PRAVĚKÉ KATASTROFY

       Území dnešního jižního Německa bylo zhruba před dvěma sty miliony let vystaveno hned dvojímu úderu ničivých přírodních sil. Svědčí o tom množství nálezů z oblasti spolkové země Bádenska-Württemberska. Paleontologové tübingenské univerzity mají problém, který by jim jiní kolegové mohli závidět. V jejich ústavu se nahromadilo tolik fosilií pravěkých mořských ještěrů, že museli dočasně zastavit další vykopávky, aby stačili záplavu materiálu zpracovat. Ohromné pohřebiště má rozlohu nejméně pět krát osm kilometrů a zaručuje práci ještě několika příštím generacím vědců. Na neobvyklé naleziště narazili v roce 2002 náhodou studenti při zkoumání odvozu ze stavby nové silnice. Dodnes se podařilo vypreparovat pozůstatky dvaceti mořských ještěrů, mimo jiné kompletní kostru mladého Temnodontosaura (replika dnes visí pod stropem eislingské radnice) a navíc množství krokodýlů, žraloků, ryb a dalších živočichů.


       Při jejich výzkumu narazili vědci na výraznou anomálii v izotopovém složení uhlíku. Podstatně vyšší podíl izotopu 12C lze z dnešního pohledu vědy vysvětlit jediným způsobem. Před 180 miliony let muselo v mělkém moři, které se zde rozlévalo, dojít k mohutnému výronu metanu. Ten usmrtil vše živé v okruhu mnoha set kilometrů. Podobné katastrofy, ovšem v mnohem menším rozsahu, známe i ze současnosti a někteří badatelé se domnívají, že obří bubliny metanu jsou zodpovědné i za záhadné mizení lodí v pověstném Bermudském trojúhelníku. 

       Metan je uložen na dně moří v podobě pevného hydrátu metanu a při změně teploty nebo při zemětřesení se může náhle ve velkém množství uvolnit. V našem případě došlo k podobné události zřejmě v hlubší části oceánu v oblasti dnešního Francouzského středohoří. Z každého krychlového metru hydrátu metanu se pak uvolnily 164 krychlové metry metanu a na povrchu se šířila odkysličená voda promísená navíc oxidy síry. Nejprve vymřely ryby, poté i mořští ještěři a krokodýli, kteří byli závislí na jejich konzumaci. 

       Představu o průběhu přírodní katastrofy si můžeme udělat u pobřeží Namibie, kde se ze dna Atlantiku občas uvolňuje větší množství metanu. Hladina je pak v širokém okruhu pokryta mršinami ryb a dokonce i delfínů. V případě jihoněmeckých nálezů je ještě třeba dořešit otázku, jak se mohly důsledky erupce metanu projevit i ve vzdálené oblasti mělčího moře. Oblast jižního Německa byla v té době totiž od přepokládaného místa výronu oddělena pásem ostrovů takzvané Burgundské brány. 


      Na stopu jiné pravěké katastrofy narazili paleontologové v další oblasti jižního Německa. V lomu u obce Pfrondorf probíhá horninou zřetelná dvacet až čtyřicet centimetrů silná vrstva rozdrcených mušlí a dalších zvířecích pozůstatků spolu s bahnem a kameny, vše z doby před dvěma sty miliony let. Na první pohled je zřejmé, že nejde o regulérní usazeninu, protože tu není patrné žádné vrstvení. Vypadá to spíše, jako kdyby tu někdo na skládku najednou vyklopil ohromnou hromadu materiálu. Mořský proud ani silná bouře nepadají v úvahu, neboť potom by se materiál ukládal v určitém pořadí podle hmotnosti a velikosti. 

        Při porovnání nálezů s jinými přírodními úkazy a jejich následky se nabízelo jediné řešení - tsunami. O její velikosti si můžeme udělat obraz při porovnání s nedávnou katastrofou v jihovýchodní Asii nebo s výbuchem podmořské sopky Krakatoa v roce 1883. Tehdy zaplavila pobřeží třicetimetrová vlna a zanechala sedm centimetrů silnou vrstvu usazenin. Pokud u německého nálezu uvážíme působení geologických tlaků v průběhu dvou set milionů let, vyjde nám, že příslušná vrstva musela být původně nejméně desetkrát silnější. 

       Co mohlo způsobit tak silnou vlnu tsunami? Odpověď na tuto otázku pomohly nalézt objevy ve Velké Británii. Také zde lze pozorovat silnou vrstvu usazenin ze stejné doby jako na území Německa. Pokrývají rozlohu 250 000 čtverečních kilometrů a největší mocnost mají na severu Irska. Při zvážení všech okolností dospěl tým německých vědců k závěru, že původce je nutné hledat v kosmu. Vzedmutí mořské hladiny způsobil obří meteorit, který před 205 miliony let dopadl do oceánu zhruba 600 kilometrů od západních břehů dnešní Británie. Následovalo hromadné vymírání živočišných druhů, které otevřelo cestu k ovládnutí země dinosaury. Dopad meteoritu potvrzují i nálezy úlomků horniny s vyšším obsahem iridia. 

      Kráter po dopadu vesmírného tělesa zřejmě nikdy nenajdeme, protože mořské dno se neustále mění a jeho dnešní podoba již nevypovídá o tehdejších poměrech. Ze srovnání s jinými katastrofami však můžeme odhadnout jeho velikost. Víme, že meteorit z doby před 65 miliony let měl průměr asi deset kilometrů. Vytvořil v dnešním Mexiku kráter o velikosti 200 kilometrů a následná vlna tsunami zanechala ještě o 2500 kilometrů dále usazeniny o mocnosti pěti metrů. Další ze známých vesmírných úderů se odehrál před 214 miliony let. Svědčí o něm stokilometrový kráter na severozápadě Kanady a vrstvy usazenin o síle deseti metrů ve vzdálenosti sedm set kilometrů od místa dopadu. 

     Měřeno těmito událostmi nevypadá katastrofa, která postihla dnešní jižní Německo, nijak výjimečně. Spolu s nimi však tvořila zlomové okamžiky ve vývoji naší planety, které současní vědci postupně odhalují v geologických vrstvách zemského povrchu jako ve velké přírodní kronice.