla naprosto neznámá a já nechápal ani jejich obsah. Asi jako když se naučíte zpaměti básničku v cizím jazyce. Při napouštění vody do sklenice, jsem polohlasně zopakoval poslední pronášenou větu. Ve stejném okamžiku v místnosti zazněl podivný svištivý zvuk, a v zápětí doslova explodovalo okno v ložnici. Byla to ohlušující rána po níž se skleněné tabule rozlétli několik desítek metrů po okolí. Nebudu popisovat zděšení jenž zažívala manželka, ovšem sám za sebe už vím, co znamená tvrzení málem se posrat.

       Sklenice s vodou mi vylétla z ruky a studená sprcha zasáhla nohy. Celý jsem se rozklepal a rozběhl do ložnice. Okna byla pryč. Bylo to neuvěřitelné, protože exploze utrhala i části rámů. Přesto v místnosti nebylo poškozené vůbec nic. To jediné co zmizelo, byla okna.

       Hlavou se mi prohnala řada obrazů od výbuchů plynu přes kulový blesk až po výbuch nádrže auta. Jenže nic z toho se stát nemohlo. Plyn nemáme, auto stojí v garáži a nebe bylo naprosto čisté, plné hvězd. To divné bylo, že výbuch směřoval ven z místnosti. K explozi by tedy muselo dojít uvnitř.

       O několik minut později dorazila přivolaná policie s doprovodem záchranářů. Je sice pravda, že už nebylo co zachraňovat, ale jejich zkušenosti mohli odhalit příčinu události.

      Hlavní policajt se představil jako Pešek a při jeho obcházení kolem domu člověku musela přijít na mysl dětská říkanka. Jenže, já se na něj díval a z výrazu jeho tváře se dalo usoudit, že nedělám dobře. Neustále rozhazoval rukama a pronášel větu, "to je v prdeli".

      Velitel záchranářů byl o něco sdílnější, a při zkoumání pokoje neustále fotografoval. U většiny fotografií jsem si však nebyl jistý, zda fotí místo činu, nebo mojí manželku v noční košili. Celá ta situace mě znervózňovala.

"Máte alespoň představu co se tu stalo?"

      "Na to bych se hrozně rád zeptal já vás. Všechny okolnosti nasvědčují, že tu došlo k silnému výbuchu. Ale to by musela být poškozená i místnost."

"Chcete mi tu naznačit že jsem si to udělal já sám?"

"Hm, docela rád bych to udělal. Ale něco takového se nedá napodobit. Je zjevné že tu došlo k výbuchu, k němuž tu nedošlo."

"A to znamená?"

"To znamená, že si to nedokážu nijak vysvětlit. Jedná se zjevně o skrytý fenomén."

"Takže tu máme poltrgaista? To si nedokážete vymyslet lepší pitomost!?"

      "Podívejte, já vás můžu pozvat ke mně domů. Tam se rozhlédnete a posoudíte jak jsme na tom. Naše okna jsou v pořádku a manželka s dětmi právě vstávají. Ten kdo tu potřebuje vysvětlení nejsem já. Je mi tedy docela ukradené, čemu chcete věřit. Já jsem tu proto, abych konstatoval fakta. A ta fakta jsou, že vám bez zjevné příčiny vyletělo do vzduchu okno."

      Očividně jsem si naběhl a rozčílil člověka, jemuž realita stejně jako mě ukázala svoji skrytou tvář. Bylo načase je všechny vyhodit. Pokud existovali nějaké otázky, v dané sešlosti nebyl nikdo, kdo by je zodpověděl.

      Kolem osmé jsem zavolal sklenáře a také do práce, že si beru dovolenou. Asi dvě hodiny potom chodil po zahradě a snažil posbírat roztříštěné sklo. Neustále jsem nemohl uvěřit, že by celá ta událost měla spojitost s větou ze snu. Napadlo mě, že ze všeho nejjednodušší by bylo větu znovu zopakovat, ale přes veškerou snahu se nedělo vůbec nic. Nevím, jestli jsem ji vyslovoval špatně, nebo za to mohli jiné okolnosti, ale k ničemu nedošlo.

       Přirozeně bych se tím mohl utvrdit, že věta nemá s událostí nic společného, jenže to nešlo. Naopak, čím víc jsem o všem přemýšlel, tím silnější byl pocit zoufalství.

       Samotný sen byl ještě podivnější. Odehrál se v čase kam nesahají ani mýty a přesto jak se zdá nebylo po lidoopech ani vidu ani slechu. Když o tom tak přemýšlím, je škoda že jsem se někoho nezeptal, kde se nalézám. Možná bych mohl současnou vědu ohromit svým objevem. Přesto zde bylo krásné město a všude okolo vládl čilý ruch. Tedy obchodní ruch, protože to bylo na tržišti. Všude okolo procházel dav lidí a já kráčel za ženou, která mne vrákala za ruku kamsi ke skladům na konci náměstí.

