JAK PŘEPSAT MINULOST

     Existují léky, které mění nebo zcela likvidují nechtěné vzpomínky. Řada psychologů je považuje za největší objev v historii psychiatrie. Jiní je považují za nebezpečnou zbraň. Vzpomínky na traumatické nebo citově vypjaté události se zapisují do mozku zcela jinak než běžné události. Vpálí se hlouběji a na dlouhou dobu. Jedna jediná kritická událost se může člověku znovu a znovu vynořovat po léta, někdy celý život. Brání mu to v normálním životě. Z evolučního hlediska je to pochopitelné. Vyplatí se, aby mozek věnoval speciální pozornost emočně vypjatým událostem, aby příště v podobné situaci mohl lépe reagovat. Ale je tu cena, která se za to platí. U třetiny lidí, kteří prožili silnou stresovou událost, vzniká posttraumatická stresová porucha (PTSD). Objevují se typické a neodbytné epizody znovuprožívání události, ať už jako vzpomínky, sny či noční můry. Člověk se vyhýbá lidem, okolnostem a situacím, které mu takovou událost připomínají. Dochází k poruchám spánku a koncentrace. Takoví lidé bývají snadno podráždění nebo naopak utlumení, citově lhostejní, neschopní prožívat radost.

      Až dosud byla léčba značně obtížná. Důraz se kladl především na psychoterapii s případným podpůrným podáváním psychofarmak. Tak jak moderní metody umožňují lépe poznávat, jak mozek funguje, začaly se testovat léky, které blokují určité vzpomínky nebo je přímo dokážou vymazat. Podle Rogera Pitmana, psychiatra z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity, je to jeden z nejfantastičtějších objevů v historii psychiatrie. Ne každý je nadšen představou, že nechtěné vzpomínky bude možné prostě vymazat nebo změnit. Řada psychiatrů zastává názor, že vzpomínky patří k osobnosti člověka a je neetické s nimi jakkoli manipulovat nebo je přepisovat.

     Existují už i katastrofické scénáře. Pro vojáky, kteří takový lék dostanou, zabít člověka by mohlo být stejně jednoduché jako vyčistit si boty. Žádné traumatizující vzpomínky mu nezbudou. Stejně tak bude možné vyvinout lék, který kosmeticky upraví vzpomínky a odstraní z nich nepříjemné pocity hanby, viny nebo lítosti. Mohlo by se zdát, že posttraumatická stresová porucha je novodobou záležitostí. Podle popisovaných příznaků ji však znali už staří Egypťané. Zcela určitě ji zažili vojáci na všech možných frontách. Teprve v roce 1980 ji však Americká psychiatrická asociace oficiálně zařadila na seznam uznávaných duševních poruch. Existuje řada způsobů, jak PTSD léčit. Účinnost se velmi liší. Zhruba polovina pacientů pociťuje po terapii určitou úlevu, ale jen nepatrný počet se jich vyléčí úplně.

     To je důvod, proč možnost vymazat vzpomínky vyvolala takovou bouři nadšení a naděje. Jak je ale možné zasáhnout jen ty určité traumatizující vzpomínky a nevymazat s nimi i jiné, které si chceme uchovat? Je to umožněno tím, že mozek zaznamenává stresující vzpomínky zcela jinak než vzpomínky na běžné události. Do mozku přicházejí smyslové podněty přes thalamus, vejčitý útvar mezimozku. Ten působí v podstatě jako přepojovací centrála. Vyšle informaci do amygdaly, mandlového útvaru v předním mozku, který ji zhodnotí a rozezná v ní případné ohrožující složky. Například skřípění brzd nebo něco v trávě, co může být had. V tom případě spustí typickou reakci: bojuj, nebo uteč. Současně stejné informace putují dále do mozku, který je zhodnotí hlouběji. Pokud zaregistruje skutečnou hrozbu a nebezpečí, adrenalin a noradrenalin spustí celou kaskádu reakcí. V důsledku toho amygdala dá instrukce hippocampu, aby zaznamenal takovou událost zvláštním způsobem, daleko ostřeji a hlouběji než běžné situace. V následujících měsících pak jakýkoli podnět, který se bude jen zdaleka blížit tomu původnímu, vyvolá naprosto nepřiměřenou stresovou reakci. Jsou lidé, kteří si dokážou vyvinout nové mozkové spoje a stresový zápis v paměti jimi překlenout jako mostem.

     Zhruba třicet procent lidí to však nikdy nedokáže a vyvine se u nich typická posttraumatická stresová porucha. Ani člověk, u něhož se PTSD nevyvine, takový záznam nedokáže z mozku vymazat. Betablokátory jsou léky, které tlumí některé funkce sympatického nervového systému, zejména jeho účinky na srdce a cévy. Laboratorní pokusy na lékařské fakultě v Harvardu naznačily, že tyto betablokátory lze použít i k prevenci vzniku PTSD i k jejímu léčení. V současné době probíhají pokusy s pacienty. Podle Pitmana se tak dají odstranit i smutné vzpomínky například na smrt milované bytosti, nebo naopak šok z výhry v loterii a podobně. K dispozici mají být tyto léky během deseti let. Zbaví lidi nočních můr, ale také nepříjemných vzpomínek třeba na činy, za které se stydí. Bude to dobře, nebo špatně? Názory se diametrálně liší. Jedno je jisté. Takové možnosti budou existovat a bude je možné zneužít. Kvůli tomu se však vědecký pokrok nezastaví. A zcela určitě budou pokračovat vášnivé diskuse, zda jejich využití je či není etické.