OBCHODNÍCI S ČASEM

      Prodej přesného greenwichského času byl ještě na počátku dvacátého století unikátním, ale také váženým zaměstnáním. Zjistit přesný čas v Londýně ve třicátých letech minulého století nebylo tak snadné jako dnes. Kdo si chtěl nařídit hodiny, měl celkem tři možnosti: poslechnout si rádio, zaplatit si telegrafní časovou službu nebo si jednou za týden objednat návštěvu paní Belvillové. Tato osmdesátiletá dáma měla nevšední povolání -obchodovala s časem. Na počátku devatenáctého století byla v Londýně větší poptávka po přesném čase než jeho nabídka. Stále více lidí si mohlo dovolit přesné hodiny a hodinky, ale neměli si je kde seřídit. Nezbývalo než se spolehnout na prastaré sluneční hodiny, z nichž se čas dal vyčíst nanejvýš s přesností na dvě minuty. 

      Lepší poznatky o čase měli astronomové z Královské observatoře v londýnské čtvrti Greenwich, kteří jej odvozovali ze svých pozorování. V observatoři se střídaly návštěvy, jejichž cílem bylo zjistit, kolik je vlastně hodin. Častými hosty v Greenwichi byli hodináři, kteří se při práci bez přesných časových údajů neobešli.

      Královský astronom John Pond měl brzy dotazů na přesný čas dost. Svěřil proto vyřizování této agendy asistentovi Johnu Henrymu Belvillovi a věnoval mu hodinky vyrobené nejlepšími hodináři té doby. Nesly značku John Arnold & Son a byly původně určeny pro vévodu ze Sussexu, bratra britského krále Jiřího IV. Ačkoli byly zlaté, vévoda je odmítl, protože se mu zdály příliš velké. Pro prvotřídní kvalitu se skvěle hodily k vývozu přesného času do centra Londýna a odtud dál do zbytku země. Pouze zlaté pouzdro bylo později vyměněno za stříbrné, aby hodinky nepřitahovaly zloděje.

      Pan John Henry (příjmení Belville v době protifrancouzských nálad nepoužíval) začal se svou činností v červnu 1836. Používal při tom novou železnici spojující Greenwich s centrem Londýna a objížděl asi dvě stovky klientů. Byli mezi nimi hodináři a opraváři hodin, ale i banky a obchodní společnosti se sídlem v londýnské City, kteří měli zájem na přesném načasování finančních operací. Zastavoval se i v domácnostech, pro které bylo otázkou prestiže mít hodiny nařízené podle greenwichského času s přesností na několik desetin sekundy. 

     Když v roce 1856 John Henry zemřel, převzala jeho povolání manželka. Vykonávala jej až do roku 1892, kdy se rozvážení času ujala její dcera Ruth. Každé pondělí přijížděla do Greenwiche, kde si seřídila zděděné hodinky podle hodin v observatoři a obdržela potvrzení o tom, že nabízí opravdu přesný čas. Okolo roku 1908 se však nad obchodem s časem začala stahovat mračna.

     Z archivů Královské observatoře v Greenwichi se lze dozvědět, že 4. března 1908 poslal jistý pan John Wynne radním a představitelům Londýna dopis, v němž požadoval sjednocení času v celé Británii. Argumentoval tím, že moderní společnost se bez jednotné časomíry neobejde. Greenwichský čas (GMT) byl sice v zemi zaveden už v roce 1880, ale mnozí obchodníci na něj stále nedbali. Nepomohlo ani zavedení telegrafické časové služby, která byla v provozu už od roku 1852. 

      John Wynne měl pro své jednání důvod. Byl ředitelem soukromé společnosti Standard Time Company, která zajišťovala distribuci časových signálů telegrafem po celé Británii. Společnost měla vlastní telegrafickou síť nezávislou na síti železnice a pošty, které rovněž přebíraly greenwichský čas. Wynne si neodpustil řadu osobních útoků na paní Ruth Belvillovou a její nepochopitelné privilegium.

      Ruth Belvillová se o Wynnově dopisu dozvěděla až od reportéra listu Time, který u ní zazvonil s jeho kopií. Brzy se o ni začali zajímat další novináři, pro něž byla obchodnice s časem atraktivním tématem. Paní Belvillová z toho radost neměla. Dohoda s greenwichskou observatoří byla neformální a mohla být kdykoli ukončena. Napsala proto hlavnímu královskému astronomu Williamu Christiemu dopis, v němž se omlouvala za rozruch okolo své osoby a ujišťovala ho, že za vznik sporů nemůže. Astronom Christie zřejmě její vysvětlení přijal. Obchodování paní Belvillové tak mohlo pokračovat dalších třicet let. Navzdory technickému pokroku nešlo o úplný anachronismus. Provozování telegrafních linek bylo poměrně nákladné a spojení se navíc často přerušilo. Ruth Belvillová byla však spolehlivá stejně jako hodinky Arnold, které nosila s sebou. Kvůli nemoci prý vynechala jen jediný den.

      V roce 1924 začaly být ve Velké Británii časové signály vysílány rozhlasem. Přijímače byly zpočátku velmi drahé, takže podnikání paní Belvillové mohlo ještě několik let pokračovat. Později však již byly radiopřijímače běžnou záležitostí a od roku 1936 si mohl přesný čas kdokoli zjistit telefonem. 

     Když v roce 1939 Ruth Belvillová své pochůzky ukončila, měla stále ještě asi padesát předplatitelů. Zemřela o čtyři roky později ve věku devadesát let. Nezanechala žádné potomky a zůstala tak definitivně poslední obchodnicí s časem v Londýně.