       Nepamatuji si žádná jména, ale to důležité byl pocit. Vědomí jakési vnitřní síly překračující hranice myslitelného. Když jsme došli až na místo, ležel tam malý kluk. Pod ním bylo rozloženo bílé plátno a na první pohled bylo zjevné že nežije.

       Poklekl jsem vedle něj a právě tehdy začal pronášet ona podivná slova. Vím že pomocí tohoto rituálu byla chlapci předávána životní energie, aby se jeho duše mohla vrátit zpátky do těla. Tento obřad bylo možné vykonávat u lidí, jenž zemřeli následkem úrazu, a jejich tělo nebylo nijak zásadně poškozeno. Bylo by složité celý rituál a jeho náležitosti popsat. Nejednalo se však o vzkříšení. To důležité totiž bylo, zda umírající bytost, chce ve svém životě pokračovat. 

      Jediné nebezpečí se ukrývalo v možnosti, že se duše odmítne vrátit a otevřené cesty využije nějaká náhodná entita.  Přesně to se stalo i v tomto případě, protože mladík byl mrtví už příliš dlouhou dobu. V okamžiku procitnutí chlapec otevřel oči a odhalil krví podlité bělmo. Jeho tvář se proměnila zasažena vnitřním šílenstvím a nenávistí.  Tato situace byla kritickým okamžikem, protože toto spojení bylo nutné okamžitě přerušit. A tehdy došlo také k vyslovení oné podivné věty. Jejím následkem bylo chlapcovo tělo takřka rozerváno na několik kusů.

       Prudce jsem vstal a pohlédl do tváře ženy která mě přivedla. Chtěl jsem jí vyjádřit svojí lítost, ale obraz před mýma očima se počal měnit. V ten okamžik mi došlo, že tuto událost znám. Zažil jsem ji tenkrát u pyramidy. Ano. Opět se mi před očima změnila žena v muže. Chtěl jsem cosi říct, ale namísto toho přišlo probuzení a všechny ty následné události.

       Odpoledne přineslo déšť a já seděl u počítače s hlavou plnou otázek. Pokud by tento stav pokračoval, určitě nastane nějaká spánková porucha. Celou noc budu čučet do stropu se spoustou nesmyslných představ. Nejlepší by bylo skutečně zapomenout a věnovat se běžným problémům. Jenže to nešlo. Mozek chtěl najít řešení. Něco se dělo a já neměl ani nejmenší tušení o co jde. Dokonce tu nebyl ani náznak jakéhokoliv smyslu, nebo alespoň vodítko odkud začít.

       Možná by šlo začít právě u události s oknem. Kontaktovat někoho, kdo se podobným záležitostem věnuje delší dobu. A jak řekli, tak udělali.

       Na internetu jsem si našel stránku a kontakt na senzibila, jenž  se holedbal schopností očistit dům od duchů a jiných škodících entit. Přirozeně jsem neočekával žádného lovce duchů, jako spíš člověka, jenž se s podobnými úkazy již někdy setkal. O několik hodin později mi do schránky přišla odpověď spolu s ceníkem služeb. Soudný člověk by okamžitě pochopil o co jde, ale já nebyl ve stavu logického uvažování. Sepsal jsem odpověď a poprosil o návštěvu. Ta se odehrála o den později.

      Už první dojem z onoho člověka byl poněkud komický. Asi hodinu chodil po bytě a pomocí různých nástrojů cosi zkoumal. Vydával přitom hekavé vzdechy a tvářil se jako by mu někdo odřezával nohu.

Asi po oné hodině jsem už nevydržel a vznesl svůj zásadní dotaz: "tak co, přišel jste na něco?"

      "Jistě že. V oblasti ložnice a především v okolí okna je nahromaděno velmi silné negativní pole. Ovšem je velmi složité určit jeho zdroj. Jak se zdá, nejedná se o přírodní úkaz. Čímž chci říct, že se jedná o nějakou pohybující se entitu."

"Takže poltrgajst?"

"Nejspíš."

"No, já se o tuhle oblast nikdy moc najímal, ale nemá tento fenomén spojitost s malými dětmi."

"Většinou, ale není to pravidlo."

      "Ale podobnou odpověď jsem už jednou slyšel a rozhodně bych vás kvůli ní nevolal. Setkal jste se tedy už někdy s něčím podobným?"

"Setkal, ale ani zdaleka ne v takové síle."

"Takže nevíte vůbec nic."

"Něco snad ano. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že se jedná o projev duchovní energie, ovšem nikoliv u ducha."

"E e?"

"Myslím tím čistý projev magie. Chápete. Abraka dabra bum!"

"Abraka dabra. No to je ale pitomost!"

"Ani zdaleka tak velká jak si myslíte. Ale to bych vám jako laikovi asi jen těžko vysvětlil."

"Jenže v tom to přeci je. Pozval jsem vás, protože jsem laik. Jako odborník bych si vystačil sám."

      "Ale jedná se o velmi širokou vědní disciplínu a tu vám prostě během několika minut nedokážu vysvětlit. A vlastně se nejedná ani o můj obor. Možná by jste se měl obrátit na člověka, který se přímo čarodějnictvím a magií zabývá."

      "Jenže já se nechci věnovat esoterickým vědám. Chci jen zjistit proč nás z ničeho nic opustilo okno. Pokud takové vysvětlení existuje."

      V ten okamžik mi došlo, že ve skutečnosti očekávám něco úplně jiného. Chtěl jsem slyšet, že se stalo něco naprosto přirozeného, co lze jednoduše vysvětlit. Myslím tím fyzikální proces. Žádné čáry máry. Jenže na to jsem si pozval špatného člověka.

      Je to tak. Už mi z toho začalo hrabat. Mé myšlení začalo podléhat vlivu okolností a zavlékat mě do světa, k němuž mám dosti silné výhrady. Co asi přijde zítra? Začnu věřit na duchy a šifru mistra Leonarda. Sakra!! Musím tomu učinit přítrž. Zapomenout! Pěstovat okurky a nadávat na práci.

      "Promiňte,  vlastně celkem o nic nejde. Na světě se děje každý den mnoho nevysvětlitelných událostí, tak proč očekávat, že zrovna tahle vysvětlit půjde. Děkuji vám za váš čas."

      "Nevím jestli jste zvolil zrovna nejlepší řešení? Podle mne nechcete ničemu z řečeného uvěřit, ale neděláte dobře. Měl by jste tomu věnovat víc pozornosti, už proto že se podobná událost může kdykoliv znovu zopakovat."

"Budeme doufat že ne. Nemám tolik peněz abych mohl těm vašim entitám sponzorovat jejich řádění. Nerad bych musel svůj dům vybavit pancéřováním. Ale děkuji vám za váš zájem."

      Muž odešel a zůstalo po něm podivno. Takové to neblahé procitnutí, kdy stojíte uprostřed vlastního bytu a všechno vám připadá nějak jiné. Jakoby kdosi setřel z vašich očí nános všednosti a vy jste si uvědomil, že ty všechny věci skutečně existují.

        Že je zde rádio které můžete pustit. Televize na níž se můžete dívat. Skříně a skříňky se svými šuplíky v nichž z neznámých důvodů uchováváte jakési věci. Ostatně kdo ví, jaké věci mají v šuplících skutečně být. Možná mají být prázdné, aby se v nich čas od času objevilo cosi, co do nich nikdo nedal. Asi tak podobně jako v lidském myšlení. I v něm se zjevují myšlenky, jenž sami od sebe nikdy neutváříme.

      Přemýšlel jsem o naší osudovosti. Zda skutečně může existovat příčina událostí vně tohoto světa. Předurčení jenž v určitém okamžiku zasáhne do našeho života, aby mu dalo jiný mnohdy nečekaný směr. Jsou-li takové příčiny, pak k nim musí být důvod. A pokud existuje důvod, potom neexistují náhody.

       Jsme vedeni k bodu, jenž není obsažen v čase ani prostoru. Je to stav a nikoliv místo. Jenže jak definovat stav? Existuje snad nějaká norma, že toto je právě to čeho jsme měli dosáhnout? Z čeho se vlastně takoví stav skládá. Jsou to myšlenky, emoce, vědění, víra, pochybnosti? Kolik a čeho má člověk vlastně mít, aby dosáhl správného stavu?

       Celý život se složitě propracováváme k tomu co jsme. Napřed si musíme šáhnout na rozpálenou plotnu abychom pochopili, že dobrá rada je nad zlato. Potom se musíme nechat okrást od svého nejlepšího kamaráda, abychom pochopili, že nelze nikomu věřit. Chodíme do školy, do práce, máme děti, rodinu, sledujeme tv a čteme noviny. Proděláváme nemoci, učíme se plavat a utírat si zadek papírem, aby pak přešel někdo, nebo něco a rozhodlo za nás že je všechno špatně a je na čase začít znovu? Proč potom neobdržíme při narození průvodce na cestě k dosažení správného stavu?

      Jednou vzal můj kamarád sprej a celé auto si počmáral kosočtverci s čárkou uprostřed. Oním známým vyobrazením dámského přirození. Při jízdě městem bylo zajímavé sledovat jak lidé reagují. Vypadalo to, jako kdyby je někdo z ničeho nic vytrhl z hlubokého snu. Někteří zakopávali, jiní naráželi do sloupů. Ukazovali prstem a v jejich tvářích se zračilo pobavení i odpor. Z výkladů na nás koukají hodinky za sto tisíc, mobilní telefony a figuríny ve spodním prádle, ale tohle všechno do našeho života patří. Nepatří do něj auto pomalované dámským přirozením. 

      Možná i to co jsem prožil za posledních několik týdnů, bylo takové pomalované auto. Muselo se stát něco, co upoutalo mají pozornost. Pozornost tvora míjejícího všednost. Ale proč? Co se bude muset ještě stát abych pochopil o co jde?

      Onen muž z hospody začal dostávat zcela jiný význam. Možná je právě on jediným kdo zná odpověď. Nebo mi dokonce odpověď už dal, jenomže jsem ji nedokázal pochopit.

Tak tohle by snad mohl být začátek.